Jednou z nejzajímavějších elektronických událostí podzimu 2014 byl bezpochyby příjezd amerického producenta Scotta Hansena, známého po celém světě pod pracovním jménem Tycho, který vystoupil v pražském klubu Roxy.
Pražský klubový program byl letos na velká jména elektronické scény skutečně bohatý. Objevil se tu Jon Hopkins, Moderat, Forest Swords nebo SOHN, nedávno nás poctil návštěvou sám Trentemøller a tím to zdaleka nekončí. Těšit se můžeme třeba ještě na taková esa, jako jsou Islanďané GusGus. Plejádu hvězd tentokrát nedoplnil nikdo jiný než Scott Hansen alias Tycho se svou doprovodnou kapelou a přesvědčil, že se směle může řadit po bok těch největších velikánů současnosti. Jako support s sebou přivezl stájového kolegu z Ghostly International, pana Christophera Willitse.
Foto: Tycho, 16. 10. 2014, Roxy, Praha
Mladý rodák ze San Francisca Willits není na hudebním hřišti žádný nováček. Studiové nahrávky z jeho dílny, v čele s aktuálním albem Opening, z něho dělají odborníka na slovo vzatého v oboru o budování atmosféry a jeho tvorba, kterou by bylo možné charakterizovat jako jednu z nejminimalističtějších mezi minimalistickými, se poměrně příjemně poslouchá. Zatímco nahrávky experimentátora, zařaditelného ponejvíce mezi subtilní žánry typu micro ambient, dokáží důstojně posloužit jako kulisa k mnoha každodenním situacím, coby předskokan v klubu o kapacitě a dispozicích Roxy však Willits neměl nejmenší šanci, aby jej vůbec kdo bral v potaz, natož aby skutečně zaujal.
Willitsovo zhruba čtyřicetiminutové působení na stagi připomínalo spíše než hudební produkci, špatné audiovizuální přestavení, v jehož popředí stojí nenápadná postava imitující zvuky šumění vzdáleného moře a téměř neslyšitelné poryvy větru. Zdařilá video projekce na sebe většinu času připoutávala zrak publika víc než sám Christopher a pouze zesílila celkový pocit marnosti. Škoda pro Willitse, naštěstí houby zle pro publikum, které se mělo pár minut po skončení jeho setu hojit na hlavní hvězdě večera.
Na rozdíl od svého předskokana, Scott Hansen moc příjemně překvapil. Projekt Tycho bývá leckdy považován za tak trochu nudný. Absence vokální složky, tracky jako přes kopírák, které nepatří mezi žádné velké cloumáky,… s tím se těžko konkuruje ve společnosti tanečněji orientovaných kolegů. Na druhou stranu se Hansen nepouští ani do žádných experimentů, na které by nalákal náročnější část publika. Holt není žádný král parketů, ani magor, vyžívající se v náročných aranžích. Naživo ale jeho produkce nesmírně funguje a je barevnější, než by se mohlo zdát.
Scott Hansen je především kus kovaného Kaliforňana se sluncem v duši, který nudu dohání výrazem. Za pomoci početné doprovodné kapely se obě desky, jak Awake, tak předchozí Dive, ze kterých si Hansen bral nejčastěji, hřejivě rozsvítily. Syntetický zvuk nahrávek vystřídal intenzivní zážitek z živé muziky, který při poslechu z reprodukce funguje spíše podprahově, podobně jako je tomu u některých počinů Bonobo, a naživo zcela vymizel. Kromě nepřeslechnutelného oživení bylo cítit i výrazné přitvrzení oproti studiovému zvuku. Obzvláště v důraznějších momentech, jako během tracků Montana nebo L, kde kytary dostávají více prostoru. Publikum na diametrální rozdíl deska vs. koncert reagovalo entuziasticky. V případě Tycho tomu naopak video projekce složená převážně z close-upů vln a západů slunce významně pomáhala. Své udělalo i ozvučení klubového prostoru Roxy, které v mezích možností vykazovalo minimální stopy rušení. Tycho zkrátka sklízel body na všech frontách a demonstroval, že nálepkou nudného patrona je označován neprávem.
