AWOLNATION Praze ukázali, že nechtějí být skupinou jednoho hitu

AWOLNATION | Foto: Andrea Geletová, Monstermusic.cz

Electro-rocková senzace ze sluncem prohřátého Los Angeles se v rámci svého letního, víceméně festivalového turné zastavila v pražském Lucerna Music Baru a takřka vyprodanému klubu ukázala, co v ní je. Řeč je o AWOLNATION. Jaká byla jejich první zastávka v hlavním městě?

Formace v Čechách vystoupila už dříve. Před dvěma lety zavítala v čele se zpěvákem Aaronem Brunem coby headliner na žamberský festival JamRock. Tehdy se o ní vědělo jen krátce, (mega)hit Sail teprve začínal bořit naše hitparády, a tak se toto festivalové vystoupení nezarylo nikam hluboko do memoárů tuzemské koncertní scény. Nestalo se tak ani ve středu 11. června 2014, cca o dva roky později, v Lucerna Music Baru. Ostatně, u kapel, které mají ve své diskografii jenom jeden zářez, se to stane málokdy. Pokud nepředvedou nějakou těžce zapomenutelnou performance, nemají s tuctem skladeb na kontě moc čím překvapit a přímá úměra je na světě. Takových skupin u nás každoročně vystupuje spousta, protože si je publikum žádá. Aaron Bruno a jeho (back) kapela (ano, snad veškerou pozornost strhává opálený frontman na sebe) v lidech sice probudili nadšení, avšak ani v myslích těch nejnadšenějších nebudou oscilovat delší dobu.

Fotogalerie z koncertu

AWOLNATION vystoupili v týdnu před pražskou zastávkou na dvojici německých superfestivalů Rock Am Ring/Rock Im Park a po ní zamířili zpátky na další velkou open air akci. Těžko říct, kde se Aaron Bruno cítí více jako ryba ve vodě – jestli na obří stagi před padesátitisícovým davem, nebo v malém klubíku s kapacitou mnohonásobně nižší. Ať už je to jakkoli, v podzemí u Vodičkovy ulice ze sebe vydal hodně. Na pódium nastoupil v tak trochu zvláštním černém outfitu a vypadal jako první beach boy, co si odskočil od krocení pětimetrových vln na surfu. V kraťasech a tílku se s červeným mikrákem v rukou svíjel v kolenou, házel sebou do rytmu a dlouhé vlasy se mu už po první skladbě vlivem asi tak padesáti stupňů lepily na zarostlý obličej. Kdyby si vzal do ruky lahváč a usadil se do gauče k televizi, tak je skoro v dokonalém přestrojení. Ale zpátky k tématu… Začátek byl trochu nejistý a rozpačitý, pánové to ale s přibývajícím časem na hodinách napravovali hutnou dávkou skladeb z one and only Megalithic Symphony. Z nahrávky zaznělo skoro úplně všechno, včetně Sail, která v rámci šílenství, jež se odehrávalo v době zhruba před dvěma lety, nemohla utéct snad nikomu, kdo navštěvuje sociální sítě.

Netřeba tu však jako highlight vyzdvihovat něco, o čem se už dopředu vědělo, že půlka lidí přišla do Lucerny právě kvůli němu. Sail nechme pro jednou stranou. Za zmínku rozhodně stojí syrově punková novinka Kooks Everywhere, která se nejspíš objeví na desce s pořadovým číslem dva, extrachytlavá Kill Your Heroes či závěrečná Knights of Shame, při které si zarapoval čudlikář s mašinkou a všem přitom na chvilku vzal dech. Na desce je několik skladeb s potenciálem Sail předčit a podařilo se jim to i v živém podání. Koncert doplňovala projekce na televizích rozmístěných po Lucerna Music Baru a na jedné velké za zády kapely. Střídala všechny barvy a geometrické tvary, objevily se na ní třeba ale i holubice. Po většinu času však bylo poselství jasné – velká písmena A a N hrdě problikávala a naznačovala, na území jakého národa se právě nacházíme. Připomeňme, že koncertu předskakovali našinci Evelynne, kteří AN fanoušky vcelku dobře rozpohybovali… nebo alespoň ty blíže u pódia. To bylo vzhledem k dost neúnosné teplotě v sále a obecné nelibosti k no name českým předkapelám příjemné překvapení

Co napsat závěrem? Bruno před pěti lety rozhodně neudělal chybu, když se vykašlal na dosavadní projekty a upsal se nové nahrávací společnosti. S nyní už třikrát platinovou Megalithic Symphony procestoval celý svět, vyhřívá se na slunci zvaném úspěch a dělá si hudbu po svém. Tak trochu definuje nový žánr, který je v lecčems průlomový a neotřelý a zároveň se mu nesmírně líbí v rádiích. Pražská premiéra s názvem “nejsme kapela jednoho hitu a brzy jsme tu zase s novou, ještě lepší deskou” se povedla. Nám, kteří jsme AWOLNATION viděli poprvé, to bohatě stačilo. Ti, kdo byli před dvěma lety v Žamberku (nebo kdekoliv jinde na jejich koncertě), určitě od minula čekali nějaký progres. O něm se ale dá dost dobře pochybovat, protože ten je s jednou deskou, která je navíc stará už přes tři roky, skoro nemožný. Buďme realisté.


Napište komentář

Petra Chromčáková
O Petra Chromčáková 153 Článků
Devatenáct let jsem prožila v Beskydech, nyní už delší dobu přebývám v Praze, kde studuju Elektronickou kulturu a sémiotiku. Momentálně se přechodně nacházím ve Švédsku, nejkrásnější zemi na světě. Mými největšími koníčky jsou film a hudba, proto jsem se před nějakou dobou rozhodla začít trochu psát a zavedlo mě to rovnou sem. Ze žánrů zvládám skoro všechno, nejvíc srdcovek je ale mezi kytarovkami. Nejzásadnější desky jsou pro mě Gorilla Manor (Local Natives), Funeral od Arcade Fire, War Stories od UNKLE a Mezzanine (Massive Attack).