V pátek 19. prosince završil ve vysočanské O2 areně zpěvák a kytarista Lenny Kravitz své stávající evropské turné. Naplnil tak slib a nahradil odložený koncert, který byl původně naplánován na listopad.
Je fakt, že málokdy se hudebníkům podaří vybrat si předskokana, kterým by se zavděčili svým fanouškům. Lennymu Kravitzovi se to nepovedlo hodně. Vybral si Troye Andrewa se skupinou Trombone Shorty & Orleans Avenue, která sice nehrála špatně, ale měla jedno velké mínus. Hala O2 areny se rychle plnila a fanoušci rockového hudebníka byli už nedočkaví a netrpělivostí přešlapovali na místě. Trombone Shorty & Orleans Avenue byli spíše jako ukolébavka než, že by chtěli publikum naladit. Jedna melancholická skladba střídala druhou a diváci byli po čase líní i tleskat.
Jejich trpělivost vyzkoušel i sám Lenny Kravitz, který si dal třicet minut na čas. Jeden z diváků dokonce prohlásil, že předkapela uspala snad i jeho. Když se ale objevil s početnou skupinou muzikantů a za znění Dirty White Boots z poslední desky Strut, měli fanoušci jistotu, že nyní se opravdu dočkali. Ještě větší jistoty pak nabyli při následující pecce American Woman. Kravitz se do toho pustil s vervou hned od začátku – roztleskávání publika, střídání kytar, tanec a pobíhání z jedné strany pódia na druhou. Za to publikum bylo dost pasivní. Zpěvák sice zvolil setlist složený z těch zaručeně největších hitů jako It Ain’t Over ‘Til It’s Over, Always on the Run nebo I Belong to You, ale vystoupení nemělo v podstatě žádný spád. Každá skladba sama o sobě byla našlápnutá, nicméně celkově dával Kravitz publiku mnohem více, než co se mu od něj dostávalo zpět.
Asi by se nejeden divil, že třináct písniček vystačí na více jak dvou hodinové vystoupení. Lenny Kravitz ale téměř každou z nich značně prodloužil. Některé dokonce až na čtyřnásobek jejich původní stopáže – třeba skladby Sister nebo Dancin‘ Till Dawn, kde dostali jednotliví hudebníci hodně prostoru. Zde se projevilo, že doprovodné muzikanty si Kravitz vybrat umí. Dlouhá a silná sóla na kytaru a testování výdrže saxofonistů a trumpetisty, to vše si zasloužilo náležitý potlesk. Ani bicí, klávesy a baskytara se nenechaly zahanbit. Tři vokalistky pak už jen dodaly poslední chybějící článek koncertu ve stylu ryze americké hudby.
Z nové desky zazněly New York City, kdy od Čechů zpěvák až násilně požadoval skandování New York, a také titulka Strut. Nejdelší stopáž pak měla zřejmě skladba Let Love Rule, kdy se Kravitzovi podařilo až po několika minutách opravdu rozezpívat větší část haly. Hned na to vypálil jednu z jeho nejslavnějších skladeb, Fly Away. Tu už lidé zpívali s větším elánem. A tak nakonec kapela přehrála hlavní refrén skladby asi desetkrát.
Asi tak stejně dlouho se poté nechal Lenny Kravitz s celým svým ansámblem vyvolávat fanoušky zpět na pódium. Jak se rozzářily reflektory a objevil se Kravitz ve svém béžovém ponču, tak se spustila skladba The Chamber. Lidi v tu chvíli začali ve velkém dělat obrovskou chybu; snad kvůli poslednímu metru začali odcházet. Jenže právě nyní přišlo něco velkého. Něco, co by se skoro dalo považovat za velkou omluvu fanouškům za: a) odložený koncert, b) nudnou předkapelu, c) dlouhé čekání na příchod hvězdy. Byla to skladba Are You Gonna Go My Way, jež by samozřejmě sama o sobě nikoho nepřekvapila. Velký údiv spočíval v hostovi, který se objevil až na samý závěr koncertu. Tím byl mistr kytarového umění Carlos Santana! Spolu s kapelou si podal několikaminutovou improvizaci. Až teprve nyní byla celá hala na nohou, skákala, aplaudovala a povzbuzovala.
Největší škoda byla, že produkce více nevyužívala projekční obrazovku za účinkujícími. Jelikož pódium bylo vcelku skromné a tedy ani nijak vyvýšené, zpěvák byl stále v jedné rovině a mnozí měli problém ho vůbec zahlédnout. Občasné promítání tomu vždy jen na chvíli pomohlo. Největší šance pak přišla až na samotný závěr večera. Celkově se koncert povedl, byť z velké částí jen na straně účinkujícího, kterému těch zhruba deset tisíc návštěvníků příliš podpory neposkytlo.
