Uskupení The Maine přijelo včera poprvé do Prahy a Futurum se přesvědčilo o tom, že k perfektní atmosféře není třeba nabitý klub. Možná z jiných koncertů fanoušci odchází s obrovskými zážitky, z vystoupení The Maine se ale odcházelo s tak pozitivní náladou, jakou do vás vtluče během hodiny a půl málokterý interpret.
Od prvního pohledu bylo jasně vidět, že se ve Futuru sešla zejména pop punková komunita – klub plnila trička kapel jako The Story So Far, A Day To Remember nebo blink-182 a v průběhu čekání jak na support, tak na hlavní kapelu, prozpěvovali někteří diváci písně z reproduktorů například od State Champs nebo Neck Deep, které v rádiu jen tak neuslyšíte. I přes znatelně dobře naladěné fanoušky si nešlo nevšimnout, že jich zas tolik nedorazilo a klub zel docela prázdnotou.
Že se dá však s tímto publikem dobře pracovat, se prvně přesvědčila skupina Stand Atlantic a nutno podotknout, že support tohoto typu by si přála asi většina kapel. Ne že by na pódiu nechala čtveřice zrovna duši a jejich výkonu nepomohl ani špatný zvuk, ale způsob vystupování krásně vyšlapal cestičku hlavní kapele.
Rozhovor: PUP: Hudbu bereme vážně, ale nechceme být upjatí. Depresivní texty vybalancujeme humorem a energií
Stand Atlantic nastoupili na stage suverénně se světelným doprovodem jako by večeru headlinovali a už jen tím dali všem najevo, že u téhle předkapely si nebudete chtít odskočit k baru. Během půl hodiny dokázali hecovat lidi třeba k tomu, aby části některých songů odzpívali s nimi nebo aby svítili telefony při klidnější momentce. Taky dělali radost rozdáváním trsátek a obecně působili, jako by večer patřil jim. Tím pádem už ve většině fanoušků vřela posluchačská krev a chtěli víc. Úkol supportu Stand Atlantic tedy splnili na jedničku a kdo si jejich vystoupení užil, pravděpodobně nemine ani podobně zaměřenou kapelu Hot Milk na letošním Rock for People.
Čtěte také: Festival Rock for People je poprvé v historii vyprodán
Zároveň předkapela možná chtěla i lehce odzkoušet divácký přístup k mosh pitu, když jej v jednom momentě iniciovala. Jak se však ukázalo i při poslední skladbě Coffee at Midnight, kdy se o pogo bez úspěchu pokusila ještě asi trojice fanoušků, tahle zábava se tento večer zřejmě neuchytí. To zavinila také slabá návštěvnost – klub se ani na hlavní kapelu více nezaplnil. The Maine se s tím ale vypořádali po svém. Při prvních skladbách to vypadalo sice se zvukem všelijak, po čase se ale vše srovnalo do solidní podoby, a tak kapelu nedrželo nic zpátky.
Asi málokdo čekal od The Maine takhle otevřenou a přímou komunikaci s obecenstvem. Frontman John O’Callaghan nejdříve vyzval fanoušky, aby byli trochu víc crazy, když to ale nevyšlo, sešel dolů a započal kotel spolu s nimi. Byl to však teprve začátek. O’Callaghan si v průběhu koncertu stihl několikrát s publikem popovídat, často i reagoval na konkrétní návštěvníky koncertu, také donutil všechny otevřít prostor na parketu a pak postupně vyzýval diváky, aby vešli doprostřed a tančili spolu s ním. Dokonce ze sebe na chvíli udělal i živý jukebox. Předtím, než spustil píseň (Un)lost, zůstal s kytarou sám na pódiu a snažil se zahrát pár vteřin několika písní, které mu fanoušci nahodili. Došlo i na novinku Yummy od Justina Biebra, přičemž právě později při songu (Un)lost na moment zpěvák přešel do textu k Love Yourself od tohoto umělce. Nakonec si na poslední část skladby vzal na stage i jednu z divaček, přenechal jí svůj mikrofon a teprve s její pomocí skladbu dohrál.
Recenze: Green Day na Father of All Motherfuckers jedou ve šťavnatém a vzdušném rock’n’rollu
Těžko říct, jestli mohlo za malou koncertní účast to, že se jednalo o první návštěvu kapely, ale o to více se menší publikum nechtělo nechat zahanbit a často s přehledem nahrazovalo zpěvákovy vokály. Po O’Callaghanově sólo patnáctiminutovce plné zpěvu a smíchu začínalo být obecenstvo sice klidnější, ale to už si stejně braly slovo poslední songy večera, a proto se show soustředila hlavně na dění na pódiu. A tam to The Maine šlapalo úctyhodně. Pokud bylo totiž něco ještě výraznějšího než komunikace s publikem, byla to chemie šesti členů. Sladěni hudebně i módně si jednak vyloženě užívali i písně, které již nějaký pátek hrají pořád dokola, ale zároveň se skvěle doplňovali a fungovali naprosto přirozeně.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Výkyvy v tvorbě Highly Suspect. Hledají se, nebo se už našli?
V rámci setlistu nás The Maine zavedli předně k nejnovější desce You Are OK, ze které naživo energie trochu upadala jen u Tears Won’t Cry (Shinjū), ale dočkali jsme se i hitů z předešlého alba jako Black Butterflies & Déjà Vu, a ten se naopak s pomocí aktivních diváků vyjímal v Praze skvěle. Na krátkou chvíli se vzpomínalo i na staré časy se songem I Must Be Dreaming z debutové desky Can’t Stop Won’t Stop. Všechny elementy pak podtrhla závěrečná skladba Flowers on the Grave a možná i pocity dojetí, když Futurum sborem zpívalo: „I was on the verge of breaking down, then you came around.“
Vzhledem k tomu, že na koncertě byli očividně hlavně ti, kteří různá vystoupení navštěvují pravidelně, muselo být všem jasné, že podobně přátelskou atmosféru asi jen tak nezažijí. The Maine by si za svůj přístup, hudební provedení, suchý humor a umění vytvářet hřejivou atmosféru zasloužili vyprodané haly, ale takhle to přece jen mělo své kouzlo. John O’Callaghan při show poznamenal, že je fajn být naživu – i pokud se zrovna cítíte úplně na dně, je pořád fajn být naživu. S tím se dá souhlasit, ale po včerejšku by jej možná pár fanoušků doplnilo, že je fajn být naživu, když jste zrovna na koncertě The Maine.
