Už přes 50 let jsou na pódiu jako doma a tentokrát zavítali i do Letňan. Legendární Rolling Stones vystoupili na tamním letišti a ukázali, že oni ani jejich rokenrol ještě rozhodně nestárne.
Nestává se často, že by se v České republice na jednom místě sešlo několik desítek tisíc lidí. Ale když už se tak stane, dost často v tom figuruje Letiště Letňany, na které včera večer zavítalo přes padesát tisíc návštěvníků. Svůj první pražský koncert od roku 2003 tam totiž neodehrál nikdo jiný, než proslulí Rolling Stones.
Vizáží už tato parta zřejmě moc fanynek nezaujme – vrásky začínají připomínat letokruhy a šediny jsou na denním pořádku. V Praze však kapela ukázala, proč se jí podařilo přežít vesměs všechny hudební éry druhé poloviny dvacátého století a dokonce i moderní současnost.
Když své vskutku povedené sety dohráli předskokani Gotthard a tuzemský Pražský výběr, který bezostyšně i pomocí grafiky připomněl provázanost rockové scény a prvního prezidenta ČR Václava Havla, očekávání desetitisíců fanoušků neznalo mezí. A už ohlášení jejich příchodu na pódium vyústilo v něco nevídaného.
Rolling Stones si naprosto celé publikum získali už s prvními tóny úvodní Street Fighting Man. Obrovský dojem, jaký dělali už jen svou přítomností, neznal mezí a i kdyby uprostřed areálu přistál mimozemský koráb, oči fanoušků by zůstaly nehybně upřené na kapelu, a to hlavně na fantastického frontmana Micka Jaggera a jeho neodmyslitelného parťáka Keitha Richardse.
Na Jaggerovi nebyl jeho věk vůbec znát. Skvělý za mikrofonem i bez něj, předvádějíc ikonické taneční kreace a s několika proslovy v češtině – zpěvák předvedl výkon hodný několikanásobnému aplausu. Až se chvílemi zdálo, že každý jeho krok přesně zapadá do choreografie a že každou svou cestu po mole má přesně naplánovanou, na druhou stranu ale svými kousky často působil spontánně a pravidelně reagoval na podněty, které mu zaplněné letňanské letiště dávalo.
Další samostatnou kapitolou pak byla dvojice Richards a Woods, která bez problému ukázala, jak má takové kytarové partnerství vypadat. Společná sóla byla jen vrcholkem toho, co dohromady tato dvojka dokáže a způsob, jakým pomocí svých rokenrolových riffů a licků umí rozdovádět celé publikům, jen odráží, jak moc si kapela získala status “legendární”.
Mimo bubeníka Charlieho Wattse si Rolling Stones přivezli ještě několik doprovodných muzikantů, a to včetně saxofonisty, tenoristy či zpěvačky. Každý z nich dostal na koncertě prostoru přesně tak, aby to diváky nejen nenudilo, ale aby celý soubor společně vytvořil kolosálně znějící celek, který značku Rolling Stones posílá do další dimenze. Živáky má tahle parta prostě v malíku.
Krom vystupujících se koncert i přes počáteční obavy povedl i organizačně. Prodloužená vstupní brána a otevření vchodů už ve dvě odpoledne zajistily, aby fronty nezůstávaly žádné či jen absolutně minimální a pomineme-li ceny, systém RFID náramků se též osvědčil. Horší situace byla po skončení koncertu, kdy se odcházející dav musel kvůli neodstraněným turniketům několikrát zastavit, ven se ale dříve neb později dostali všichni (doufejme).
V průběhu vystoupení pak zazněly ty největší pecky dlouholeté historie Rolling Stones, a to třeba Under My Thumb, You Can’t Always Get What You Want, Paint It Black či Sympathy for the Devil. Pochopitelně si “stouni” neodpustili ani cover Dylanovo Like a Rolling Stone a po dvojici Jumpin’ Jack Flash a Brown Sugar zvolili jako přídavek Gimme Shelter a (I Can’t Get No) Satisfaction, čímž v publiku za doprovodu ohňostroje rozpálili i ty, které koncert dosud nechával chladnými. A že takových moc nebylo.
Po samotném závěru se na obří stagi, která zahrnovala i čtyři vysoké věže s LED obrazovkami, objevil nápis: „Uvidíme se brzy“. Zřejmě se tak ještě alespoň jednoho podobně neuvěřitelného koncertu dočkáme, bude ale ještě dlouho trvat, než fanouškům sejde z mysli ten včerejší – ostatně ne každý den máme možnost při západu slunce pozorovat jednu z nejlepších kapel na světě, jak si užívá každou vteřinu hraní společně se zhruba padesáti tisíci dalších příchozích.
