Vlny nadšení i jeho chladnutí v sobotu procházely publikem koncertu francouzské zpěvačky ZAZ. Ta před čtyřmi roky díky lavinově sdílenému a milovanému hitu Je veux vystoupala z ulice mezi jedny z největších pěveckých hvězd současnosti. Za tu dobu dokázala nasbírat úctyhodný počet fanoušků, těch českých nevyjímaje. O tom svědčí skutečnost, že její první samostatný český koncert byl velmi rychle vyprodaný a do karlínského Fóra se tak dostavilo několik tisíc fanoušků. Ti ovšem ne vždy dokázali, či možná ne vždy chtěli, držet s energií své oblíbenkyně krok.
Brzy po vystoupení mladé české hvězdy Elis se sálem ozval zpěv trochu čarodějný, v případě ZAZ snad i nečekaný. Tak působivě zahájila svoje třetí setkání s českým publikem (první dvě se odehrála v letech 2012 a 2014 na festivalu Colours of Ostrava). Magická atmosféra tohoto okamžiku byla rázem překlopená v radostnou energii popových singlů druhého alba Recto verso, On ira a Gamine. Velmi brzy bylo znát, že koncert budou až do jeho konce provázet zvraty nejen ve stylu hudby i výrazu, ale i v přijímání této smrště publikem.
Foto: ZAZ, 29. 11. 2014, Forum Karlín, Praha
ZAZ disponuje osobitým hlasem, během koncertu se ovšem ukázalo, do jak pozoruhodných výšek umí její chraplák dosáhnout a jak dobře si s ním dokáže hrát a improvizovat. K němu má ovšem také za zády mimořádně dobré hudebníky. Kytaristé, kontrabasista, bubeník, dechoví multiinstrumentalisté, hráči na klávesy, harmoniku i valchu výborně zvládli jazz šanson, pop, blues, valčík, cikánské i latinské rytmy. Zpěvačka všechny styly a výrazové polohy ustála se ctí a svým spoluhráčům se odvděčila poměrně velkým prostorem pro sóla a improvizaci.
Protože ZAZ jako téměř každý muzikant začínala na ulici a v malých prostorách, mnohé její skladby se do takových prostor stále hodí nejvíce. Asi na třetinu koncertu využila vtipnou kulisu jazzového klubu, u níž publiku naservírovala novější i starší skladby s nádechem šansonu (např. Les Passants, Comme ci, comme ca) nebo si sama zahrála na bicí. Proměny ladění setlistu navíc podpořila několikerým, avšak ne okázalým, převlékáním. Velmi vkusným, přitom ale ne prvoplánově efektním a vtíravým, doplňkem hudby byl světelný design, kterému dominovala pestrost a spíše teplé odstíny. Točící se barevné kruhy na stropě industriální prostor Fóra zahřály a zútulnily, jindy zase rozvířily, a to přesně tak, jak to nálada zpěvačky i celého jejího bandu vyžadovala.
ZAZ se po celou dobu koncertu snažila navázat a udržet kontakt s publikem. Pobízela k tanci, zpěvu, svou paží ovládala hlasitost aplausu, hodně hovořila, avšak většinou francouzsky. Proto se několikrát snažila ujistit, že ji aspoň někdo z přítomných fanoušků rozumí. Publikum však na její promluvy obvykle jen neutrálně zahučelo, čímž se ukázalo, že jeho většina francouzštině pravděpodobně nerozumí, nebo jen sem tam pochytí nějaké slovo. Mluvené pasáže koncertu tak pro tuto většinu byly mnohdy zdlouhavé a k aktivitě ji svedlo vybudit jen několik zpěvaččiných pokusů o češtinu. Z nich nejdelší byl česky vyprávěný krátký příběh o kolibříkovi, který před časem vyšel na samostatném CD a který podle jejích slov vyjadřuje její filosofii. Snahu předat tento moralizující příběh publiku v jeho rodném jazyce fanoušci ocenili snad ještě více, než největší hity, které ten večer zazněly. Koncert překvapivě zakončila ne příliš hitovou skladbou Déterre z druhého alba, aby se pak v přídavcích (Dans ma rue a Eblouie par la nuit) vrátila k albu prvnímu, českými posluchači zřejmě stále více ceněnému.
Jak již naznačeno výše, křepčení i soustředěnější výkony hvězdy večera se však ne vždy a ne u všech setkaly s náležitou odezvou. Možná i proto, že publikum sestávající z pestré škály generací nebylo s to dostatečně vnímat a projevovat se více. V novém a nezakouřeném koncertním prostoru Fóra se totiž sešlo mnoho mladých párů s dětmi, těhotné matky, posluchači středního věku i starší generace. Bezprostřednost a energie ZAZ tak většinu přítomných nedovedlo rozhýbat více než do sotva postřehnutelného pohupování. Mnoho lidí posedávalo u stěn, korzovalo, křupalo brambůrky a v davu se toulalo pár ztracených dětí. Na tomto koncertu by se dal očekávat tančící parket, místo toho tu však stál téměř strnulý dav, který občas krátce vytleskával, decentně aplaudoval a jeho největším výkonem byl vcelku obstojný zpěv Je veux.
Možná je to i proto, že přes veškerou hlasovou a muzikální zdatnost a bezprostřednost nedokázala ZAZ se svou kapelou udržet vysoko nasazené napětí po celou dobu koncertu. Tím některé posluchače s menší výdrží mohla na dlouhou dobu ztratit, některé možná i do konce koncertu. A na vině není jen jazyková bariéra, zjevná nehitovost, či chcete-li neprvoplánovost velké části repertoáru, ale místy až exaltované přepětí sluníčkových sil. Tomu se velká část českého národa nejenže nedokáže oddat, ale dokonce po něm má stále ještě kopřivku. Češi si kousek své dekadence zaslouží. Přesto ale doufejme, že toto české pošmourno v Karlíně nakonec neobestřelo i nebohou ZAZ. Rozhodně by si to nezasloužila.