Nejoblíbenější verze milostného katastrofického dramatu Titanic doprovázená početným hudebním tělesem započala 14. června evropské turné v pražské O2 aréně.
V podvečer neděle 14. června se do O2 Areny nescházeli ani sportovní, ani ryze hudební nadšenci. Program patřil filmové projekci Cameronova filmu Titanic, s živým soundtrackem v podání Českého národního symfonického orchestru a komorního pěveckého sboru Canti di Praga, coby Titanic Live show.
Plocha arény byla zcela zaplněna sedadly obsazenými návštěvníky polo v gala polo v oděvu parné neděle. Všichni přišli v očekávání více než tříhodinového emocionálního vypětí obsaženého v samotném filmu, toho večera exponenciálně navýšeného o sílu devadesáti nástrojů přítomných hudebníků a okolo třiceti hlasů pěveckého sboru.
Fotoreportáž si můžete prohlédnout zde
Početné těleso dirigované Američanem Justinem Freerem začalo živý soundtrack pěkně od samého počátku – tedy fanfárou 20th Century Fox, což diváky příjemně pobavilo. Ihned se však atmosféra změnila, a to prvním zazněním ústředního motivu celého filmu. Jemnou tesknou melodii z dílny Jamese Hornera, autora hudby k celému tomuto filmu, notovala sólistka sboru.
Originální znění filmu promítané na 24metrovém plátně bylo doplněné o české titulky. Zvuk, rozesílaný do obrovské haly, poněkud rezonoval, samostatně však byla hlasitost akorát. Horší ale bylo spojení originálního zvuku s doprovodem. Nastávalo totiž střídavě několik situací. V několika případech doprovod zcela přehlušil zvuk filmu, takže české publikum bylo jistě rádo za titulky. Pokud zde byli návštěvníci z ciziny, tyto chvilky si museli domyslet (což na druhou stranu nebylo obtížné). Zvláštní v těch chvílích bylo, že se ani nemuselo jednat o nejdramatičtější scény filmu, ale ty zcela normální, nepřepjaté. Jindy bylo snažení desítek muzikantů téměř mařeno naopak silně znějícím zvukem a doprovodnými efekty. Docela překvapivé bylo zachování původního hudebního pozadí v mnoha scénách. Závěrečná My Heart Will Go On zpívaná již při titulcích definitivně završila citovou nálož večera a nepustila nikoho ze sedadla.
Ačkoliv jsem nadšenec klasické hudby a podporuji orchestrální ztvárnění moderních skladeb a doprovodná aranžmá, v tomto případě se mi zdálo, že se jedná trochu o plýtvání sil a práce veškerého zúčastněného aparátu. Ne že by zážitek nestál za to, ale přímou úměru mezi námahou a cenou jsem ve výsledku nenašla. Možná, že v jiných zanechal promítací koncert zcela jiný dojem. To mají možnost vychutnat a posoudit návštěvníci dalších konání této projekce, která se teď v červnu rozjíždí ještě do dalších čtyř evropských měst.
