O tom, že vážná hudba nemusí být nuda a světelná show nepatří jen k rockovým hvězdám, nás přesvědčilo sedm umělců v Kongresovém centru.
V úterý 1. dubna zavítal do Prahy fenomenální italský klavírista a komponista Ludovico Einaudi. V rámci svého turné s posledním albem In a Time Lapse si s sebou přivezl šest doprovodných hudebníků. Jestli jsem si původně myslela, že sedm lidí na pódiu nemůže udělat velkou show, obrovsky jsem se mýlila. Celý velký orchestr by mohl vést souboj s mohutností, sílou a pestrostí této skupinky. Ačkoliv se Einaudi, pokud vůbec možno, řadí mezi skladatele minimalistické hudby, hlubší, výraznější a emotivnější zážitek si snad přát nelze.
Před osmou večerní se scházíme u Kongresového centra. Společenský oděv většiny přítomných, zvolené koncertní prostředí i cenová úroveň vstupenek, začínající na devíti stech, svědčí o tom, že tato událost má prestiž. Všechny věkové kategorie, celé rodiny a také rozličné národnosti, tyto všechny Einaudi přilákal. Ačkoliv propagace nebyla masová, koncertní síň je zaplněna. Pár minut po osmé nám paní uvaděčka sděluje milé rozhodnutí maestra uspořádat po koncertu setkání s fanoušky spojené s autogramiádou. Osm hodin deset minut a mistr a jeho šest doprovodných umělců beze slova, snad jen s mírnou poklonou na pozdrav, zasedá.
Pódium je zahaleno ve tmě, černé křídlo natočeno klaviaturou diagonálně k publiku, mistr zády. Až s prvními lehkými tóny klavíru se objevuje strohé osvětlení jejich původce. K mírně se vinoucí melodii se postupně přidávají další nástroje. Vždy s novým slabým kuželem světla se tak probouzí dunivý buben, akustická kytara, tamburína, dvě violoncella a elektronický doprovod. Z jemného začátku je najednou burácivý živel, který ochromuje, staví dech a vzbouzí němý úžas. A toto ladění zůstává po celou dobu produkce. Podobným stylem je koncipována většina skladeb. Klidný úvod, klavír, cello, xylofon, či jiný nástroj nadhodí nenáročnou, minimalistickou melodii, další nástroje se přidávají, postupně nebo najednou, tempo, nebo alespoň intenzita, graduje, aby pak zase vše postupně utichlo a dalo tak naplno vyznít předchozím tónům.
Celý hudební efekt je povzbuzen i umným osvětlením. I ono je většinou pojato nenápadně, takřka záhadně. Žádná omračující zář, nýbrž přítmí, z něhož se tóny i s hudebníky doslova rodí a zase se do tmy noří. Světlé plátno na pozadí promítá stíny do hry zapálených postav. Představte si třeba obrovský dřevěný buben afrických domorodců, dvě velké měkké palice, bokem stojícího kudrnatého muže, mohutné údery v pravidelném rytmu a nažloutlý stín jako od ohňových plamenů na pozadí. K tomu uhrančivá klavírní melodie, rozohněná violoncella a pár efektů. Jen stěží uvěříte, že stále sedíte v kulturním sále v centru Prahy. A pak je tu zase ticho, jen zvonečky cinkají a kladívka klavíru lehce hladí struny. Takhle podobně se dal popsat Time Lapse, Experience, Nightbook nebo Newton’s Cradle.
Ovšem v jiných skladbách, jako je třeba Orbits, se zase sál promění v noční oblohu, kde se hvězdičky míhají po obrovském klenutém stropě. Když hudba nejvíc graduje, světlomety, rozmístěné v půlkruhu na pódiu, vysílají série silných záblesků. Wow! Jindy v poklidnějším duchu violoncella jen podpůrně podrnkávají pizzicato a jedny či dvoje nechají naplno rozeznít svůj hlas. Variabilita nástrojů je opravdu široká. Tito šikovní muzikanti mistrně střídají elektrickou i akustickou kytaru, housle, cella, bubny, bubínky, xylofony a ještě jiné rytmické hračky.
https://soundcloud.com/david-eightfold-path/una-mattina-intouchables
Část Ludovicovy tvorby představují skladby pro sólový klavír. A tak máme možnost slyšet živou produkci jedné z nejznámějších, též v reklamě znějící, Nuvole Bianche, nebo Una Mattina, úvodní skladbu ze stejnojmenného alba proslavenou také filmem Nedotknutelní.
Beze slova a bez oddychu, pouze s občasnými chvilkami pro potlesk a pokyn hlavou, trvá koncert celé dvě hodiny. Po posledním mohutném výstupu Ludovico a ostatní jednoduše vstávají a klaní se. Obrovský hluk okamžitě plní sál a vestoje tleskajíc konečně zase dýchám. Naštěstí následuje přídavek a tak je na řadě ještě jedna směs skladeb. Na závěr konečně pár slov, a to jednoduché „Thank you, Prague“ a stručné představení kolegů. Žádná slova opravdu ani nebyla třeba.
Ještě dlouho mi úryvky z tohoto úžasného představení budou znít v mysli, až se z některých z nich stane víc sen než skutečnost. Byly to víc než dvě hodiny nabité tolika emocemi; radostí, smutkem, hrou s temnotou a světlem. Spojení mnoha jednoduchostí ve strhující komplexnosti. Klobouk dolů a velké díky tomuto osmapadesátiletému umělci a jeho nadaným kolegům. A kdokoliv z vás, budete-li mít kdy příležitost jeho koncert navštívit, neváhejte!
