Legendu 80. let, Billyho Idola, uvítal v sobotu 21. června téměř zaplněný Velký sál Lucerny v Praze, který zastoupil původní Incheba arénu. Energickou show plnou hitů kazil snad jen poměrně špatný zvuk.
Zcela nedočkavé publikum nechal zpěvák Billy Idol spolu se svou kapelou čekat přesně třicet minut. Ve Velkém sále Lucerny se sešli fanoušci všech věkových kategorií, od dětí až po seniory. Někteří, ti nejvěrnější, připomínali vzhledem samotného zpěváka. Ten konečně vystoupil spolu se svou kapelou a pustili se do skladeb Postcards from the Past a Cradle of Love, ačkoliv hned na úvod mu selhal mikrofon. Zároveň se okamžitě projevily dvě věci. Tou horší byl poměrně špatný zvuk. Billy byl slyšet pořádně jen, když se do toho opravdu opřel, a kytarista Steve Stevens nebyl slyšet skoro vůbec. Jeho sóla byla potopená v celkové změti hudby. Tím lepším znakem byla okamžitá a velmi častá spolupráce kapely s diváky. Hned třetí skladbou byl hit Dancing With Myself. Publikum pělo písničku za písničkou a kapela se mu za to odměňovala žhavými pohledy a gesty.
Fanoušci byli ve varu, klávesista Paul Trudeau občas zastal funkci třetí kytary a dokonce i zvuk se písničku po písničce lepšil. Billy Idol pálil jednu skladbu za druhou. Zazněly tak skladby jako One Breath Away, Ready Steady Go z dílny původního působiště Idola, Generation X, nebo Sweet Sixteen. U poslední zmíněné si vzal kytaru na starosti zase sám Billy Idol. Po coveru L.A. Woman (The Doors) následovalo kytarové sólo Steva Stevense. Ten se předvedl v tom nejlepším světle kombinací klasické hudby se španělským motivem. Zhruba pětiminutové dechberoucí vystoupení pokračovalo nadupanými skladbami King Rocker, Love Like Fire a Blue Highway. Nyní byl čas na ten snad největší hit z dílny Billy Idola, a to na hitovku Rebel Yell. V ní ukázal zpěvák svou nejdivočejší tvář, která sice za ta léta zestárla, ale duše zůstala stále rebelem. Dokonce i zvukař se nejspíše umoudřil a tato písnička měla nejlepší ozvučení.
Publikum se dovolalo přídavku, a kapela se tak vrátila s písní White Wedding. Začala jako unplugged a poté pokračovala řízným zvukem elektrických kytar. Ani nyní Billy Idol nešetřil svou přízní k fanouškům. Stejně štědrý byl i při rozdávání upomínkových předmětů. Nejeden fanoušek si tak odnesl podepsaný playlist, paličku nebo talíř s nápisem BFI (Billy Fucking Idol). Nakonec se uskutečnila pořádná punková párty za znění skladby Mony Mony. Následovaly obrovské a dlouhé ovace a rozloučení s kapelou.
Koncert Billyho Idola byl navzdory nepříliš dobrému ozvučení velkým zážitkem. Nadupaná show s duchem 80. let musela potěšit snad každého fanouška. Zejména pak ty, kterým věnoval minimálně svůj úsměv.
