Ve Vídni usazeného Angličana Topha Taylora alias SOHN jste mohli zaregistrovat už před čtyřmi lety, kdy se širšímu publiku představil pomocí pecky The Wheel. Od té doby jméno nenápadného mladíka stačilo prosáknout napříč hudební scénou pořádně hluboko. Zaplnil i pražskou MeetFactory a postaral se o příjemné překvapení.
Trochu zamrzelo, že v roli předskokana se neobjevil poměrně zajímavý britský producent Fyfe. Namísto dostaveníčka u pultu, který obvykle vlažně obsluhuje některý z příslušníků tuzemských elektronických kruhů, mohl pro jednou posunout večer blíže ke schématu dvojkoncertu. Tentokrát se ale naštěstí warmupovalo důstojně. Supportu se na poslední chvíli zhostil domácí oblíbenec Ondřej Mikula, vystupující pod hlavičkou Aid Kid, který během svého živého setu mimo jiné odhalil nový song Broken Arp. Jako decentní úvod, proč ne….
Hostující objev elektronické scény SOHN se začal činit kolem desáté a nenechal o sobě ani na chvíli pochybovat. Na pódiu se usadil, jako by vypadl z videoklipu provázejícího baladickou Bloodflows – v černé kápi, obklopený zářivými krystaly, v jednoduchém barevném provedení s převahou červené. Po SOHNově levici i pravici jej doprovázeli dva další spoluhráči. Mnoho pozornosti na sebe sice baskytarista s druhým synth playerem nestrhávali, o to výrazněji se ale podíleli na křehké monumentálnosti celého setu.
SOHNova produkce patří k umírněnějším a byla takovou i v MeetFactory. Její největší devizou je Taylorův hlas – ten druh hlasu, který stojí v čele sboru o desítkách hlav; který vychází odněkud hluboko z nitra tak přirozeně, že vám z něho spadne čelist, podobně jako sálu přihlížejícímu zázračnému výkonu kluka od vedle, co se náhodou octne v talentové soutěži. Takhle dobrej SOHN je! Tento nesporný klad se však snadno může stát kontraproduktivním. Repertoár, který nabízí jeho debutové album, by se dal označit jako mix atmosférického, mírně experimentálního elektronického doprovodu a exhibice vokálního talentu, kde první je velice funkčně provázané s druhým. Má však jedno úskalí a tím je lehká stejnorodost výrazu i tempa, kterým byly poznamenány první dvě třetiny zhruba hodinového koncertu.
K nudě se ale nesklouzlo – na to byl pražský setlist sestaven dostatečně vyrovnaně. Hned v úvodu zazněla titulní skladba Tremors, která definitivně nastolila důvěrně známou atmosféru debutové desky. SOHNovo zcela nahé pěvecké umění si mohlo publikum vychutnat zkraje skladby Veto. Další z vrcholů přišel spolu se singlem Bloodflows a jeho mrazivou lyrikou, kde jedna prosba ,,my love, my love, my love don’t love me” střídá druhou. Pravda, to byly momenty tak krásné, až to bolí, postrádaly však výraznější spád a změnu nálady. Skutečný obrat nastal až v závěru večera, na který SOHN po úvodu slovy ,,are you ready to move?” zařadil svoje největší cloumáky Lessons a přídavek The Wheel. Jeden jak druhý sklidily mohutný ohlas, který naznačil, co se od něho chce – přitvrdit a zrychlit. Božský hlas nemá každý, utáhnout na něj všechny a na celý večer, to není lehký úkol ani pro zázračně nadané.
