Pražská skupina Lanugo, která je jedním z mála tuzemských průkopníků inteligentního popu, pokřtila svoji v pořadí třetí studiovou desku LANUGO, 2014.
Lépe řečeno, spíše než deska se křtilo album, a to ještě s uvozovkami. Dlouho očekávaná novinka se totiž dočkala vydání v důmyslném provedení, kombinujícím fetišistickou stránku klasických cédéček (má obal) s trendem hudebního průmyslu inklinujícím k digitálním formám nahrávek (obal neobsahuje desku, nýbrž kód, který vás k písničkám zavede). O co netradičnější postup kapela zvolila, pokud jde o formu svého třetího studiového počinu, o to byla konzervativnější v pojetí koncertu, věnovanému jeho křtu. Snad kromě umístění. Volba při výběru lokace události padla na dosud nepříliš prověřený Podnik poblíž Vltavské. I v tom ale měla šťastnou ruku.
Foto: LANUGO, 25. 9. 2014, Podnik, Praha
Podnik slyšitelně zažíval svoje lepší dny. Křtiny LANUGO, 2014 budiž proto důkazem, že při odvedení kvalitní zvukařské práce lze i náchylnost tamějšího prostoru k tříštění zvuku překonat. Jde-li o program večera, v tom se Lanugo plně spolehli na své vlastní síly. Vypomáhali si pouze radostnou náladou, dortem a zásobou lahviček Bohemky. Víc koneckonců ke křtu nebylo potřeba. Proč by taky, když v živém provedení byla aktuální nahrávka oslavou sama o sobě. Křest navíc probíhal takřka v rodinném kruhu za asistence fanoušků, kteří nejsou zvědaví na žádné efekty, ale na muziku. Takoví se šestice drží již od jejích začátků a ostatně i díky nim a platformě HitHit se albu LANUGO, 2014 významně pomohlo na svět.
O Lanugo se ví, že jejich kvality jsou těžce vyrovnané jak z reprodukce, tak naživo; live verze jejich repertoáru však bude na stupnici zážitků vždy o krok napřed. Ten rozdíl je nenápadný, pocítíte ho ale okamžitě. Jakmile díky brilantním muzikantským výkonům a charismatu celé kapely jejich písničky po dlouhém období otáčení ve sluchátkách oživnou, efekt je podobný jako když vyrazíte na svůj srdeční biják místo k domácímu kinu do IMAXU. Věrnost studiovému zvuku na křtu byla přesto až zarážející. S drobnými odchylkami zůstaly zachovány i bohaté aranže, kterými se album pyšní, snad jedině s výjimkou africkými ozvěnami výrazně zpestřené Sáry. Decentní disco nálada, která se prolíná napříč oběma posledními nahrávkami Lanugo, o sobě dala vědět s úvodními takty koncertu a vyzdvihla společnou paralelu mezi nimi, novinkou a předchozí nahrávkou LANUGO, 2011, která byla z menší části rovněž zastoupena.
Lanugo představili oduševnělý mix hravých skladeb s hitovým potenciálem v honosném kabátě, do kterého je obléká soubor čítající kromě kytary, basové kytary, kontrabasu a kláves stále netradičně také duo bicích. A aby toho nebylo málo, bubeník Martin Novák si tentokrát od perkusí odskočil dokonce k houslím. Plejádě nástrojů vévodil hlas Markéty Foukalové, která se znovu představila jako jedna z nejpřirozenějších ženských frontmanek. Žádné vyčnívání, žádná zbytečná slova, jenom síla osobnosti. Celý set list působil nesmírně kompaktně, melancholičtěji laděné písničky ve středním až pomalém tempu byly příjemným zklidněním v jinak všudypřítomné rozvernosti. Zdá se, že nadžánrová kapela, jak se sama formace ve snaze zpřetrhat stále skloňované vazby s jazzovou scénou sama označuje, našla polohu, která jí maximálně vyhovuje a dodává na výrazu. Snad ji bude úspěšně provázet i v dalších letech.
