Roxy je někdy vážně nafukovací. Tak narváno, jako minulou středu, už hezky dlouho nebylo a ještě dlouho zase nebude. Do Prahy ten večer zavítala kalifornská hip-hopová senzace Schoolboy Q, která demonstrovala, jak vypadá masový úspěch v praxi. Oprávněný úspěch.
Schoolboy Q se coby správná hip-hopová ikona prezentuje jako pořádný badass, jehož život je spjatý snad se všemi hříchy, které si jenom můžete v L.A. osvojit. Na brilantní novince Oxymoron rozvíjí klasická témata jako úskalí spojená s dospíváním, násilí, drogy, ženský… Démonů má jistě na hrbu víc než dost, bojovat s nimi ale zjevně zvládá celkem hravě a ve skutečnosti působí dojmem energií přetékajícího workoholika. Do Prahy dorazil v rámci megalomanského turné, které nezná slovo pauza. Od února se v podstatě nezastavil a nebylo to na něm vůbec znát. Vyprodanou Roxy měl na talíři naservírovanou přímo ke smlsnutí. Mohl na půl plynu vyseknout největší hity, chvíli trdlovat po stage a na vlně hvězdných manýrů se v klidu odpotácet zpátky do backstage. Ne, že by to nikdo nepoznal, ale vzhledem k množství konzumace THC, míry natěšenosti na svoji oblíbenou star a věkovému průměru publika by mu to přinejmenším většina Roxy s přehledem odpustila. Namísto toho však podal výkon hodný profíka a oba supportující hosty odsunul do propadliště dějin. Naštěstí jenom symbolicky.
René Brown, která byla první na řadě, uhodila hřebíček na hlavičku. Holky a hip-hop, to je vždycky osvěžující věc a konkrétně tahle čerstvě zažehnutá hvězda z L.A. má hodně našlápnuto. Se svým křehkým zjevem a o něco méně křehkou lyrikou se postarala o zjevení večera. Uvidíme, kam ji vítr zavane. Každopádně jako první ochutnávka středeční číslo rozhodně stačilo k tomu stay tuned. Ani následující, o poznání hvězdnější host, kterého si Schoolboy Q přivezl, debutující Isaiah Rashad, neměl problém s přízní publika. V Roxy to burácelo i navzdory tomu, že jemu vyhrazená část programu byla místy poznamenaná otřesnými kiksy zvuku a vzhledem k výrazně chudší volbě podkladů Rasadova repertoáru už ke konci Isaiah začínal být lehce monotónní. Ale čert to vem. Stejně, co bylo před Schoolboyem Q, jako by nebylo.
Schoolboy Q zažívá zlatý časy. Ty řeči o tom, že Oxymoron je jedna z nejzásadnějších desek první poloviny letošního roku nejen v rámci scény, se viděno a slyšeno naživo stávají neotřesitelnou pravdou. A mistr mezi vyvrhely z L.A. si to velice jasně uvědomuje… Sebevědomě sázel zrapované historky ze svého soukromého podsvětí jednu za druhou a zcela přirozeně tak vzedmul vlnu totální adorace. Nepotřeboval k tomu žádné hecování, ani silácky ofenzivní gesta, která jakoby k hip-hopu neodmyslitelně patřila. Vyrovnaný setlist nepropadl byť na vteřinu omílání žánrových klišé a znovu tím potvrdil kvality aktuální desky, kterou měli všichni naposlouchanou zepředu zezadu, a to nejenom podle refrénů. Notovalo a skandovalo se průběžně, celá Roxy byla jedna ruka hore vedle druhé a když se s blížícím závěrem dostaly na řadu hymny jako Break the Bank a Man of the Year, atmosféra byla jednoduše nezapomenutelná. Konec večírku, který přišel záhy po nich, byl o to bolestnější svou definitivností. Nepřidávalo se ani Ň. S přihlédnutím k formátu události se to sice dalo očekávat, i přesto se s tím ale nevyrovnávalo dvakrát dobře. Zážitků každopádně bylo dost a kdo se nenechal ušlapat při útoku na šatny a nepřehnal to s konzumací zakázaných látek, odnesl si je hluboko v paměti. Bylo to prostě dobrý.
