10 frontmanů, 5 otázek: Co je nejtěžší na jejich roli a jak zvládají pódiové přešlapy?

Igor Timko, No Name | Foto: Martina Havlíčková, MonsterMusic

Naposledy jsme se věnovali kytaristům české a slovenské pop-rockové scény. Dozvěděli jsme se, kdo jsou jejich oblíbenci i kdy začali poprvé flirtovat s kytarou. Tentokrát jsme oslovili 10 frontmanů českých a slovenských kapel, kteří taktéž odpovídali na 5 otázek.

Čtěte také: 11 kytaristů, 4 otázky: S kterou písničkou začínali a na co myslí při hraní sóla?

Co Ty osobně vnímáš jako to nejobtížnější na roli frontmana kapely?

Pišto (Ovoce): Být v kapele s dalšíma taky divnýma tvorama! (smích) A jinak tíha okamžiku. Ať se daří, či nedaří, většinou to jde za „tím uprostřed“ a jak známo, frontmani jsou často křehcí a o to víc si to bereme. A neustálý nervy o hlasivky, nenastydnout, držet se, nebo trpět na podiu. Bez toho bych asi fakt dokázal žít s častějším úsměvem na rtech.

Martyn Starý (Holden): Nejobtížnější? Vždyť ta role je skvělá! Necháš ostatní nakládat, vykládat, jenom stojíš opodál a tváříš se důležitě, máš právo bejt uplnej ufoun a místo těžký aparatury si taháš v batůžku lehounkej mikrofon… No prostě lambáda! (smích)

Kuba Ryba (Rybičky 48): No upřímně nevím, co k tomu napsat. (smích) Já na tom asi všechno miluju. Jediný, co mě občas děsí je, když nejsou nápady na nový songy. To potom vázne všechno, když nejsou dobrý songy.

Igor Timko (No Name): Z pohľadu koncertu mi nepríde ťažké byť frontmanom… Milujem ten pocit, keď na vás čakajú ľudia, teším sa na nich! A ľudia pod pódiom sa zase tešia na prvé tóny, a na to, čo im kapela dá tentokrát… Trošku iné je to v rámci povinností mediálnych, promo – ste v prvej línii.

Thom Fröde (Imodium): Jeho určitou nepostradatelnost. Což vždycky obnáší velkou dávku energie, dostatek času a taky psychiku v kondici. Každý s touhle rolí pracuje po svém. Sluší a patří se být v jakékoliv situaci „ready“. Dělat to, co se očekává. Mě to bohužel moc nejde. Když je mi mizerně, každý to pozná. To jsou samozřejmě jen věci, které jsou „vidět“. V mém případě je to taky psaní songů a jakéhosi „manageování“ celé kapely. Denně se naší partě věnuju 5 – 6 hodin. Denně!

Petr Harazin (Nebe): Z mého pohledu je role frontmana nejjednodušší rolí, ze všech členů party. Nikdy jsem se nemusel starat o žádné vyřizování, smlouvy, peníze atd. Jediné, na co je třeba si neustále dávat pozor, jsou hlasivky.

Kryštof Michal (Portless): Nejtěžší by asi pro frontmana bylo, kdyby byl introvert. Asi je dobrá troška nějakýho showmanství a když je vtipnej, tak má velkou výhodu samozřejmě. Ale já osobně nevnímám pozici frontmana jako člověka, který by měl bavit lidi. Měl by umět navázat kontakt, ale hlavní by měla být na koncertě hudba. Ne, že by byl frontman úžasnej showman a hudba až druhořadá.

Matěj Ruppert (Monkey Business): Asi bejt za každejch okolností uvolněnej, zároveň zdravě sebejistej, a to i bez pár pivek, a i když člověku zrovna není dvakrát do zpěvu!

Mirai Navrátil (Mirai): Nejobtížnější je být dobrým frontmanem a to v sobě zahrnuje spoustu parametrů. Kdybych měl vybrat jeden, tak si myslím, že je důležité umění bořit hráz mezi publikem a kapelou.

Jindra Polák (Jelen): To už je asi řečené v tom samotném označení frontman – ten, který je ve předu. Být v té první linii, komunikovat s diváky, udržet jejich pozornost. Já mám tu roli zjednodušenou jednak tím, že vím, že naše kapela je banda kámošů, která za mnou stojí za každých okolností, můžu se na ně spolehnout a nikdy mě nenechají na holičkách a jednak tím, že s našimi fanoušky máme hodně blízký vztah, jsme tak trochu jako rozšířená rodina a komunikace s nimi je úplně přirozená a spontánní, ať už během koncertů nebo na podpisovkách. Pamatuju si, jak jsem si loni v prosinci před vyprodanou velkou Lucernou říkal, jestli dokážeme v takhle velkém sále udržet tu rodinnou, domáckou atmosféru jako v klubech a jak to ze mě všechno spadlo, když s náma těch dva a půl tisíce lidí začalo hned od první písničky zpívat a dýchat jako jeden velký, živoucí organismus.

