Výstřední zpěvák a klavírista Rufus Wainwright tento týden v Praze odehrál sólový koncert k příležitosti vydání jeho první best of kompilace s názvem Vibrate. Předskok mu zajišťovala jeho mladší sestra Lucy Wainwright Roche.
Poslední březnový týden se v Praze odehrál menší klavírní battle. Uprostřed pozlátka Obecního domu se v rámci zahájení výstavy mapující dílo režiséra Tima Burtona představil jeho dvorní skladatel, guru score music, Danny Elfman, zatímco naproti přes ulici, za těžkými závěsy potemnělého Divadla Hybernia vystoupil majestátní král inteligentního adult popu, Rufus Wainwright – protentokrát supportovaný svou mladší sestrou Lucy Wainwright Roche. Možná i tahle zajímavá kolize přispěla k tomu, že kanadsko-americkému zpěvákovi, kterého kromě hudebního génia proslavil bezpočet výstředností, od nepaměti provázejících jeho kariéru i soukromý život, dala přednost pouze hrstka věrných obdivovatelů. Polehčující okolností pro Rufuse a jeho (taky dost střelenou ségru) budiž, že publikum se sešlo ve složení, které navzdory hubenému počtu, dokázalo vytvořit prostředí s mimořádně funkční atmosférou. Smutný pohled do poloprázdného hlediště navíc tolik nebolel také zásluhou osvětlovačská crew, která preventivně uvrhla divadelní sál do takřka úplné tmy. Chudák Lucy ani chvílemi nevěděla, kde má diváky v publiku hledat. Pronesla to sice žertem, pánbůh ale ví, že to byla pravda.
Celkem málokdy se stane, zvlášť v českých poměrech, aby diváctvo bylo tak vřelé, jako tentokrát v Hybernii. Přesvědčit se o tom na vlastní kůži mohl nejen Rufus, ale kupodivu i jeho malá velká sestra (pozn. red.: Lucy Wainwrightové je eufemisticky řečeno doopravdy kus ženské a na první pohled vidíte, že do slavného klanu patří jenom částí svojí genetické výbavy). Již při její úvodní půlhodince s kytarou se publikum do programu přirozeně zapojilo. Pravda je, že sympatickou zpěvačku získat pozornost přísedících stálo jisté úsilí, k ovládání pódia má však veškeré předpoklady, a tak jí to zjevně nedalo velkou práci. Více než hudební nadání při tom L.W.R nicméně pomáhal vrozený komediální talent a zvláštní aura, díky které působí nesmírně přátelsky a otevřeně. Neobvyklá sdílnost a fasáda holky od vedle, která tolik kontrastuje s Rufusovou zálibou v přefouknutém kýči, ji staví do role důvěrné známé, ačkoli ji vidíte teprve poprvé. Jeden by měl skoro chuť vyrazit za ní domů do Brooklynu, dát si s ní kafe, pár koláčků a u toho kecat o nesmyslech. Možná radši než poslouchat naivní songy o životě, odzpívané často falešně rozkolísaným hlasem. Ale to je asi jenom otázka priorit (a vkusu).
Pravda je taková, že vystoupení Lucy Wainwright bylo milé a příjemné (míněno zcela bez pejorativního významu). Síla osobitého projevu jejímu, jinak popravdě dost průměrnému, hraní a zpěvu, vtiskla určitou jiskru, na níž jste u folkových zpěvaček zvyklí. Lucy jakoby vypadla z nějakého undergroundového hippie filmu, v němž hraje hlavní roli její fenomenální brácha Rufus, a kde ona je to ošklivé káčátko, které se nikdy nemá proměnit v krásnou labuť. Za to má ale srdce na dlani, umí zahrát pár akordů, trošku zpívat a vyprávět hromadu vtipných historek (většinou na téma každodenních radostí a strastí obyčejné holky), kterými si vás nakonec nenuceně získá. Možná snáze než kašírovaný elegán Rufus. Souhra těchto faktorů ve výsledku bohatě stačila k tomu, aby si Lucy všechny příchozí omotala kolem prstu a (světe div se), nějakým zázrakem je při prosluněné hitovce Hungry Heart od Bruce Springsteena dokonce donutila dát se do zpěvu. Po absolvování koncertu se sice nejspíš dramaticky nerozšířily řady Lucyiny posluchačské základny (existuje-li nějaká stálá) a už vůbec se nevytvářely žádné fronty na její aktuální desku There’s a Last Time For Everything, i bez toho však slečna Wainwrightová udělala natolik silný dojem, že leckomu jistě naskočí úsměv na rtech při ohlédnutí za její křehkou performance plnou tragikomiky.
Lucy Wainwright Roche sklidila v mezích možností maximální úspěch, kterého by nebýt slavného příjmení a příležitosti vystupovat po boku svého fenomenálního bratra zřejmě jen přetěžko dosáhla jinde než po zapadlých low capacity klubech. Vědoma si toho s vděčným díky ukončila svůj sólový part a odebrala se do zákulisí, aby po přestavbě pódia (která byla spíš jen prostorem pro poslední čůraní), konečně mohla zazářit hlavní hvězda večera. Rufus Wainwright vzápětí zasedl za svůj osudový nástroj a zahájil výběrový setlist, který téměř věrně kopíroval čerstvě vydanou best of kompilaci s názvem Vibrate. Mistr nablýskaného retro popu nepotřeboval ani tři vteřiny na rozehrání a publiku se rovnou představil v poloze téhož rozverného suveréna, jakého znáte z televize, rádia a jiných záznamů. Ta věrnost jeho pověsti je až zarážející. Člověku stačí jediný kontakt s jeho bohatou tvorbou, a pokud není úplný ignorant, musí i přes možnou nelibost vůči jeho rukopisu hrdého gaye, přistoupit na to, že ztělesňuje to, co se často bez uvážení označuje jako genialita.
