Hudebník a producent Jiří Burian pokřtil 28. listopadu své druhé sólové album Bohemia. Společně s ním poctili pražskou Meet Factory návštěvou i Milan Cais, Jaromír Švejdík, Mikoláš Růžička, Sára Vondrášková, Monika Čeřovská a Veronika Lazorčáková. Jako support vystoupila Monika Načeva a Justin Lavash.
Kolem půl deváté se začal klub plnit. Postupně se před pódiem sešla věkově poměrně nesourodá skupina lidí – přes maminky až k babičkám. Nejvíce bylo samozřejmě mladých lidí. Někdo přišel ze zvědavosti, někdo zavzpomínat na tradice, a byli i tací, kteří byli na guestlistu (a nebylo jich zrovna málo). Úvodního slova se ujala Monika Načeva, jež společně s Justinem Lavashem, který jí doprovázel na kytaru, dokázala vyčarovat poměrně příjemnou atmosféru. Posluchače zavedla do alternativních vod, ve kterých jsem se během chvíle kompletně ztratila.
Před půl desátou ji vystřídali Jiří Burian a společně s pěticí hudebníků se pustil do díla. Na přetřes přišla většina lidovek z CD Bohemia: Dobrú noc, má milá, Černé oči, jděte spát. Ó hřebíčku, zahradnický, Sedm, Holka modrooká a samozřejmě pilotní singl desky Louka široká. Jelikož je Bohemia záležitostí nejen sluchovou, ale i vizuální, byla součástí koncertu kromě projekce i taneční čísla. Během jednotlivých skladeb se tak na pódiu střídaly bíle oděné tanečnice o sto šest.
Pastvou pro oči byla i spolupráce jednotlivých hudebníků, kteří si snad po každé písničce vyměňovali nástroje, a to nikoliv za nové, ale mezi sebou. Jiří Burian se nechal během koncertu slyšet: ,,Je fajn, že to neberete příliš vážně, my totiž taky ne,” a zapálil si po několikáté za večer cigaretu. V tu chvíli ani sám netušil, jakou pronesl pravdu, protože v příštím okamžiku přišla na řadu Louka Široká, kdy si její hlavní aktér Jaromír Švejdík na stojánek vytvořený z větvičky suše napíchl text. A že jde o opravdu lyricky obsáhlý song, jen co je pravda. Kromě Švejdíka, který svým projevem koncert spíše shodil, byli ostatní hosté milým překvapením a plusem koncertu. Cais, který hostoval hned ve dvou písních (Louka Široká, Sedm), předvedl kromě bubnování i svůj hlas, který propůjčil skladbě Sedm.
Ve druhé půlce večera pak přišel na řadu samotný křest. Burian vyzval zvukaře a osvětlovače klubu, aby album pokřtili oni, jelikož bez nich by to prostě nešlo. Křtilo se netradičně, nikoliv šampaňským, ale pivem. Po hlasitém aplausu a odchodu kapely si publikum zažádalo o přídavek. Cais se tak opět ujal slova a znovu zazněla skladba Sedm, kdy Burian pronesl: ,,My už nic jiného nemáme, tak jednu zopakujeme.”
Kromě drobných chyb, které bych ale vzhledem k množství interpretů a tím pádem téměř nemožným podmínkám společně zkoušet i odpustila, mi na celém koncertu vadila estrádnost. Kombinace tance, zpěvu, projekce a herectví nešla s hudbou vůbec dohromady. Zvukově si stěžovat nemůžu, snad jen na Louku Širokou, na kterou jsem se těšila nejvíc, při níž se zvuk nesmyslně pokazil a mezi zvukovou stěnou, která se na mě valila, jsem nedokázala odhalit ani jednotlivé nástroje. Škoda.
