Večery s Jamesem Harriesem znamenají hodně pěkných a zábavných příběhů na dobrou noc a muziku, která unáší kamsi mimo realitu a zanechává silný dojem ještě několik hodin po koncertu.
Kdo ve čtvrtek 13. března vyměnil teplou peřinu za Jamesův koncert a rozhodl se v deset večer usadit do plastových židliček nebo na bar pražského Jazz Docku, svého rozhodnutí určitě nelitoval. A to samé platí o mně. V Jazzu jsem byla poprvé a neuměla jsem si ani v nejmenším představit, jak James Harries hraje své intimní a upřímné písně v prostorách s plastovými židlemi, futuristickým barem a pestrobarevnými světly. Navíc ani ozvučení se ze začátku nezdálo nejlepší, a tak se ještě chvíli po desáté ladilo. Mezi tím vším si stihl James několikrát odskočit na bar a pozdravit své známé. Zdálo se mi, jako by si popovídal snad s každým, kdo přišel a že tento koncert je vlastně pro přátele.
Fotogalerie z koncertu
Bez mála půl hodiny po desáté si stoupl s kytarou před mikrofon, přivřel oči a začal hrát All I Want. Ponořený sám do sebe odehrál první song a poté se zahleděl do publika a začal vyprávět příběh o prodejci klobouků. Následně nás oslnil pohodovými písněmi I Will Comfort You a Neighbourhood a skvělou Sticks & Stones. Hudbu prolínal pravidelným přílivem příběhů nejen o svém synovi.
Stačilo mu, aby odehrál tři písničky a už nás měl omotané kolem prstu. Stoly, kde bylo dosud ještě možné zaslechnout šepot, utichly a každý upřeně sledoval a poslouchal Jamesův naléhavý hlas plný slibů a rozvernosti. I když se už pomalu blížila půlnoc, poctivě jsme se snažili neusnout. To se nám naštěstí nedařilo, a to hlavně díky písním, kde se do toho James pořádně opřel a udržel si tak naši plnou pozornost.
A pak nás všechny překvapil novinkou. Usedl k piánu se slovy, že se učí hrát asi tak dva a půl měsíce, ale že to ještě není ono. Na ukázku zahrál jeden song a už po prvních pár tónech jsem věděla, že James a piáno k sobě prostě nejdou. Alespoň dokud se s ním více nesžije (a i když ho pár lidí v publiku zkoušelo přemluvit ještě k jedné písni, bylo to marné). Čekalo nás ještě několik songů jako třeba novinka Won’t You Lay Down Beside Me, při které jsme všichni téměř usnuli, nebo Ghost Town, při které nás opět přivedl k životu. Ovlivňoval naše emoce, duševní rozpoložení i potřebu spánku. I když koncert skončil až po jedné hodině ranní, nelitujeme.
James Harries dokázal vytvořit opravdu pěknou atmosféru v přátelském duchu, a to bez potřeby si na něco hrát, za to ale s potřebou zahrát nám krásnou muziku. Páry se k sobě u pomalých melodií vinuly, při rychlejších si ostatní poklepávali nohou nebo ťukali prsty do stolu. Každý dostal své a nikdo nebyl ošizen, možná tak o pár hodin spánku. Ale stálo to za to!