Na samotný úvod zazněla jedna z nejvýraznějších položek na programu Grey Gardens, která oproti studiové verzi prosta back vokálů dala naplno vyznít velkoleposti Rufusova hlasu a preciznosti jeho hry. Následovala ji ždímačka na city The Maker Makes, a když se s pomocí novinky Vibrate, titulní skladby kompilace, přešlo k aktuálnější diskografii, Hybernie se tou vší krásou už dávno vznášela někde vysoko v nebeských výšinách. Nešlo jinak. Rufus je vlastníkem hlasu, tak plného a barevného, že to nepobíráte. Je v něm cosi nadpozemského, díky čemuž máte při jeho poslechu pocit, že jste svědky malého zázraku a říkáte si, kde se to v tom chlapovi bere. Postavit ho při Super Bowlu vprostřed hřiště a nechat odzpívat americkou hymnu, zaručeně před ním padnou tribuny na kolena do posledního Amíka. I v Praze si podmanil všechny, kdo se přišli na jeho talent podívat osobně zblízka. Přesto bylo ve vzduchu cítit náznak nenaplněných očekávání a řada z těch, kdo čekali, že jim Rufus vodstřelí hlavu na Mars náporem emocí a košatých melodií, se mohla vracet domů překvapivě při smyslech. Důvod?
Není snadné to vystihnout tak, aby slova o výkonu Rufuse Wainwrighta nevyzněla jako prázdná kritika. Objektivně mu vlastně nelze vytknout ani, co by se za nehet vešlo. Byl dokonalý, přesně takový, jakého jej nejspíš chtěli všichni vidět a slyšet – velkolepý ale ne přespříliš patetický (pokud zrovna nemluvil), hravý a přitom neustále setsakra přesný. Právě v tom je ale možná ta potíž. Problém číslo jedna je všeobecně platné pravidlo, že dokonalost člověka sice nepřestává přitahovat, velmi snadno ale může začít nudit. Tím spíše, když vám ji někdo, byť Rufusova charistmatu, servíruje dvě hodiny v nezměněné podobě. A přesně to se také stalo. Pokusem o rozbití stejnorodosti večera bylo pouze občasné sáhnutí po kytaře a zejména návrat Lucy zpět na podium, aby zajistila druhý hlas (například v April Fools, možná nejzdařilejšímu songu, co kdy Rufus napsal, nebo v poněkud plytké novince Me and Liza). Je otázka nakolik zdařilá dramaturgie to byla. Bylo sice milé pocítit sourozeneckou energii mezi oběma protagonisty, Lucy však po boku Rufuse dokázala udržet jen hodně kulhavý krok a speciálně o April Fools lze s přehledem říct, že ve stěžejních partech vyloženě rušila. Pro Hybernii tak z jejich společného času na pódiu mohla být nejzajímavější komická scénka, s Lucy v převleku, paruce a make-upem připomínajícím Burtonovu výstavu napřesproti, kterou odehráli částečně v češtině (resp. pokusu o ni).
Notoricky známé nahrávky jako Going to A Town nebo Cigarettes and Chocolate Milk jsou sice co kus to perla, v jednom sledu dvaadvaceti songů se však otřepou a brilantní performance tenhle efekt paradoxně ještě o něco více umocnila. Rufus odzpíval celý večer naplno, s takovou lehkostí a strojovou neomylností, jako by nebylo na světě nic přirozenějšího, zároveň na něm však byl patrný prvek určité odtažitosti, který bránil vnímavějšímu divákovi nechat se pořádně strhnout. I když zaznívaly písně na ta nejpohnutější témata jako láska, přátelství, nebo ztráta někoho blízkého, Rufus jako by se jich v daném místě a čase neúčastnil a prostě dál hrál svoje písničky, jednu za druhou, tak jak je má zažité. Sebevíc brilantní při jejich podání byl, málo platný, když umělec nenabízí duši a odchází, aniž se před publikem alespoň částečně obnažil, něco není, jak má být a člověk to vycítí. Je to sice jenom drobná závada, kterou by jindy možná nemělo smysl vytahovat na světlo boží, vzhledem k emoční potenciále Wainwrightova repertoáru však tahle lehká rezervovanost působí jako vnitřní rozpor, se kterým se těžko vyrovnává. Celkově by se dalo říct, že Rufusovi ze všeho nejvíc sedí tklivější melodie, ve kterých si přeci jen místy taky trochu ujede, více mění barvu hlasu (která není nepodobná Thomovi Yorkovi z Radiohead) a působí uvěřitelnější. V poměru k maratónské délce koncertu takových ale nebylo zastoupeno mnoho.
Bez ohledu na nepatrně snížený počet bodů za výraz, svojí zastávkou v Praze Rufus Waingwright místním fanouškům dopřál mimořádný zážitek, za který se upřímně děkovalo minimálně třikrát, a to vždy ve stoje. Zařazením Hallelujah mezi přídavky pak potvrdil roli ultimátního miláčka, jak posluchačů středního proudu, tak všech ostatních, kdo mají rádi sladké a umí se dojmout. Nedávno vydaná bestofka sice mohla být ideální příležitostí k tomu, vytáhnout na šňůru s full bandem a pojmout turné jako přehlídku okázalého stylu, Rufus to ale chtěl udělat jinak. Rozhodl se být komorní, raději vzal na pomoc sestru Lucy a songy ze zlatého fondu odprezentoval sám. Nebyla to vůbec špatná volba. Pokud ale cílem bylo stát se středobodem veškerého dění na prknech tohoto putovního divadla, mohl do show položit trochu více než svůj božský hlas a taky udělat malou čistku na setlistu. Prospělo by to.
