Poslední den barevného festivalu návštěvníkům nabídl spíše nenáročnou dramaturgii, v čele s Johnem Newmanem, objevem ostrovní soulové scény, a americkými velikány The National, na které přišlo o polovinu lidí méně, než na Chinaski…
Tropické počasí bičovalo návštěvníky i v neděli, únava a vyčerpání proto byly znát. U korýtek s vodou se tvořily veledlouhé fronty a za hasičskými auty, která křižovala areál, se tvořily hloučky hudebních nadšenců prahnoucích po kapce studené vody. Stánkaři s čímkoliv, co teklo a bylo alespoň trochu neteplé, měli žně, k večeru už na mnoha místech visely cedulky VYPRODÁNO… Vzhledem k tomu, že byli návštěvníci tři předchozí dny vystaveni vysokým teplotám, nedělní program přišel více než vhod. Dolními Vítkovicemi se rozléhala vesměs klidnější muzika a početné relaxační zóny spolu s diskusními scénami praskaly ve všech.
Příště radši bez Horkýže
V tom největším odpoledním vedru se na dvou hlavních scénách postupně představili slovenští Horkýže Slíže a tuzemští skáčkaři Fast Food Orchestra. Co si budeme povídat, bez těchto kapel by se line-up festivalů jako je Colours of Ostrava klidně obešel. Ale budiž… Jako první postavil (i navzdory nutnosti být na přímém slunci) větší množství lidí na nohy sympatický Australan John Butler a jeho John Butler Trio. Postupná cesta od žánru k žánru (od blues, přes rock, až k reggae), rytmické skladby, notná dávka improvizace a experimentu, skvělé ovládání všemožných instrumentů s moc velkým či moc malým množstvím strun, spousta jamování, energie a příjemná komunikace s publikem zajistily tu správnou náladu i těm, kteří pozorovali zpovzdálí vsedě na trávě. Nadšení a překvapení by se tu dalo přehazovat lopatou. Jen neradi se opálení protinožci loučili, jen neradi jsme se my loučili s nimi.
Ocelové město ožilo barvami. Začal festival Colours of Ostrava
Colours of Ostrava 2014 podruhé aneb severská exhibice
Třetí festivalový den v Ostravě padaly teplotní i návštěvnostní rekordy
Po Johnu Butlerovi vystoupila na vedlejším pódiu tuzemská koncertní a rádiová stálice Chinaski. Michal Malátný a jeho banda sice nejspíš hrají celý rok to stejné vystoupení, takže pro ty, kteří je už letos měli šanci vidět, se neudálo nic nového, i přesto dokázali rozezpívat všechny, co přišli. Michal rozehrál svou akustickou kytaru a začal dole mezi lidmi, pak se přesunul na pódium, aby s kapelou a sborem zahrál ty největší hity, od Punčocháčů až po Hlavolam. Dávka tuzemského popíku rozezpívala asi největší množství lidí za celé Barvy (stejně jako třeba loni Wanastovi Vjecy), o jejich zařazení do programu proto nepochybujme, to spíš o tom, co bylo po nich.
The National za světla?
Od amerických The National se očekávalo hodně, v první řadě dávka melancholie, kvůli níž jsou tak nějak pověstní. Ta se nedostavila, a pokud ano, tak jen v náznacích. Zpěvák a textař Matt Berninger předvedl asi ten nejprocítěnější a nejuvěřitelnější projev ze všech, kteří letos do Ostravy přijeli zazpívat či zahrát, a z The National byla cítit spíše radost. Elegán Berninger si krásně pohrával s hlasem a jednotlivé skladby odzpíval upřímně a oduševněle. S lidmi sice nekomunikoval, i přesto na ně hodně zapůsobil, a to hlavně tehdy, když se s mikrofonem vydal projít snad kolem všech dole v publiku (ochranka z něj v tu chvíli jistě měla radost…). Kapela odehrála s promyšlenou gradací všechny své největší hity a i přes rozpačitý začátek, který byl nejspíš zaviněn malou návštěvností, se s přibývající tmou nad Vítkovicemi rozjela na plné obrátky. Romantická hudba The National se hodí jen a jen do noci, velké minus proto přísluší směrem k jejich umístění do hrací doby, kdy bylo ještě světlo. Moc lidí totiž nepřišlo a je to škoda…Vlastně jich bylo o polovinu méně, než na Chinaski, což je tristní. Programová výměna se švédskými šamany Goat, kteří naopak po tmě vůbec hrát nemuseli, by byla na místě.
Závěrečným aktem letošního ročníku Colours of Ostrava bylo pompézní vystoupení anglického neo-soulového pop zpěváka Johna Newmana, který zařídil mnohým opravdu velkolepý konec (chyběly snad už jen konfety a ohňostroj). Newman si bohužel celé velkoleposti byl až moc vědom a hrál si na spasitele světa, když namyšleně s hlavou nahoru pochodoval po pódiu a rozdával slova jako fucking do všech stran. Talent se Newmanovi upřít nedá, kráčí si za cílem mílovými kroky, ale některým se svým sebevědomím dokáže pěkně zprotivit. O kvalitách jeho (i vizuálně) skvěle propracované show ale nemůže být pochyb, v doprovodu kapely tu zazněly hity Love Me Again, Cheating i Losing Sleep, a Newman s jacksonovskými pohyby za třináctým ročníkem barevného festivalu zařídil zajímavou tečku.
Tak zase za rok!
Colours of Ostrava letos návštěvností, která čítala něco přes čtyřicet tisíc lidí, pokořily dosavadní festivalový rekord v Čechách. Tento rok byl program opravdu nabitý, především žánrově (i když to je u Colours celkem tradiční záležitost). Spoustu prostoru tu dostala tuzemská muzika, jež si zaslouží více pozornosti, ale také diskuze a všemožné aktivity, které dokáží příjemně vyplnit čas mezi vystoupeními. S Barvami tak nějak skončila letošní sezóna velkých festivalů, a ač se některé menší teprve chystají, těm, které už proběhly, se nevyrovnají. Těšíme se proto na shledanou příští rok!
