Pondělní večer v Lucerna Music Baru se tento týden nesl ve znamení jazzu, a to ne ledajakého. Pozvání na další vydání AghaRTA Prague Jazz Festivalu nepřijal nikdo jiný než Chris Dave, největší atrakce mezi bubeníky, kterou můžete v tomhle vesmíru vidět a slyšet. Zahrál obklopený svojí hvězdnou partou The Drumhedz a předskakovali mu slovenští PART ONE.
O support hlavní hvězdy večera se postaral slovenský jazzový projekt Eugena Vizváryho, nesoucí název PART ONE, se kterým v Lucerně vystoupila talentovaná zpěvačka Anita Soul. Kapela prvotřídního klavíristy Vizváryho nabídla dvoufázový program. Jeho první polovina se odvíjela ryze instrumentálně, kdy mezi ostatními nástroji vynikaly právě zejména klávesové party. Velký drive a jistou dravost, se kterými se projekt publiku na úvod představil, dostal s příchodem Anity k mikrofonu hřejivě umírněný nádech. Zkušená vokalistka oplývala sebejistým projevem a na pódiu působila jako hotový magnet na oči. Příjemné číslo na pondělní večer slušelo by se konstatovat, leč bohužel poznamenané mizerným zvukem a žánrově citelným kontrastem s navazující progressive show. V podstatě jedinou paralelou mezi koncertní části večera patřící Vizváryho PART ONE a Chrisem Davem bylo zařazení songu ze skladatelské dílny jazzmana Roberta Glaspera, se kterým Chris nějakou dobu také spolupracoval. Přitom paradoxně právě tato komorní píseň byla technicky vzato možná tou nejméně výraznou položkou na set listu. Možná že pro tentokrát by bylo Vizváryovcům slušelo víc nechat Anitu doma a rozjet to pořádně od podlahy čistě instrumentálně. I když to je samozřejmě jenom otázka vkusu a naladění…
Stejně jako na Strunách podzimu i poslední zastávka, kterou Prahu král paliček, bubnů a činelů Chris ‘Daddy’ Dave poctil, patřila k těm večerům, které nejsou pouze o muzice, ale především o zážitcích na celý život. Pro toho, kdo již v minulosti přišel do styku s jeho hudebním géniem, ať už v jakékoli formě, muselo být osobní setkání s Davem doslova splněným snem. Fakt, že skromně působící sympaťák je totální ufo a že jeho hráčský um sahá asi tak daleko jako jeho vynalézavost (čili je neomezený), je patrný na první pohled i z videa na youtube o té nejhorší kvalitě. Teprve naživo, při zapojení všech smyslů, si ale naplno uvědomíte, jak moc napřed tenhle chlap je.
Už samotný pohled na sestavu bicích, za kterou Chris v Lucerně zasedl, byl, řekněme, hodně působivý. Vizuální třešničkou na dortu byly Daddyho vyhlášené činely ve tvaru spirály. Po zvukové stránce pak roli zásadního rozpoznávacího znamení sehrálo přidané echo, kterým vydatně uzavíral jednotlivé mini sety a velel rozkazy souputníkům z The Drumhedz. Způsob, jakým tenhle nablýskaný Rolls Royce řídil, byl pak samozřejmě další velkou kapitolou samotnou o sobě. Z počtu úhozů, které Chris Dave vysekl na jedno mrknutí oka, nutně museli jít do mdlob i zcela zdraví jedinci. Předvedl, jak fascinujícím způsobem zvládá okamžité přechody ze smyslů zbavujícího forte a tempa do jemných hrátek s blanami a činely. Kopáku nedal pokoj, ani když tříštil vlny dravých rytmů na mikrobuňky. To všechno uvolněně, s naprosto přirozeným přehledem!
Relaxační naladění vykazoval vůbec celý ansámbl The Drumhedz. Ten se sice veskrze profiloval jako Daddyho doprovodná skupina, plně respektující velikost jeho formátu, jak o kytaristovi, basákovi tak o trumpetistovi je však potřeba říct, že ze všeho nejvíc na prknech Lucerny vystoupili jako Chrisovi rovnocenní sekundanti a především velcí přátelé. Tak se během herního času tu a tam odehrály důvěrné konverzace, popíjely se drinky a rozdávaly vzájemné úsměvy. Ačkoli prostoru pro vlastní exhibici ostatní hráči dostali o poznání méně než Daddy, jejich virtuozita díky maximální sehrannosti a schopnosti dynamicky reagovat na vzniklé herní situace naplno vynikla i tak. Kytarista nenápadně měnil náladu zvuku téměř při každém kusu a s Chrisem neustále vydatně komunikoval pohledem. Naopak trumpetista se sošně držel stranou a do hravých rytmů citlivě vnášel prvky melancholie. Svým způsobem nejnenápadnější z členské základny (ale rozhodně o nic méně bravurní) byl ve výsledku basák The Drumhedz, který s kytaristou držel basu tak pevně, že společně Chrisovi po celou dobu vytvářeli skálopevný základ i pro ty nejšílenější úlety.
Kapela nepotřebovala žádný velký hec, aby si naplno užila celou, takřka jam session. Vřelého přijetí se jí však dostávalo víc než dostatečně. Highlighty pestré jazzové přehlídky, která ani na moment nesklouzla do roviny stereotypních variací, střídala tempa i nálady a uháněla kupředu jako rozjetý vlak, publikum vítalo s euforickým nadšením. To vyvrcholilo při zařazení hendrixovského okénka, zastoupeného coverem Hey Joe (jediné zpívané písničky), ale zejména během závěrečného přídavku, kdy The Drumhedz pořádně zatlačili na pilu a rozjeli svoje nejostřejší groovy. Lucernu jimi probudili k všeobecnému veselí a pohybu a zase jednou odhalili často podceňovanou zábavní stránku jazzu. Ať už jste v pondělí byli při tom, nebo ne, nezapomínejte na ni a choďte na jazz, bylo by to škoda …
