Fanoušci tvrdého rocku měli včera večer žně. Pražskou O2 arenu zaplnil příjezd Slashe s Mylesem Kennedym a kapelou a koho fronta před vchodem do arény neodradila, ten neprohloupil.
Formace oficiálně zvaná Slash featuring Myles Kennedy & The Conspirators dorazila do Prahy v rámci svého turné k vydání desky Living the Dream. Ta vyšla jako třetí z produkce tohoto uskupení a jako čtvrtá celkově z kytaristovy sólové tvorby. Vedle Slashe a Kennedyho se na ní podíleli i stálí členové kapely Brent Fitz (bicí), Todd Kerns (baskytara) a Frank Sidoris (kytara).
Vydání desky, a to rovnou debutové, v loňském roce slavili i Phil Campbell & The Bastard Sons, tedy kapela bývalého kytaristy Motörhead Phila Campbella a jeho tří synů. Ti na sobotním koncertě ztvárnili roli předkapely.
Čtěte také: Jak pokračují členové Motörhead po smrti legendy?
Phil Campbell & The Bastard Sons se ukázali jako naprosto ideální volba na rozehřátí publika. Svůj set zahájili skladbou Big Mouth z jejich eponymního EP a okamžitě dali najevo, že jejich představení rozhodně nudit nebude.
Velmi energické vystoupení pokračovalo mixem skladeb z debutové desky The Age of Absurdity a zmíněného EP, nezapomnělo se ovšem ani na jednatřicetiletou minulost kytaristy Phila Campbella po boku Lemmyho Kilmistera a již v polovině setlistu byla všem již zesnulým členům legendární skupiny věnována skladba Silver Machine z repertoáru kapely Hawkwind, kde Lemmy v první polovině 70. let působil.
Kombinace bezchybné interakce mezi frontmanem Neilem Starrem a publikem, bezvadného nazvučení a výborného výběru skladeb jako Ringleader, Dark Days či Ace of Spades nebo Born to Raise Hell od Motörhead, dala základ velmi povedenému koncertu. Když se tak kapela za tónů písně Age of Absurdity loučila, na nedostatek aplausu si rozhodně stěžovat nemohla.
Zaplněné tribuny i prostor před pódiem však značily, že večer ještě nekončí. Chvíli po deváté zhasla světla, z reproduktorů se spustila dramatická hudba a jakmile byla na pódiu vidět silueta muže v cylindru, publikum bylo v naprostém rozmaru. A když začaly znít první akordy skladby The Call of the Wild z loňského alba, O2 arena jako by energií explodovala.
Recenze: Slash na Living the Dream postrádá diverzitu, vyměňuje rokenrol za opatrnost
Byť následovaly rovněž skvěle zahrané Halo a Standing In the Sun z desky Apocalyptic Love, Slashův setlist se z velké části zaměřoval právě na album Living the Dream. Z něj tak v průběhu bezmála dvouhodinového setu zazněly jak hity Mind Your Manners či Driving Rain, tak třeba pomalejší The Great Pretender, Serve You Right či Sugar Cane, s níž kapela začala veřejně vystupovat až s počátkem tohoto turné.
Velký prostor dostal i Slashovo sólový debut, přičemž vedle běžně hraných kousků jako Ghost nebo Back From Cali mohli příchozí slyšet i píseň We’re All Gonna Die, kdy se za podpory Slashe ujmul hlavních vokálů baskytarista Kerns. Ten zůstal za mikrofonem ještě na píseň Doctor Alibi, kterou věnoval Lemmymu Kilmisterovi, s nímž Slash skladbu původně nahrál.
Poněkud překvapivě v kontrastu s předchozími turné na koncertě téměř nebylo slyšet písní Guns N’ Roses – kapela ze Slashova staronového působiště zahrála dokonce jen skladbu Nightrain. Nouze naopak nebyla o kytarová sóla z dílny londýnského kytaristy a koho kytarové parády tolik netankovaly, ten si například během sóla ve skladbě Wicked Stone klidně mohl skočit do bufetu a když se vrátil, muž v klobouku stále ještě „nedomluvil“.
Zatímco však každý Slashem zahraný tón byl publikem velmi dobře rozeznatelný, o trochu méně štěstí s ozvučením měl Myles Kennedy, jenž se musel místy velmi snažit, aby mezi svými kolegy nezapadl. V podání bezchybného výkonu to však zpěváka pyšnícího se hlasovým rozsahem čtyř oktáv nijak neomezilo.
Blížící se jedenáctá hodina značila, že se bude koncert pomalu chýlit ke svému konci. To už se Slash s Mylesem pustili do představení členů kapely a následně do dnes už veleznámého hitu World on Fire. Ve varu už bylo jak publikum, tak i samotný Slash, jenž si poskakování a běhání po pódiu viditelně užíval.
Čtěte také: Slash: Bez Lemmyho je svět chudším místem, byl ztělesněním rock’n’rollu
Po doznění kytary a odchodu členů z pódia za obrovského potlesku následoval přídavek čítající skladby Avalon a opět fanouškům velmi dobře známou baladu Anastasia. Po dohrání posledního sóla a utichnutí všech nástrojů bylo na řadě ještě rozloučení a dlouhý ceremoniál rozdávání trsátek, paliček a vlaštovek se setlistem.
Zatímco některé kapely zaujmou řadou speciálních efektů či perfektně připravenou světelnou show, Slash, Myles Kennedy a The Conspirators žádnou propracovanou technickou produkci nepotřebovali. Aby zabavili téměř zaplněnou O2 arenu, vystačili si se svou vášní pro rokenrol. A dvěma desítkami skvěle podaných skladeb.
