Poslední dubnovou neděli se v Café V lese spojily temné síly z Kanady a jižních Čech. Společné číslo si tu střihnul kytarový experimentátor Eric Quach se svým jednočlenným projektem Thisquietarmy a jindřichohradeční Five Seconds To Leave.
Málokdy se v rámci večera podaří seskupit v jednom místě a čase dva hudební subjekty výrazově natolik spřízněné, jako tomu bylo v případě spojení Five Second To Leave a Thisquietarmy. Oba zúčastnění strůjci hlučné zábavy tíhnou k temně hlubokým vodám instrumentálního metalu, který vás nenechá v klidu. Navzdory tomu, že papírově se měl ve funkci úhlavního diktátora představit tichošlápek Eric Quach, byli to nakonec nezpochybnitelně právě Jihočeši, kdo opouštěl stage jako vítěz. Vršovické kaféčko tak bylo svědkem poměrně ojedinělého paradoxu, kdy předkapela s přehledem natrhla prdel hlavní hvězdě večera. Svým způsobem tahle okolnost sice neměla koho šokovat, protože většina z těch, koho v neděli kroky zavedly na Krymskou, už s Five Seconds To Leave měla svých pár srdečních příhod, i tak šlo ale o nečekané překvapení.
Vršovice nastavily hutnému post-metalovému řádění Five Seconds To Leave nejpřívětivější možnou tvář jakou mohly. Všechno jim hrálo vyloženě do karet, a to nejen zainteresované publikum a atmosféra suterénního prostřední, ale díky kusu dobře odvedené práce kupodivu i čitelnost zvuku. Tříčlenná kapela, která se nebojí experimentovat, tak měla dokonale připravenou půdu pod nohama ke splétání pavučin nervy drásajících post-rock/metalových konstrukcí, do kterých se s nadšením nechali lapit všichni vespolek. K podniknutí expedice do nitra zkoušených těl a duší paralyzovaných posluchačů stačily dvě kytary a bicí zabalené do znepokojivého backgroundu. Nenahraditelným sluhou věci však byla především ultra depresivní doprovodná videoprojekce.
Jindy postradatelná vizuální kulisa v případě Five Seconds To Leave nabírá filmových rozměrů a temným hudebním fantaziím, evokovaným jejich syrovou performance, povýšila na velice fyzický zážitek. Srdce kovaného masochisty muselo plesat při každém dopadu hlíny do jeho mělkého hrobu a nárazech vzdouvajícího se vlnobití oceánu, který jakoby ani nebyl z téhle planety. Burácivé kytary a tvrdý výprask bicích by měly tu moc rozbouřit krev v žilách samy o sobě, podpořené neurotizujícími výjevy však působily doslova jako očistná terapie. Smrtelnost a skličující malost tváří v tvář nezměrné síle byly přesně těmi pocity, které naturalistický live set této trojice navozoval a přetrvaly ještě dlouho poté, co si Five Seconds To Leave vysloužili poslední potlesk zhypnotizovaného Lesa.
Pro Erica Quacha publikum, které po odchodu předskakujících mělo ještě notnou chvíli čelist padlou až na zem, mělo být snadnou kořistí. Jeden by intuitivně čekal, že naváže tam, kde jindřichohradečtí skončili, a zasadí poslední ránu z milosti. Vykročit z neproniknutelného stínu tuzemských uvaděčů se mu ale bohužel nepodařilo. Produkce z dílny montrealského alchymisty je sice objektivně vzato nesmírně podmanivá, aby naplno vynikla její okultní síla, živá prezentace by zřejmě vyžadovala laboratornější prostřední než Café V lese. Hm, anebo alespoň rozdávání drog zadarmo a ve velkém. Hyperaktivního Erica Quacha, potažmo jeho projekt Thisquietarmy, předchází pověst neúnavného experimentátora s kytarovým zvukem, činorodého blázna do krabiček, který nezná žádné hranice. V neděli se mu nicméně jeho zavedený výrobní postup stal do značné míry osudným.
Zatímco Five Secods To Leave vystoupili jako pánové živlů s předváděčkou čistokrevného muzikantsví, Quach díky množství použitých efektů působil při svém čísle víc než cokoli jiného jako do sebe pohroužený technik. Tak dlouho skládal a skládal jednotlivé kytarové vrstvy, až z nich před zraky osazenstva klubu vystavěl celé hory zvuku. Do nich ale jako by zakázal přístup komukoli dalšímu kromě sebe. Skuhravý zvuk deseti kytar v jedné, jen decentně porcovaný reprodukovanými bicími se z pohledu posluchače neproměnil ani na chvíli v onu magnetizující hlubinu, do které by měl chuť se po hlavě vrhnout a už se z ní nevrátit. Naopak, stal se špatně nastraženou pastí, která se zaklapla už po úvodních minutách kytarového setu a povolila sevření až když tichá armáda Erica Quacha definitivně utichla. Sound Thisquietarmy jakoby byl limitovaný vlastními ambicemi. Nejčerstvější deska Rebirths, která vyšla v půlce dubna, představuje v dosavadní diskografii krok k dalšímu zhutnění zvuku. Quach na ní slévá ocelově chladné textury, které se při poslechu alba příjemně zařezávají až do morku kostí. Kdo ovšem čekal na krásy čarodějného kytarového zážitku i naživo, dostalo se mu namísto nich vršovického masakru efektovými krabičkami a spěchal domů rychle si spravit chuť poslechem Thisquietarmy z repráků a ověřit si, jestli to vážně byla ta stejná kapela. Příště Ibalgin a panáka předem. Díky!
