Baltimorská formace Future Islands po čtyřech letech opět dorazila do Prahy a mnohé bylo jinak.
Zatímco předchozí zastávka Samuela Herringa a spol. směřovala do undergroundových prostor strahovské Sedmičky, kde se objevili v poměrně kuriózním line-upu po boku black-metalových natěračů Liturgy, tentokrát se Future Islands vrátili již coby áčkové hvězdy současné hudební scény, ke kterým vzhlíží podstatná část příslušníků indie komunity, a nejen ta. Poté, co kapela přidala na své konto mega opěvované album Singles a účast v show Davida Lettermana, nastal velký kick a získala mezi své fanoušky i nemalé množství náhodných posluchačů, náchylných k přístupné alternativě obyčejného popu. A výsledek? Lucerna zase jednou narvaná k nehnutí…
Foto: Future Islands, 7. 10. 2014, Lucerna Music Bar, Praha
Jako předkapelu s sebou Future Islands přivezli kolegy z Baltimoru, mladou, poměrně zavedenou kapelu Celebration. Náslech jejich čtyřpoložkové diskografie dával relativně velké naděje, že s nimi na pódiu může jít o zajímavý support. V čele personální základny Oslavy stojí Katrina Ford, sympatická holka od vedle disponující barevným hlasem, připomínajícím proslulou Amandu Palmer, jenž vévodil zábavnému retro repertoáru s výraznými klávesami. Bohužel, předskokani dojeli na špatný zvuk (fakt to není jen rýpavá poznámka nespokojených uší), který i nejvýraznější devízy zcela zabil. Z charismatického vokálu v dlouhých, výše položených tónech místy zbylo nepříjemně řezavé torzo a namísto prosluněného hippie indiečka se publiku dostal mdlý výkon předčasně zestárlé kapely ze střední. Škoda, škoda,… tohle je prostě úskalí skupin, které víc než na herním umu těží z křehkého výrazu. Čas Oslav ale určitě brzy nastane!
Poté, co odbila desátá hodina, malou Lucernu opanovala toužebně očekávaná senzace večera. Uvítání bylo bouřlivé a to, co se odvíjelo posléze, by se dalo bez přehánění přirovnat k zobání z ruky. Těžko říct, jestli by si někdo před čtyřmi lety vsadil na to, že budoucnost Future Islands může být natolik zářivá, každopádně úspěch, který sklízí nyní, je mimořádný. Kombinace svérázného frontmana a chytlavých vypalovaček, založených na rytmicky pulsujících basových linkách a synťácích půjčených z Trainstpottingu, je to, na co publikum hodně slyšelo i tančilo. Zpěvák Samuel Herring platí za všeobecně oblíbeného exota s hlasivkami jako implantovanými od Joe Cockera, který při zpěvu podtrhuje hloubku svých textů pohyby a lá Tarzan na hodinách aerobicku pro mentálně retardované. To je jeho obchodní značka. Pozorovat ho je bezesporu působivý zážitek takhle na pohled, hranice mezi osobitým showmenshipem a bobříkem udržování nadsázky, byla až příliš tenká. Nic co by viděno na vlastní oči vykazovalo známky hodné jedné z údajně nejoriginálnějších hudebních postav. Pardon.
To samé se dá říct o Future Islands jako takových naživo. Ze zvuku se jim podařilo vyždímat maximum, všechna čest, celý setlist šlapal, jak po másle a působil, řekněme, velice očistně. Nicméně možná až příliš. Téměř celý pražský koncert sestával z hitových rychlovek, kterých mají Future Islands v zásobě více než dost. Kromě ódy Seasons (Waiting On You) zazněly hned v úvodu pecky A Dream Of You And Me, Spirit, Doves, nebo Before The Bridge (jeden z highlightů). Pouze ve druhé třetině na chvíli přišlo zvolnění. Mezi tím náporem rytmiky a rozvernosti však pomalejší skladby působily lehce nadbytečně a člověk byl vlastně rád, když se Future Islands opět začali rozjíždět. Ve snaze naladit se na takovou porci diskotéky s ozvěnami ostrovů, spíše než z budoucnosti těch Havajských, jste však při ztrátě všudypřítomného nadhledu nebo přísunu alkoholických nápojů, snadno mohli narazit.
Future Islands jednoznačně předvedli show, která padla na úrodnou půdu, nejde však o kapelu, která by byla atrakcí pro každého a pro každou situaci. Na to je třeba před koncertem pamatovat. Fenomén Samuela Herringa je svérázný, přesně tak, jak se o něm traduje, nikoliv však výjimečný. Sinusoida úspěchu Future Islands je momentálně na vrcholu, otázkou je, jak dlouho bude trvat, než se jich fanoušci přejí. Hej, Future Islands, co takhle příště radši na Sedmičce jako za starejch časů?
