Architects se na Holy Hell vyrovnávají se ztrátou klíčového člena. Na kvalitě jim to ale neubralo

Architects | Zdroj: facebook.com

Před dvěma lety zasáhla hudební svět zpráva o smrti zakládajícího člena Architects. Tom Searle podlehl rakovině, a přestože by ztráta takové osobnosti pro většinu kapel znamenala konec, britská metalcore skupina se vrátila s dalším nadupaným albem. 

Post textaře zaujal bratr zesnulého kytaristy, Dan Searle. Ten na novince Holy Hell často reflektuje svůj zármutek nad ztrátou blízkého člověka a zároveň polemizuje o smrtelnosti obecně, která se tedy stala hlavním tématem nové desky. I přesto ale rozvíjí další tematické stránky, které často odkazují na Tomovy myšlenky o fungování společnosti, postupující destrukci naší planety apod.

Čtěte také: TIP REDAKCE: Kritičtí Architects, Gaga ve filmu a další klipové novinky, které stojí za zhlédnutí

Téma smrti je otevřeno okamžitě, a to prvním trackem Death Is Not Defeat. Ten je sám určitým odkazem na předešlou tvorbu Architects a na začátek nové kapitoly po všem, čím si jako kapela i jednotlivci museli projít. Například Modern Misery je ale mnohem více mířena právě na stav společnosti, v níž ničíme jak sebe jako lidstvo, tak naši planetu. Zpěvák Sam Carter v jedné z nejikoničtějších vět alba označuje lidi za parazity světa: „Seven billion hungry ghosts, just a parasite killing its host.“ To samozřejmě odkazuje i na Tomovu rakovinu. Právě takhle je celé album zkomponováno – skrývá se toho v něm mnohem více, než se může na první pohled zdát.

Josh Middleton byl skvělá volba

Josh Middleton převzal po Tomovi místo kytaristy a svou roli vzal za správný konec. Na albu se nesnaží Toma nějak napodobovat, ale vytváří vlastní zvuk, který můžeme považovat za nejsilnější prvek Holy Hell. Dokázal to už na singlu Hereafter, který vyšel dva měsíce před deskou. Singl zobrazuje, kam se album hudebně vydává, má osobité kytarové pasáže a donutil si všechny fanoušky uvědomit, že Architects jsou stále v plné síle. Veškeré pochybnosti o novém kytaristovi vyvrací ale zejména skladba Mortal After All a její počáteční kytarový riff, který je asi nejlepší na celém Holy Hell.

Royal Beggars zase představuje jeden z nejchytlavějších refrénů v metalcoreu za tento rok. Architects dokázali v tomto songu využít klidných slok s čistými vokály a naopak agresivního předrefrénu tak, že následný refrén posluchače přímo pumpuje atmosferickou muzikou.

Sam Carter byl vždy důležitým aspektem kapely, a že využívá právě čisté vokály trochu více než na minulých albech, je tedy určitě plusem. Bez něj by navíc většina skladeb nefungovala tak dobře, protože Carter svým jedinečným hlasem dokáže vyjádřit veškeré emoce (vztek, frustraci, smutek…), které Holy Hell skrývá.

Čtěte také: TIP REDAKCE: 8 kapel, které se nebojí opřít do politiky

Singl Doomsday vyšel před rokem jako první song, který Architects vydali po Tomově smrti. Nehledě na to, že se tehdy stal obrovským hitem, na samotném albu už nepůsobí na posluchače zdaleka tolik jako tehdy. Svým stylem by se více hodil k předešlé desce, což je samozřejmě tím, že vznikal dříve než Holy Hell, a tak působí ke zbytku alba trochu odtažitě.

The Seventh Cirle, jenž odkazuje na sedmý kruh pekla z Danteho Božské komedie, je jeden ze songů, který je potřeba slyšet více než jednou. Napoprvé se zdá, že hudebně také úplně nesedí do konceptu alba, protože je mnohem mrazivější, agresivnější a méně melodický. Má jen necelé dvě minuty a vokály jsou (zejména v první půlce) mírně upozaděny, protože celá píseň je tažena hlavně syrovými kytarami.

Architects několikrát dokázali svou schopnost zakončovat své desky velkolepě. Proto se i Holy Hell zdá, že svým způsobem směřuje k něčemu většímu, k nějaké poslední myšlence a finální tečce. Přesně tak je napsaný song A Wasted Hymn. Hudebně je pomalejší a jsou v něm využity orchestrální prvky. Celý song se s pomocí atmosferických kytar, smyčců a pro jednou i výraznějších bicích buduje do konečného vrcholu alba, při němž Sam Carter křičí „Can you live a life worth dying for?“ Vzhledem k tomu, že se celé Holy Hell zabývá smrtí, je to jedna z nejdůležitějších otázek, kterou na něm Architects pokládají.

Holy Hell může občas působit trochu jednotvárně, a to ve chvíli, kdy posluchače přestane strhávat emocionálnost desky. Bicí totiž často jen doplňují kytarovou strukturu písní a některé songy mají typické hardcoreové breakdowny, takže nevyvolají až tak silný dojem. Mnohem častěji jsou ale Architects na nové desce inovativní a posunují ji za obvyklé hranice žánru. Zároveň je jejich osobitý podpis od prvních tónů znatelný. A po tom všem, čím si kapela musela projít, a přesto tuto studiovku vydat během dvou let, jim těch pár slabších chvilek asi každý odpustí. Holy Hell je totiž rozhodně pocta muzice, jakou Tom Searle vytvářel.

Architects – Holy Hell

Skladby: Death Is Not Defeat, Hereafter, Mortal After All, Holy Hell, Damnation, Royal Beggars, Modern Misery, Dying To Heal, The Seventh Circle, Doomsday, A Wasted Hymn
Celkový čas: 42:41
Vydavatelství: Epitaph Records

Hodnocení: 90 %


Napište komentář

Václav Pilka
O Václav Pilka 113 Článků
Jsem student kreativního psaní v Praze a hudba je pro mě obrovská část života. Protože ale nikde nehraju, tak o ní alespoň píšu. Žánrově se skoro vůbec nevymezuju, takže mám rád třeba Enter Shikari, Architects, Blink-182, Brand New, Yung Leana nebo The 1975. Vedu mimo jiné i blog o méně znamých kapelách justlisten.cz