Sedmnáctého listopadu se v Praze, stejně jako každý rok, konala řada shromáždění a pochodů. Vedle toho všeho se ale fanoušci proslulých Pixies chystali na jeden z největších večerů od roku 2013, kdy u nás alternativní čtyřka vystoupila naposledy. A byla to jízda od začátku až do konce.
Fronta se před pražským Forem Karlín začala tvořit už chvilku po šesté, přestože otevření dveří bylo nahlášeno až na sedmou. Už to byla známka, že se Pixies za svou českou fanouškovskou základu opravdu nemusí stydět. Přesně v 19:00 pak začalo postupné vpouštění do prostorů nedávno renovovaného areálu a ten se začal rychle plnit.
Stejně jako otevření dveří se zcela bez zpoždění na již předem připraveném pódiu objevila ve 20:00 předkapela FEWS. Ta letos vydala své debutové album Means a je třeba říci, že Pixies s volbou předskokana nejenže neudělali chybu, ale především si snad ani lépe vybrat nemohli. Čtveřice svým setlistem, který sice podle očekávání nezahrnoval moc zpěvu, ale za to nabídl unikátní psychedelický zážitek, navodila v sále neskutečnou atmosféru a nechyběl v něm ani snad nejznámější hit těchto pozoruhodně oděných rockerů, The Zoo.
Bohužel, FEWS dostali slovo pouze na zhruba půl hodiny a před devátou se už stage připravovala na nástup hlavní hvězdy večera, samotných Pixies. Ti k nám dorazili z Polska, kde se v rámci turné zastavili ještě předešlý den. Opět přesně na čas, ve 21:00 za potlesku nastoupili čtyři alternativní rockeři na pódium a nechyběla mezi nimi ani jejich nová baskytaristka, Paz Lenchantin.
Jejich set byl zaměřen převážně na představení nedávno vydaného alba Head Carrier a na mikrofonu tak občas frontmana Franka Blacka vystřídala zmíněná baskytaristka. Vedle All The Saints, Um Chagga Lagga a All I Think About Now si však fanoušci mohli z téměř 30 skladeb užít i starší tvorbu a samozřejmě nebyli ochuzeni ani o proslulé hity jako Gouge Away, Here Comes Your Man, Monkey Gone To Heaven či bezesporu nejznámější, Where Is My Mind?.
Po půl desáté se potom Pixies uklonili publiku a pódium zahalil bílý dým tak hustý, že spatřit v něm kapelu bylo chvilkami absolutně nemožné. To začaly hrát první tóny tématické skladby Into the White a po jejím konci se šlo domů.
Koncert byl, jak je to již ve Foru Karlín tradicí, výtečně nazvučen už od samého počátku a stejně výborná byla i atmosféra. Jestli je však něčeho škoda, tak interakce s publikem. Nějak výrazně oběma vystoupením sice její absence neubrala, ovšem alespoň občasná komunikace by též neuškodila.
Celý večer jako takový ale bezpochyby zapůsobil skvěle a ti, kteří se na koncert vydali, svých peněz rozhodně nelitovali. Včasné příchody rockerů, výborná práce se světly, vychytaný zvuk a atmosféra a především dva neskuteční interpreti. Zjednodušeně řečeno se jednalo o učebnicový příklad toho, jak má vypadat koncert.
