Legendární Velšané se ve středu, 14. května, vrátili do Lucerny, aby nám představili naživo loňskou, kritiky ceněnou, desku Rewind The Film a dali nám ochutnat také něco z té letošní. Svou show nepostavili pouze na starých hitech, ale hustě je protkali i skvělými novinkami. Jak tedy večer v Lucerně probíhal?
I v Čechách se ví, že legendy jsou legendy a vidět je, nebo v tomto případě spíše slyšet je, naživo se vyplácí. Důkazem byl téměř plný sál velké Lucerny, včetně balkónů i nejrůznějších zákoutí. Na Manic Street Preachers se přišlo podívat rozmanité publikum – teenageři, padesátníci a, pro mě překvapivě, také nejedna babička. Kvantita se však bohužel již tradičně nerovná kvalitě a mnoho zúčastněných si přišlo, zřejmě z nostalgie, poslechnout ten svůj hit, zůstávajíc přitom naprosto hluchými vůči všemu, co se jim kapela snažila skrze své písně sdělit. A to nemluvě o zdejším kultu otráveného postávání, stěžování si na chvilku čekání anebo o tom, že většina lidí neumí anglicky a pro jistotu tedy na to, co členové kapely říkají, nijak nereagují. Teď ale postupně.
Něco krátce po osmé se na pódium dostavil Michal Hrůza a jeho Kapela Hrůzy. Přiznám se, že jsem většinou vůči českým předskokanům skeptická a Michal Hrůza tento pocit ve mně znásobil. O to větší bylo moje překvapení, když jsem si uvědomila, že se Kapele Hrůzy dost dobře daří plnit svůj úkol – naladit obecenstvo na hlavní hvězdy. Hrůzovy písně nejsou nikterak významné. Prvoplánové rýmy doplňují zaručené kombinace akordů. Co se však počítá, je způsob, jakým je tohle všechno servírované těm, co k pódiu stojí čelem. Zpěvák si očividně užíval jak hraní před plnou Lucernou, tak hraní před Manic Street Preachers. Zahrál největší hity, vydal publiku kus energie a to si s ním na oplátku sborově zazpívalo. Kapela Hrůzy dohrála svůj set a vypuklo tak vzrušené očekávání.
Přečtěte si také rozhovor s Michalem Hrůzou
Za dobu čekání na Manics jsem slyšela spoustu komentářů, jak rychle by bedňáci měli dělat svou práci, jak za všechno to příšerné čekání (30 minut) může (kdoví proč) Praha a tak dále ze špalíčku negativity. Divím se, že mi to nezkazilo radost z blížícího se skvělého vystoupení. Manic Street Preachers nakonec nastoupili za velkých ovací v koncertní, pětičlenné sestavě a otevřeli večer klasicky jedním z největších hitů, Motorcycle Emptiness. Kdo však čekal, že se večer bude dál nést jen ve znamení starých hitů, spletl se. Manics nejsou hudební vykopávka žijící z někdejší slávy, ale pořád kvalitně tvořící kapela plná energie. Bez speciálních efektů, pouze s plachtou s výjevem z nového alba Futurology za zády, nám servírovali jednu lahůdku za druhou. Slyšeli jsme čtyři songy z připravovaného alba, včetně budoucích hitů Walk Me To The Bridge nebo Europa Geht Durch Mich.
To, že jsou Velšani na scéně již pár desítek let, z nich nedělá staříky, ale naopak zkušenou kapelu. Rocková show plná skoků a velice efektních triků s kytarou či basou udělala z koncertu výjimečnou podívanou. Na pódiu nechyběl ani Richie Edwards, ať už v podobě výroků Nickyho Wirea mezi písněmi, představujícího jej jako “hlavního architekta Manic Street Preachers”, jeho vyobrazení na Nickyho triku, či v podobě skvělých songů, které po sobě zanechal. Jako vzpomínku na dvacet let uplynulých od jeho zmizení zahráli Manics temnou Die In The Summertime. Během show jsme se dočkali také akustického intermezza, James Dean Bradfield za doprovodu kytary zahrál a svým nezaměnitelným hlasem zazpíval dvě písně. Musím vypíchnout This Sullen Welsh Heart z loňské desky Rewind The Film. Po návratu celé kapely jsme se kromě, podle vlastních slov, převlečeného Nickyho Wirea s upraveným make-upem a přelakovanými vlasy dočkali další vlny hitů. Za všechny zmíním alespoň Everything Must Go, You Love Us a Show Me The Wonder.
Asi nenajdu nic, co bych mohla včerejšímu koncertu těchto pánů vytknout. Jsou zkušení, umějí hrát, skvěle zpívají, jejich charisma dokáže zaplnit každou škvíru velkého sálu a jejich písně mají smysl. Co dodat, snad jen long live the Manics!
