Americký hudebník Jack White se po osmi letech vrátil do Prahy. Ve Foru Karlín představil jak svou novou tvorbu, tak i skladby z éry The White Stripes a dalších projektů. Předkapelou mu byli čeští rockeři Doctor Victor.
Jack White dorazil do Prahy v rámci svého The Supply Chain Issues Tour, s nímž představuje dvojici svých letošních alb – Fear of the Dawn, které vyšlo počátkem dubna, a Entering Heaven Alive, jež se vydání dočká 22. července. Naposledy se českému publiku ukázal v roce 2014, kdy zavítal rovněž do Fora Karlín se svou tehdy druhou sólovou deskou Lazaretto.
Čtěte také: Wargasm: V našich posluchačích vidíme sami sebe, přitahujeme divné a různorodé publikum
Jak bylo avizováno již při oznámení koncertu, letošní akce se měla na Whitovu žádost obejít zcela bez mobilních telefonů. Ty tak byly již u vstupních bran Fora Karlín návštěvníkům uzamykány do speciálních látkových pouzder. A ačkoli tento krok vyvolal na sociálních sítích rozporuplné ohlasy a pořadatelé, aby předešli problémům, zřídili mimo sál zvláštní zónu, kde bylo možné nechat si telefon odemknout, experiment se, jak ukázal koncert, vyplatil. Jak pro umělce, tak i pro příchozí fanoušky.
Úterní večer zahájila s již tradičně velmi živou show česká kapela Doctor Victor. Rockové trio v čele s charismatickým frontmanem Vojtěchem Burešem si se svým syrovým rokenrolovým drivem rychle získalo přítomné publikum. Vedle své vlastní tvorby, zahrnující i skladby StandUP, Bastard či Sexy Black, potěšila trojice obecenstvo i svou verzí legendárního hitu Purple Rain od Prince. Originální vystoupení, muzikantská preciznost i četná interakce s publikem, na níž si kapela dlouhodobě zakládá, pak byly doplněny i o výtečné nazvučení, s nímž si Doctor Victor mezi fanoušky získali ještě větší oblibu.
Oproti tomu zastihly problémy se zvukem samotného Jacka White. Počátek jeho koncertu, ikonicky zcela zbarveného do modrobílého hávu, se nesl ve znamení těžce rozpoznatelné kytary a zpěvu a až s průběhem představení se podařilo většinu potíží odstranit. Navzdory tomu však autor nejednoho proslulého riffu držel o telefony ochuzené publikum v úžasu po celou dobu svého vystoupení a přivezl si i několik překvapení.
Čtěte také: Laura Jane Grace přivezla do Prahy hity Against Me! v akustické podobě a punkové charisma
White se především zaměřil na představení dvojice svých letošních alb. Z nich zazněla celá řada písní včetně Taking Me Back, Eosophobia, If I Die Tomorrow či poměrně nečekaně i singlu Hi-De-Ho. Nechyběl však ani početný výčet skladeb od The White Stripes včetně Fell In Love With a Girl, We’re Going To Be Friends nebo Offend in Every Way, a také několik písní od The Raconteurs či The Dead Weather. Do setlistu se v Praze také dostaly i skladby, které White v předchozích letech běžně neuváděl, jako například A Martyr For My Love For You – jedné z posledních nahrávek The White Stripes – či You Don’t Understand Me z druhé desky The Raconteurs. Řadu svých starších skladeb přitom White zabalil do nově přizpůsobených a alespoň zdánlivě improvizovaných aranží. Překvapení tak neminula ani ty nejskalnější fanoušky jeho tvorby, a to zvláště přičiněním bubeníka Daru Jonese, jež jednotlivé skladby velmi zábavně obohacoval o jemu vlastní vlivy hip-hopových a jazzových beatů.
White, známý pro své časté kolaborace s ženskými interprety, tentokrát do Prahy přivezl kompletně mužskou sestavu. Ta se oproti předchozím turné navíc skládala „pouze“ ze čtyř členů – Daru Jonese za bicími, basisty Dominica Johna Davise, klávesisty Quincy McCraryho a samotného Jacka White. Houslové aranže, doprovodné zpěvačky ani theremin tak tentokrát detroitského rockera nedoprovázely. Místo toho ovšem kapelu na pódiu doplňovala socha The Ukulele Man, kopie stejnojmenné skulptury ze 40. let, jež měnila barvy v závislosti na tom, z jaké části Whitovy tvorby pocházela právě hraná píseň.
Sám White na podiu střídal jeden nástroj za druhým. Byť většinu koncertu odehrál se svými ikonicky modrými elektrickými či elektroakustickými kytarami, nejednou zavítal také k pianu či baskytaře. Výjimkou ani nebylo, když během skladeb obsluhoval kytaru i piano zároveň. Setlist projížděl modrovlasý hudebník s obdobnou svižností, mnohdy bez přestávek mezi skladbami, ovšem za ochotné spolupráce publika, které se tempem Whitova vystoupení nechávalo plně unést.
Čtěte také: If I Die Tomorrow: Jack White představil novinku ze svého druhého letošního alba
Jakkoli pak největší očekávní v obecenstvu vzbuzoval Whitův nesporně největší hit Seven Nation Army, pomyslný vrchol večera přišel již s přídavkovou Steady As She Goes. Píseň původně z Whitova projektu The Raconteurs se naživo dočkala rozšířené verze, jež držela publikum plně ve varu po dobu několika minut. Zvláště pak v momentě, kdy se White sám odprostil od techniky a rozhodl se zpívat s předními řadami sám, zcela bez mikrofonu.
Právě tehdy se nejsilněji ukázala výhoda zákazu mobilních telefonů. Zatímco jiné hudebníky by v takový moment okamžitě obklopila zeď z natáčejících smartphonů, White si mohl společně s fanoušky užít blízkou, obrazovkami nerušenou chvíli za zcela unikátní atmosféry. Následná stadionová hymna z éry The White Stripes, při níž nechal White svůj instrumentální doprovod na chvíli úplně nahradit fanoušky a jejich popěvkem proslulého riffu, pak byla již jen třešní na dortu velmi živého, mnohdy překvapivého a místy až intimního večera.
Forum Karlín hostilo Jacka White již podruhé a stejně jako před osmi lety, i tentokrát si fanoušci mohli užít prvotřídní show. Čtyřčlenná sestava představila celou řadu novinek, zábavně přearanžovala starší kousky a nepochybila ani s rozhodnutím uspořádat koncert zcela bez mobilních telefonů. Unikátní zážitek z Whitova vystoupení nakonec spíše vzbuzuje otázku, zda by ke stejnému kroku neměli přistoupit i další interpreti – ovšem samozřejmě za předpokladu, že by si dali se svým představením záležet natolik, jako Jack White.
