Oldschooloví srdcaři ve čtvrtek zažili radostný večer. V pražském Lucerna Music Baru se slavilo dvacet let ve svazku s Helmet. Byla to dlouhá a emotivní oslava.
Newyorští Helmet, výkvět HC scény s přesahem, učinili další hodně vděčné rozhodnutí. Podobně jako před dvěma lety, kdy vyjeli na výroční turné k albu Meantime z roku 1992, se letos dostalo oslav prostřednictvím série koncertů desce Betty. Jestli se na pažbě devadesátek některá dvě alba zařízla natolik zásadním způsobem, že zasluhují nepokrytě celebrovat i s odstupem celých dvaceti let, jsou to bez debaty právě tato dvě. Hluboký respekt a srdeční závislost vyvolávala už v době svého vydání a stala se inspirativním impulsem k dlouhé hudební pouti zástupům stoupenců z řad muzikantů i fanoušků. Jak plynul čas, uzrála na čestných místech v přihrádkách s domácí diskografií podobně jako ta nejlepší vína v archivech. K orgasmickému zážitku v době vydání po létech přibyla dávka nostalgie, která do Lucerna Music Baru přilákala tolik pravověrných, že to na chvíli vypadalo, jako kdyby bohoslužbu do zapadlého kostela přijel sloužit sám papež. A vlastně to nebylo ani tak daleko od pravdy.
Když se krátce po půl desáté za hlasitého provolávání jména kapely netrpělivě očekávaní hosté konečně objevili před publikem, efekt byl mocný. Jó, i testosteronová banda hc fanoušků ve středním věku se dokáže těšit jako malá děcka a usmívat se stejně jako když vám ježíšek přinese dárek, který jste si strašně přáli, ale vůbec jste ho nečekali. Před dvěma lety Praha na výroční šňůře chyběla, letos se jí dostalo té pocty, že ji startovala. To prostě dojme. Helmet se dostavili v novodobé sestavě Page Hamilton (mozek, srdce, hlavní ovladač kytarových orgií), Kyle Stevenson (šílenec za bicími), Dan Beeman (přídavný kytarový motor) a Dave Case (šlapání na basu), což posesivněji laděným fanouškům přivodilo obavy, nakolik věrně bude působit personální základna po tom, co prodělala téměř kompletní obměnu tvrdého jádra. Odpověď na nepotlačitelnou otázku „jsou to pořád ještě Helmet?“ je ale naštěstí jednoznačné „ano!”. Dobře, skutečnost, že kapela prošla v pokročilém věku výrazně omlazující procedurou mohla v určitém ohledu oslabit pocit, že Lucerna je svědkem cestování časem, pravdou ale je, že Page Hamilton se obklopil spoluhráči, kteří mají plnou způsobilost udržovat kult Helmet dál.
Výroční setlist se podle očekávání rozpadal na dvě části. První na řadu přišla oslavenkyně Betty. Ach Betty,..! Na půvabu jí ubíral jenom hanebný zvuk Lucerny, kterému takřka nebylo kde se vyhnout. Dalo se s ním ale bojovat. Dost napomáhala výborná atmosféra koncertu a rekonstrukce chabého ozvučení mobilizací paměťových stop. Přeci jenom podstatná část publika poslouchala víc srdcem než kritickým uchem a soustředila se na lahůdky, které Helmet neúnavně předkládali jednu za druhou. Celá Betty na talíři, od Wilma’s Rainbow až po závěrečnou Saw Hell, včetně hitů, které už nějaký pátek kapela běžně neservíruje… tady jsou veškeré poznámky o nespokojenosti hluboko pod čarou. Sám Hamilton se nechal před časem slyšet, že odehrát celé album živě naplno je už čistě po technické stránce nebývalou výzvou, protože některé skladby jako Vaccination nebo Biscuits For Smut jsou herně jedny z nejnáročnějších věcí, které kdy udělal. Helmet tuhle výzvu ale přijali s kuráží a podali výkon, na který se dlouho nezapomene. Bylo tam všechno, všechny známky důvěrně známého rukopisu – živelnost starého dobrého hcéčka, masivní noisové pasáže a do toho jazzová hravost a strojová přesnost Page Hamiltona.
Kdyby se Helmet s Prahou rozloučili spolu s Betty, byla by to velice uspokojivá dávka endorfinů. Tím to ale zdaleka nekončilo. Lucernu čekala ještě dobrá hodina probírání klenotnice z Meantime a jeho pokladů jako hymnické Unsung, In The Meantime, Turned Out nebo Iron Head, nejhlubší kořeny z debutu Strap It On byly zastoupeny skladbami Blacktop a Distracted, kapelní novověk pro změnu představily pecky Swallowing Everything, So Long nebo She’s Lost z alb Monochrome a Seeing Eye Dog. Kdo to všechno unesl, může vklidu zemřít s pocitem, že zažil Helmet v plné formě, vzpírající se času. Pro všechny, kteří neměli šanci setkat se s jejich fenoménem před dvaceti lety v době absolutního vrcholu, je Betty Anniversary Tour nejlepší možnou příležitostí, jak to napravit, pravděpodobně zase na dost dlouhou dobu dopředu. Pokud jste Helmet v Praze propásli, stojí za to je dohnat na některé z jejich téměř čtyřiceti dalších evropských zastávek. Například v sousedním Německu, třeba s lepším zvukem.
