Další éra pop-punku zastoupená americkými All Time Low a atmosféra jejich středečního koncertu v pražském klubu Roxy dokazují, že punk’s not dead!
Konečně jsem se i já dočkala svého prvního zážitku v klubu Roxy v Praze, a to ve středu 26. února při návštěvě koncertu All Time Low. Předskokany kapely byli angličtí rockeři Blitz Kids. Před začátkem jejich bloku už bylo plno a Roxy měla vyprodáno. Slibovaný start byl dodržen a mladíci spustili. Už při prvních tónech jsem poznala, že tuto část si opravdu nevychutnám. Zvuk nebyl čistý a výšky bodaly do uší. Pod pojmem rocková kapela si asi taky představuju trochu něco jiného. Zpěvák v tílku a dost úzkých kalhotách měl na starost pouze zpěv, při kterém si střídavě stoupal na připravené bedny nebo hrozně cool stylem ohýbal mikrofon, asi dělal show. Zřejmě jedním z hlavních znaků kapely je tetování, kterými byli víc než poseti. Taky nevím, jestli se snažili ušetřit naše mozkové buňky přílišným přemýšlení nad angličtinou, nebo užívali svůj běžný slovník, ale úplně všechno ten večer bylo jednoduše fucking. Děkujeme. Je pravda, že střední školu mám za sebou, možná už je jen neumím pořádně docenit.
Každopádně svých třiceti minut slávy dostáli a byl tu hlavní program. Dokonce dřív, než říkal plán, tedy přesně v devět večer, už stáli na pódiu Američané. Začátek první písničky (Do You Want Me Dead) mě značně uklidnil, neboť zvuk se s předchozími nedal srovnávat a příjemný večer konečně začal. Kluci v předstihu vypustili tracklist, který taky dodrželi. Obsahoval poctivé zastoupení všech alb, aby si každý přišel na své. Od samého začátku působili příjemně uvolněně, přirozeně. Už u čtvrtého kousku – Stelly – nás solidně rozezpívali a síla sboru potvrzovala, že přítomní přijeli dobře připraveni. Následovaly Lost in Stereo, Vegas a údajně Alexova oblíbená – Guts.
Přibližně v polovině přišla akustická část, kapela odešla a zůstal Alex s akustickou kytarou. Dvě balady Remembering Sunday a Therapy mu opravdu slušely a odezva z řad účastníků byla citelná. Po hodině se poprvé vzdálili, ale jen aby se trochu prošli. Zpět došli v plné sestavě a jelo se dál. Před oblíbenou Time Bomb si pozvali na pódium čtyři šťastlivce z publika a dopřáli jim si celou píseň užít s nimi. Samozřejmě s vypnutými mikrofony, ale vypadalo to fakt věrohodně. Po následné baladě Oh, Calamity! už jsme byli v cílové rovince, nabrali na rychlosti a s Dear Maria, Count Me In jsme se rozloučili.
Sympatický zpěvák s kytarou Alex Gaskarth a hlavní kytarista a sekundující zpěvák Jack Barakat bavili přítomné nejen hudbou, ale i milými a vtipnými vsuvkami a komunikací s přítomnými. Po pár písničkách začala na Jackově stojanu zajímavá sbírka, jejíž vývoj jsme sledovali celý koncert. Tu noc odešlo notně dívek domů s tričkem víc na tělo. Myslím, že kluci splnili, co slíbili a opět dopřáli uspokojení těm, kteří po nich prahli. A že jich tady takových mají dost, bylo víc než jasné. Mně se koncert líbil, kvalita byla znát, kluci byli příjemní a sympatičtí a moc dobře se na ně koukalo.
