…aneb Love, Lust, Faith and Dreams, jak zní aktuální počin losangeleských Thirty Seconds To Mars, kteří vystoupili poslední červnový den v pražské Tipsport Aréně. Při jejich v pořadí páté návštěvě Čech nechyběla velkolepá show ani notná dávka humoru v podání zakládajícího člena, zpěváka a herce Jareda Leta.
Thirty Seconds To Mars nejsou jen hudba, Thirty Seconds To Mars jsou životní styl. Pro mnohé určitě. Ať se tvrzení zdá jakkoli odvážné a přemrštěné, koncert v Tipsport Aréně dokázal mnohé. S dávkou nadsázky lze konstatovat, že každý druhý příchozí měl vytetované logo kapely – půlený trojúhelník (když ne vytetované, alespoň nakreslené fixkou na zápěstí či tváři). Není totiž žádným tajemstvím, že Jared Leto a jeho parta mají širokou fanouškovskou základnu, tzv. Echelon, jejichž posedlost Thirty Seconds To Mars téměř nenabírá konce. Nejen tito však naplnili (či spíše naplnily, neboť se jedná především o příslušnice něžného pohlaví) holešovickou halu. Přišli malí i velcí, staří i mladí, někteří poprvé, jiní poněkolikáté – všichni za jedním účelem, vidět Leta a spol. naživo.
A že bylo na co koukat! Pánové, jejichž příchodu předcházelo všemožné ječení, vyvolávání a vytleskávání, předvedli stominutovou show plnou světel, barevných balónů, konfet a v neposlední řadě také takřka čistého zvuku. Na pódiu se tentokrát neodehrávala klasická sestava, neboť se nezjevil bubeník Shannon Leto, bratr Jareda a rovněž zakládající člen, který prý v současnosti řeší nějaké oplétačky se zákonem za řízení pod vlivem alkoholu. I bez něj si ale se zaplněnou halou zpěvák s kytaristou Miličevićem celkem dobře poradili (i když by se nyní mohli přejmenovat na Twenty Seconds To Mars). Jared na pódium naběhl v bíložlutém hábitu, s brýlemi na očích, korunou na hlavě a bílou vlajkou v ruce a cokoliv řekl, to se dělo. Skákejte, zpívejte, křičte, naskočte druhým na ramena, vylezte na stage,…
Koncert odstartovalo letos už klasické složení skladeb – Birth, Night of the Hunter a Search and Destroy, následované velkolepou This Is War, na jejímž konci se prvními řadami rozletělo na stovku různě velkých barevných balónů, které halou prolétávaly až do úplného konce. Thirty Seconds To Mars dokázali, že fakt, že se v současnosti mohou s klidem řadit mezi největší americké kapely, není pro srandu králíkům. Ne nadarmo se o Jaredovi říká, že si potrpí na dokonalost, která sice u koncertu takového formátu není možná, přiblížit se jí však lze a o to tu běží. Hudební nedostatky se sice ve velké míře dohánějí všemožnými efekty, což se ukázalo především v první půli koncertu, nikomu to asi nakonec nevadilo. U akustické vsuvky, kterou si střihnul před přídavkem, se nás Jared snažil přesvědčit o opaku.
Ještě před ní zazněl například nejnovější singl Do Or Die, při němž pobíhal zpěvák po pódiu s českou vlajkou, nebo skladba City Of Angels, u níž dívky v prvních řadách třímaly papíry s heslem thank you. Akusticky zazněla na přání publika From Yesterday či The Kill (Burry Me). Došlo i na dnes tolik oblíbené selfie. Charismatický Jared si dobrou čtvrt hodinu povídal s publikem, vtipkoval, smál se a chvílemi připomínal stand-up komika. Před The Kill vytáhl z diváků mladý pár a malého kluka Adama, který byl nakonec (hned po Letovi) hlavní hvězdou večera. Jejich společné tanečky na pódiu působily roztomile. Během přídavku pak zaznělo Closer To The Edge a Up In The Air. Při poslední skladbě bylo na stagi s kapelou ku stovce šťastlivců z předních řad.
Thirty Seconds To Mars ukázali, že si svých fanoušků váží. Přivezli skvělou show, u které si nejen Echelon mohli oči vynadívat, a několikrát přislíbili další návrat. Nám nezbývá než čekat a těšit se, s čím přijdou příště. Třeba tentokrát přivezou i třetího člena.
Možnost zahrát si před Thirty Seconds To Mars dostal tentokrát tuzemský interpret. Nabídka, která se neodmítá, a šance ukázat se v tom nejlepším světle třeba i těm, co jsou k české muzice obecně skeptičtí, která se chytá pevně za pačesy. V jakési organizované klikací soutěži na YouTube padla nakonec výherní karta na Lake Malawi, zhruba rok starý čtyřčlenný projekt Alberta Černého z Charlie Straight. ,,Prosím vás, to je pro nás splněný sen, že jsme dneska tady.”
S postojem velké kapely, která si zaslouží hlubší pozornost, zahráli Lake Malawi něco kolem půl tuctu anglicky zpívaných skladeb, na pódiu ze sebe dali vše a plnili si ty svoje malé/velké hudební sny. Po půlhodince slávy se s jistě příjemným pocitem odebrali někam do útrob haly, aby si pak po sobě uklidili všechny mašinky ze stage a mohli se jít věnovat vlastním dojmům. Doporučení závěrem: pokud máte rádi nenáročné kytarovky a Lake Malawi budou hrát někde poblíž místa, kde se budete zrovna nacházet, zajděte si na ně, baví.
