Hell yeah! Rock Café minulý týden hostilo country událost ro(c)ku. Na stage se sešli oblíbenci The Moonshine Howlers, po nich nastoupil velikán ze zámoří, zkuste neuhádnout který!
V rámci svojí nekonečné štace do Čech zavítal věčný country odpadlík Bob Wayne se svou partou. I kdybyste informaci o jeho dostaveníčku s Prahou propásli, při korzování středem města jste mohli na rohu MY Tesca ještě chvíli před koncertem zaregistrovat nablýskaný cadillac jako spolehlivou indicii toho, co se minulou středu dole v Rock Café odehrávalo. Obrazně řečeno šlo o několikahodinový proces dokazování toho, že country i v roce 2014 má pořád co říct (světe, div se, i české kotlině) a že nemusí být jen alternativou pro okrajové posluchače. Jó, pokud si takhle jednou za uherský rok v rámci zpestření života nasadíte klobouk, navléknete sukni až na zem, vestičku s třásněmi a vyrazíte na tancovačku směr klub Rikatádo, můžete si připadat tak trochu bizar. Rozhodně ale ne v inkriminovaný večer na Národní. Do RCéčka se ve středu stahovali fanoušci Boba Wayna a The Moonshine Howlers takovými houfy, až jste naopak snadno mohli nabýt dojmu, že se dneska nic jiného než country snad ani neposlouchá. A jestli se někdo v Rock Café cítil být součástí alternativní menšiny, byl to ten, komu jižanská muzika nic neříká.
To „a“ nahoře mezi Bobem a Moonshineama je potřeba zvlášť zdůraznit. Málokdy se totiž vidí, aby si byli hlavní hvězda a support tak rovnocenní, a to nejenom kvalitou výstupu, ale i ohlasem. Pražský rockabilly bigband v čele se zpěvákem Brianem Evansem, původem z Pensylvánie, přilákal tolik stoupenců, že nebýt toho, že otěže po něm převzala taková persona non plus ultra jako Bob Wayne, měli byste na konci jejich čísla sto chutí zabalit krám a vyčerpaní jít domů s bytostným přesvědčením, že ten večer už beztak nic zábavnějšího hrát nebude. Příjemně autentická žánrovka se za dobu svého působení stačila v rámci tuzemské scény pořádně zarýt pod kůži. Slyší a paří na ni hlavně zástupci Mighty Sounds kruhů a vůbec založením punkáči s country v duši. Zkrátka nijak hubená, ale relativně vyhraněná sorta lidí. Ta byla v Rock Café zastoupena víc než bohatě a tak klubový parket pod taktovkou The Moonshine Howlers dostal slušný zápřah.
Je to celkem kuriózní a hlavně nakažlivý pohled, sledovat ty samé lidi, kteří se obvykle u baru šklebí na sklenici piva, jak s dětskou radostí dovádějí v první linii pod pódiem. Jako by tahle bandička vlastnila recept na instantní zábavu, spínač na změnu osobnosti, nebo alespoň osvědčený zlepšovák nálady. Spolehlivě fungovala celá aktuální deska Hymns Of Sin And Salvation, kterou Howleři zahráli v podstatě celou. Co člen kapely, to kus svébytného prostoru. Nejvýraznější postavou hned po Brianovi byl pravděpodobně kontrabasista, který jenom hýřil entuziasmem, jako by se rozhodl eliminovat jakékoli náznaky nudy. Zatímco basa s kytarou šlapaly o sto šest a dávaly setu říz, banjo a dvojice houslí pro změnu zajišťovaly nezbytnou rozvernost. Brian se nebál čas od času zatlačit na pilu a pohecovat, aby připomněl, že nejsou taková ta hodná kapela, co nikdy nesundává úsměv, a bylo poznat, jak to vypadá, když vám v krvi koluje přesně 50% country a druhých 50% rock’n’rollu. Celá kapela na stage působila neskutečně přirozeně a uvolněně. Těžko říct, kdo se bavil víc, každopádně, to byl řekněme osvěžující zážitek.
Na stejnou notu jako předkapela zahrál i miláček Bob Wayne. Do Čech se Bob vrátil už poněkolikáté, má to tady zjevně rád, a přivezl sebou přesně to, na co se čekalo. Country s tradicí, která sahá tak hluboko, jak jen to jde. Country plnou příběhů z té odvrácené strany světa, prezentovaných strašně pravdivě a přitom s jemnou nadsázkou a důrazem na muziku. Bob je zvláštní postavička, je léty vyhranej a totálně nad věcí. Takový ten typ outsidera/sympaťáka v jedné osobě, kterého si musíte oblíbit, i kdyby vám ta jeho hudba nic neříkala. Publiku Rock Café nicméně byla síla jeho osobnosti i repertoárů důvěrně známá. I z toho důvodu si nepotřeboval nikoho získávat a uháněl večerem o tempu rychlovlaku. Ve velké míře stihnul představit jak novinkovou desku Back to the Camper, tak uspokojit žadonící hlasy z davu, které se vehementně domáhaly svých srdcovek z archivu. A protože je Bob založením mimo jiné kus baviče, stihl svoje country kusy prokládat taky nějakým tím řečněním.
Kolikrát padla jenom hláška hell yeah se jeden mohl leda snažit zkusit spočítat…. Otřepat se každopádně neměla šanci. Chvíli to vypadalo, že Bob na podiu zapustil kořeny a Waynovci možná už nikdy nepřestanou hrát. Po dobře hodinu a půl dlouhé jízdě se ale názorná ukázka americké country kultury nachýlila k neúprosnému konci. Komu to nestačilo, mohl vzít zavděk některým z mnoha upomínkových předmětů, které v rámci svojí pojízdné prodejny Bob tentokrát přivezl, a se záplavou endorfinů v krvi jít pokračovat na after party do Bubnu. Tam už ovšem cesta hlavní hvězdu večera nedovedla. Mistr byl zmožený dnem a taky výkonem, který měl právě za sebou. Bob Wayne Vol. XYZ upřímně potěšil. Jeho návštěva padla na úrodnou půdu. Doma ve Státech by nejspíš se svým číslem nikoho dvakrát neodzbrojil, zasazený do tuzemských reálií ale působil jako magnet. Po poctivém country je tady hlad. On to ví, a proto se sem tak rád vrací. Vyrážet na koncert country formátu jako proběhl minulý týden pod Bobovým velením by sice asi při větší pravidelnosti přestala být taková zábava, takhle jednou za pár měsíců jde ale o příjemné vytržení z klubové rutiny. Bobe, přijeď klidně zas!
