Poslední únorový čtvrtek patřil dvojici Hurts, která se dojela Praze představit s dalším, již třetím, úspěšným albem Surrender.
Po dvouleté pauze se kapela opět zastavila v České republice, a to ve čtvrtek 25. února v pražské Incheba Aréně. Jako předkapela byla vybrána česká skupina The Fellas, akustické folk rockové uskupení. Mnozí z přítomných tuto volbu nepovažovali za zcela vhodnou, ač se chlapci snažili, jak mohli.
Krátce po deváté hodině však vypukl hlavní program. Kdo snad dorazil až na něj, měl docela problém. Hala praskala ve švech. Mládežníci, dvojice mladých i páry středního věku, všichni byli nedočkaví energie z živého vystoupení těchto úspěšných oblíbenců rádiových vln i všech přítomných. Lidé trčeli přes hrazení, pomalu seskakovali z balkónových ochozů, jsem svědkem dokonce slečny ve velmi vysokých podpatcích, zoufale balancující na kulatém madle zábradlí, jen aby viděla na své (zřejmě) idoly. S trochou snahy se však dalo nalézt i prostor, poskytující dostatek místa k pohybu. Protože jinak to s Hurts přeci nepůjde!
Za zvuku úvodní znělky alba Surrender, za staženou oponou, vyvolávající v natěšených divácích silné a mrazivé napětí, započala celkem osmdesátiminutová paráda.
Duo sestávající z frontmana (může-li duo frontmana mít), zpěváka Thea Hutchcrafta, a Adama Andersona, který během večera pravidelně střídal klávesy a kytaru, je proslulé svým dresscodem. Při vystupování nosí zásadně obleky. Jinak tomu nebylo ani při pražské návštěvě. Pro návštěvníka je to příjemný, na koncertě populární hudby ne zrovna běžný pocit.
Tuto dvojici doprovázeli ještě tři instrumentalisté – klávesák, kytarista a bubeník. Taky vokály měli chlapci posílené, a to o ženské duo ustavené vprostřed vyvýšeného podia.
Na odhalené scéně se začalo kouskem jak jinak než z nové desky, a to energickou Some Kind Of Heaven. Publikum se okamžitě naladilo na nadhozenou vlnu a skvělá atmosféra už svou silou nepolevila. Jen písně měnily svůj náboj, což se stalo hned s následující, starší Miracle. Nad hlavami tu a tam trčela světla mobilů snažící se zachytit nezachytitelné. Na chytlavé refrény reagovalo daleko víc hlasů, než bylo těch na podiu. U láskyplné Somebody to Die For byl zpěv dokonce požadován shora. Svůj taneční prostor si mohl každý užít u funkově laděné Lights, uvolněné Sunday nebo pod těžšími beaty Sandmana.
Gradaci závěru zahájil krátký vzpomínkový projev zpěváka a následný klavírní úvod k Wonderful Life. Při dalším teskném songu Wings, zpívaném snad s ještě větším nasazením, se vůkol objímal téměř kdo s kým mohl.
Následná pauza před přídavkem odlákala první nedočkavce k napěchovaným šatnám. Zbytek si vychutnal ještě taneční Nothing Will Be Bigger Than Us. Závěr patřil příznačně epické písni Stay. Aby zůstali i oni si jistě přálo hodně přítomných. Bohužel, osmnáct skladeb z tracklistu bylo odehráno, emoce všude ve vzduchu a v uších zbyla jen odezva zase jednoho skvělého koncertu.
Nezbývá než si přát, aby hoši zase co nejrychleji vytvořili novou desku a dorazili se s ní pochlubit. Nebo klidně k dřív. Budeme rádi.
