Pražský Jazz Dock tento týden hostil jedinečnou koncertní událost. V úterý 15. dubna zde vystoupil Hugo Race, ex bard z The Bad Seeds, se svým italským projektem Sepiatone.
Tvrdé jádro nenápadného projektu Sepiatone, kromě Hugo Race, bývalého kytaristy legendární skvadry kolem Nicka Cavea, tvoří italská zpěvačka Marta Collica. Sehranou dvojici letitých přátel doplnil ještě další italský spoluhráč, vytáhlý kytarista, který se kromě kytary zároveň staral o elektro background. Ačkoli maestro Hugo v Praze vystoupil již několikrát a rád se sem vrací (zejména pak právě na prkna Jazz Docku), projekt Sepiatone českým fanouškům dovezl vůbec poprvé. Slavné jméno ani jeho mimořádné charisma však do klubu nepřilákalo žádné velké davy. Nepomohla ani ta okolnost, že se Sepiatone objevili v Praze vůbec poprvé a že se jednalo o jeden z pouhých dvou plánovaných koncertů mimo Apeninský poloostrov.
Do Prahy Sepiatone zavítali, aby zde představili Echoes On, svoji novinkovou desku, na které ústřední dvojka spojila síly po dlouhých osmi letech. Nezaměnitelné vokály chrapláka Hugo Race, zjemněné Martiným femininním projevem, zabaleny do atmosférického soundu slibovaly, že se přítomnému publiku bude promítat film přímo před očima. Bohužel papírová atraktivita koncertu naživo vyzněla tak trochu do ztracena. O Echoes On se řetězově přejalo konstatování, že jde o nejkompaktnější a nejlepší album, které kdy Sepiatone vydali. A vlastně je to pravda. Specifická křehká síla z něj činí příjemnou poslechovou nahrávku, plnou hořkosladkých melodií a vnitřního neklidu. Vzhledem k tomu, že jde o veskrze náladovou desku, pohybující se celou svou stopáž ve středním až pomalém tempu, k zaujetí posluchače během druhého všedního večera týdne bylo však třeba o něco víc než pouhé přehrání alba.
Poklidné tempo a pomalé melodie samy o sobě nejsou nic proti ničemu. Naopak, umírněnost a jistá monotónnost jsou právě tím, co Echoes On dodává charakterističnosti. Má-li však zaujmout během živé hodinovky, aniž by byl koncert okořeněn něčím víc než několika promluvami, věc vyžaduje setsakra velkou dávku osobního kouzla a schopnosti niterně se posluchače dotknout. Sepiatone nicméně nehrají na efekt, a to platí zejména o jinak sympatické Martě. Na podiu působila veskrze poměrně usedle a to samé lze říct o jejích vokálech. Hlasově sice s fenomenálním Hugem hodně ladí, oduševnělostí se mu však jen těžko může rovnat. Příjemně civilní tóny jejího projevu bohužel místy přecházely v lehkou faleš, a pokud jde o její angličtinu, italský přízvuk v kombinaci s jistou unylostí jí na šarmu rovněž příliš nepřidával. Určitým handicapem byl i ten nepatrný detail, že Marta v momentech, kdy se od ní očekávalo převzetí role charismatické fromtwoman, zůstávala, sedíc napůl schovaná za klávesami, v neměnné strnulé pozici a tak o omotávání posluchačů kolem prstu nemohla být ani řeč. Nejde o výtky, nicméně v moment, kdy se sečte několik takových elementů a tyto se cyklicky opakují po celý setlist, s trochou neurotičnosti si takových věcí všimnete a začnou vás rušit.
Úloha tahouna večera zůstala převážně na bedrech Hugo Race, který sice na pódiu působil jako magnet, i o něm však bohužel platilo, že zůstal ve vleku nenápadného dění. Jeho věhlasný výraz temného barda pouze chvílemi probleskával zpoza ulity. Jako záchranný kruh zafungovalo naopak prostředí Jazz Docku, které dodalo koncertu určitou jiskru a noblesu. Nebýt výhledů na malebnou Prahu a okolí řeky, lehce by celé vystoupení svým formátem mohlo sklouznout k večernímu číslu, které hotelovým hostům slouží jako kulisa při konzumování večeře a důvěrných rozhovorech. Říká se, že méně je někdy více a často je tomu tak. Koncert Sepiatone však mezi ukázky síly jednoduchosti nepatřil, nebo alespoň ne do té míry, jaký byl jeho potenciál. Všichni tři protagonisté nicméně působili spokojeně. Pro Huga s Martou je jejich společný projekt intimní záležitostí a cítí se v něm dobře. Zjevně měli radost, že se mohou s publikem po delší době podělit o výsledky letitého procesu komponování a nahrávání desky. Jejich radost byla nakažlivá, a tak se nakonec výsledný dojem stal hřejivým zážitkem. Daleko víc než o koncertní zážitek však šlo o příjemné setkání se zajímavými osobnostmi hudební scény, které mají, co říct, a neváhají se o to s publikem podělit.
