Zajímá vás, co se dělo v sobotu v MeetFactory? Přečtěte si o našem tripu do světa konfet, barviček a islandského electra alias sofistikované kinderparty v podání FM Belfast a Berndsena.
FM Belfast je moje velká srdcovka. Je to jedna z těch věcí, o které víte, že ji musíte vidět dřív, než umřete. S naší fotografkou Nikol jsme si udělaly večerní trip z jihočeského Tábora až do MeetFactory (jo, tak moc FM Belfast milujeme, že i přes nabitý táborský víkend jsme se urvaly alespoň na pár hodin). Cesta byla vtipně krušná, takže jsme si objely celou Prahu a dost možná bychom dojely až do Plzně, ale nebýt v mtfctr včas bychom karmě nikdy neodpustily.
Foto: FM Belfast, 4. 10. 2014, MeetFactory, Praha
V úvodu bych ráda poděkovala novinářské akreditaci, díky které jsme předběhly tu nekonečnou frontu, co se táhla pomalu až na koleje (bohužel na šatnu už taková výhoda neplatí). Lidé byli všude – kuřáci se tlačili venku, nedočkavci a šťastlivci v jedné osobě, co už se dostali dovnitř, pokalovali na Berndsenovi a ten nešťastný zbytek čekal a čekal.
V půl deváté začal hrát Berndsen – přejmenovala bych ho spíš na Beardsena, protože vypadal jako velký, fousatý, rozkošný méďa s trikem Fake art, not war. Každopádně party skvělá, dokonce v závěru nahoře bez (i když to už tak roztomilé nebylo). Jejich hudba se dost podobala stylu FM Belfast, což bylo skvělé, stejně jako fakt, že i oni jsou z Islandu a dělají tenhle sladký electro-indie-pop, protože naladili publikum na příchozí pecku. Zhodnotily jsme, že to asi bude něco jako islandská Vypsaná fiXa. Asi hlavně proto, že basák vypadal a hýbal se úplně stejně jako Márdi. Berndsen bez trika, který toužebně řval do mikrofonu gimme, gimme, gimme, vypadal skoro až ikonicky – to si publikum vzalo za své. A proč taky ne…
Po pauze, stovkách vykouřených cigaret před továrnou a dalších stovkách piv, co musely zákonitě padnout na baru (a taky romantice z repráků v podání Phila Collinse), to konečně přišlo – trochu se zpožděním, ale přece.
FM Belfast nastoupili vcelku spořádaně v kravatách a košilích, trochu jako Billy Tallent, ale poté, co se v průběhu koncertu jejich pódium včetně outfitů změnilo v naprosto šílené zátiší z fáborků, třpytivých věciček, žárovek a barviček, mi to připomnělo film Pěna dní, akorát pozpátku. Postupně odhazovali oděvní nudu, až dospěli do fáze, kdy vypadali jako blázniví sokolíci na prvního máje, kteří ještě ke všemu v něčem jedou. Nevím, koho z aktérů okomentovat dřív, jestli krásnou, talentovanou a jako jedinou zcela oblečenou zpěvačku, či zpěváka, který vypadal jako prvorepublikový učitel v lenonkách s upraveným knírkem, nebo doslova vystřeleného hráče (nejen) na theremin, jenž si musel nasadit chrániče na kolena, aby se při akrobacii ve stylu šáša dance nezranil – prostě tolik vjemů a šíleností na pár metrech čtverečních. Dál si představte pobíhajícího Astronautalise a bubeníka, co vypadá jako Ježíš, a máme kapelu kompletní…
Co se hudby týče, napadá mě jen slovo NEJVÍC. Zahráli všechno, co jsme chtěli slyšet, a zahráli to přesně tak, jak jsme chtěli. Když spustili Underwear, na lidech kolem mě přímo v kotli (až na pár hipsterů s koženými motýlky a clubem maté, kteří se sofistikovaně zamýšleli nad hlubším významem) bylo vidět, že se přesně cítí, jako když běží ve spodním prádle po ulici (,,We are running down the street in our underwear…”), a všichni tak nějak utíkali na místě a byli neskonale štastní. Osobně si myslím, že tenhle koncert byla stejně velká (nebo možná ještě větší) párty pro samotnou kapelu; už jsem toho viděla v životě hodně, ale jejich kreace a běsy vážně popsat nedokážu. K tomu je dost příhodný song We Are Faster Than You – protože to rozhodně ano.
Zazněly songy jako Par Avion, Lotus, Brighter Days, které mě emočně dohnaly skoro k slzám, přestože to vůbec nebylo romantické, což zcela evidentně pocítili všichni lidé kolem. Trocha toho kýče a animálnosti přidala belfastí hudbě atmosféru, která je prostě součástí jejich umění, a publikum dostali do party transu – myslím, že se ani moc nepilo, protože chci vidět toho odvážlivce, který si šel v průběhu koncertu pro pivko.
Bylo to jednoznačně šílené, plné emocí a hudebně dokonalé. FM Belfast skákali do lidí, lidé skákali na FM Belfast, všichni řvali, hopsali, šlapali po sobě a těšilo je, že jsou fakt awesome publikum, prostě všechno v nejlepších kolejích. Nakonec přišel i Berndsen, o něco oblečenější než předtím, ale pořád ne mnoho, a dal si rozlučkový přídavek s nimi. Publikum bylo nenasytné a chtělo pořád víc a víc. Tenhle koncert mi připadal tak zatraceně krátký, přestože se toho stalo tolik, že jsem vlastně nevěděla, čí jsem. Asi po třech přídavcích byla MeetFactory neúprosná a pustila popík z reproduktorů, který je nekompromisní známkou toho, že se máme rozejít. Na druhou stranu úplně chápu, že museli skončit, protože to, co předvedli, udýchá jen málokdo. To, že jich je v kapele hodně, neznamená, že si při střídání sólíček odpočinuli – kdo zrovna nehrál a nezpíval, prostě jen tak lítal, šílel a hrál si s fáborky.
Islandské electro je jedna z nejlepších věcí, která hudbu za poslední století potkala, a já jen čekám víc takových FM Belfast a Berndsenů v Praze!
