Ve středu 29. října zahráli klubu Roxy mistři skandinávské deathové atmosféry Opeth. Parta kolem Mikaela Åkerfeldta zavítala do Prahy v rámci evropského turné, aby představila novou desku a oslavila tak čtvrtstoletí své existence.
Stockholmská progresivně metalová legenda Opeth vyrazila na podzimní evropské turné k nové desce Pale Communion, která vyšla letos v srpnu jako v pořadí jedenácté studiové album. Po Evropě se Opeth vypraví také do USA a Kanady. V Praze kapela zahrála naposled před třemi lety, když představovala předchozí album Heritage. Loni v létě jsme měli Opeth možnost vidět na festivalu Brutal Assault, každopádně koncert v Roxy byl fanoušky velmi očekávaný.
Opeth založil téměř před pětadvaceti let Mikael Åkerfeldt s Davidemem Isbergem. Debutové album Orichid vyšlo v roce 1995. Poměrně zásadní byla deska Still Life z roku 1999, která určila směřování kapely po celou další dekádu. Tedy až na zvláštní výjimku Damnation z roku 2003, album obsahující pouze pomalé rockové balady, předznamenávající hledání nových hudebních poloh a instrumentace. Zlom přišel v roce 2008 s albem Watershed, kde se vedle klasických deathmetalových prvků nově objevují velmi silné artrockové postupy inspirované 70. lety. Následuje melancholické a místy až jazzové Heritage, které bylo pro tradiční příznivce Opeth poněkud obtížně skousnutelné a možná trošku odbyté po řemeslné stránce. Aktuální nahrávka Pale Communion sleduje nastavený kurz, je čistě progrocková, ale koncepčně je oproti Heritage velmi dobře postavená a dynamická. Po typickém Åkerfeldtově growlingu sice není na posledních dvou deskách ani památky, ale on si to bohatě vynahrazuje na koncertech. Z hlediska dnešní tvorby se Opeth původnímu death metalu dost vzdálili, nicméně z živých koncertů je jasné, že takhle poloha kapelu stále baví a nehodlá se jí jen tak vzdát. Ať se Opeth žánrově posunuli kamkoli, důležité je, že neopustili pro ně tak typickou magickou melodičnost. Otázka byla, jakým způsobem se rozhodnou prezentovat nové album.
Sál klubu Roxy se poměrně hezky zaplnil už během vystoupení předkapely Alcest. Není se čemu divit, tvorba těchto Francouzů je velmi zajímavá. Navíc Alcest provází podobný hudební vývoj jako Opeth, jen možná ještě o něco dramatičtější. Z původního sólového black metalového projektu se Alcest přerodili v post-metalový shoegaze. Tuto fúzi stylů sami členové kapely nazvali blackgaze. Jejich aktuální deska Shelter zní trochu jako Sigur Rós, jen zpívají francouzsky. V Roxy každopádně Alcest předvedli solidní výkon plný propracovaných melodických ploch a postrockových valů. Hezky kontrastně oproti skandinávským Opeth vyzněla u Francouzů jejich středomořská emoce a přímočařejší rytmika. Alcest hráli zhruba čtyřicet minut, ale rozhodně by se dali poslouchat déle. Obecenstvo jejich set bavil a kapelu byla v závěru odměněna slušným potleskem.
Za skandování fanoušků přišly na podium přesně na čas hlavní hvězdy večera. Hned v úvodu zazněly dvě skladby z Pale Communion. Z nového alba ale Opeth překvapivě zahráli celkově jen tři skladby. Kromě zmíněného úvodu kapela předvedla průřez všemi deskami, vyjma Orchid. Ve výsledku to ale vlastně tak překvapivé není. Opeth jsou protřelí profíci a vědí, že lidi chtějí slyšet nové songy i staré pecky. Jak sám frontman během koncertu prohlásil, kapela oslaví čtvrtstoletí existence a chce představit komplexně celou diskografii – a proto „zahrají něco míň heavy, něco středně heavy a něco víc heavy.“ Spokojené publikum si tak v Roxy vychutnalo hitovky The Moor, Bleak, Windowpane či epickou The Grand Conjuration. Poslední velmi příjemnou ránu zasadili Opeth rozbouřenému sálu přídavkem Deliverence. Krom tradičně naprosto suverénního Åkerfeldtova zpěvu a skvělé basy Urugvajce Martína Méndeze dostaly velký prostor klávesy Joakima Svalberga.
Mikael Åkerfeldt jako frontman, zpěvák, kytarista a duše celé kapely je vůbec kapitola sama pro sebe. Kromě jeho nesporných kvalit ve všem výše jmenovaném se jedná o velmi příjemného chlapíka s obrovským charismatem a nesporným komediálním talentem. Ano, některé metalové kapely se berou smrtelně vážně, jejich hudba i duše je černá, kontakt s publikem mrtvolný a úsměv považují za nemístnou grimasu. V případě Opeth tomu tak rozhodně není, i když tematika jejich písní také není zrovna sluníčková a smrtí, údolím stínů, zatracením atd. se jejich texty jen hemží. Mikael to ale s lidmi neuvěřitelně dobře umí a kapela mu zdatně sekunduje. Po třetím songu nám s kamennou tváří sdělil, že jsou Opeth a přijeli ze Švédska. To byla pro publikum tvořené z 80% lidmi v kapelních tričkách (případně vlastnících kérku Opeth přes celá záda) roztomilá informace. Je příjemné, když se zpěvák publika šibalsky zeptá, jaký se mu pozdává zvuk a pak rozbalí metalovou orgii The Lotus Eater, kde se čistý zpěv s agresivním growlingem střídá v tak rychlém sledu, že by to lépe než Mikael uzpíval jen málokdo.
Atmosféra v Roxy byla perfektní. Opeth mají po zásluze věrné fanoušky, kteří jejich hudbu znají, umí texty nazpaměť, užívají si každý riff, který má přijít. Jediná kritická poznámka míří ke zvuku v sále. Škoda lehké nevyrovnanosti u vokálů, zejména v The Grand Conjuration, ale to byla jen drobná kosmetická vada na kráse jinak skvělého koncertu. Doufejme, že Opeth ve snaze hudebně překvapovat nepoleví a brzy se objeví s novým zajímavým počinem. Shrnuto slovy Mikaela Åkerfeldta, jsou kapely, které hrají podobně dlouho a jsou mnohem úspěšnější, ale oni mají rádi hudbu a proto jsou tady. Zní to možná jako klišé, ale Opeth to člověk věří.