Který český (slovenský) a který světový frontman je podle Tebe jedním z nejvýraznějších a proč?

Pišto (Ovoce): Olda Říha, to je jasný! (smích) Frontman je do určitý míry herec, musí bejt herec víc, něž ostatní v kapele a dobrej frontman je dobrej herec. A dobrej herec je v ČR aktuálně třeba a zejména Richard Krajčo. A ve světě nevím, všichni už jsou mrtvý. Freddie Mercury? Axl Rose je skvělej – dokáže uhrát to, co neuzpívá. Chris Martin! Tomu to i věřím! Jared Leto – tomu to nevěřím, ale je to super frontman. Skvělej herec, podobnej typ jako Richard.

Martyn Starý (Holden): Tak nejvýraznější českej frontman je podle mě jednoznačně Radek Škarohlíd z Hentai. Myslím, že tady není potřeba vůbec nic dodávat a vysvětlovat. Přesně ten typ exota, po kterým každá rokenrolová kapela touží. A když ho náhodou má, tak musí bejt zákonitě dost těžký ho snášet. (smích) A světový? Hodně vnímám takový ty floutkovský egomaniacký frontmany, co maj všechno trochu na háku, ale ve kterejch je zároveň něco hodně nejistýho, co strašně moc chce ven skrze hudbu.

Kuba Ryba (Rybičky 48): Ze slovenských je pro mě nejcharizmatičtější určitě Igor Timko z No Name – na pódiu to umí výborně odzpívat a skvěle to uvádí mezi songama. Z českých je to pro mě ze stejného důvodu, jako u Igora, mistr Macháček z Mig 21. Co se týče autentičnosti a syrovosti frontmana, tak je u mě na prvním místě Tomáš Fröde z kapely Imodium. Vždy, když na něj čumím, tak mám v těle podobnej pocit, jako když jsem poprvé slyšel rock’n’roll.

Igor Timko (No Name): Byť frontmanom vnímam celkovo osobnostne, nie len počas koncertu. Takže dobrý líder je taký, ktorý sa dostatočne výrazne profiluje, aj svojim svetonázorom, nielen muzikou. Stará pravda je, že dobrý líder nikdy nezabúda na to, že je dobrým hlavne vďaka ľuďom, ktorý ho obklopujú a ktorí ho na ceste formovali, nikdy nie len vďaka sebe. Všimnite si, že poslucháči, diváci, fanúšikovia chodia na koncerty práve takým skupinám a lídrom, o ktorých niečo vedia – kým sú, minimláne je jasné, ako na ich pôsobia. Nuž a či to daný líder programovo hrá, alebo v skutočnosti takým je, to je už iná vec. S kolegami tvrdíme, že ideálne je spievať čo žiješ, a žiť to čo spievaš. Medzi výrazných určite patrí, Jožo Ráž, Palo Habera, Jarek Nohavica a Richard Krajčo.

Thom Fröde (Imodium): Já mám rád takový ty anti hrdiny. U nás je to nejspíš Márdi z Vypsaný fiXy. Obyčejnej chlápek, kterej má dar frontmanství ve všem, jen ne v excentrickým chování a výstřední image. Světových frontmanů je velká řada. Dave Grohl je velkej týpek v obyčejný flanelový košili. K tomu navíc geniální muzikant.

Petr Harazin (Nebe): U všech, které uvedu, je to proto, že podle mě splňují většinu věcí, které by měl frontman mít. Český frontman TOP 1 je pro mě Richard Krajčo, odmala to byl můj vzor. Ze slovenských Igor Timko a ze světových Bruno Mars a Chris Martin z Coldplay.

Kryštof Michal (Portless): Já se musím přiznat, že to tak úplně nevnímám. Nemyslím si, že by měl být frontman extrémně výraznější než zbytek kapely. Bavíme-li se o kapelách, tak kapela by měla fungovat jako celek. V ideálním případě všichni muzikanti nesou část. Jasně, když zpěvák umí komunikovat s lidma, tak je to plus, ale je to hlavně o hudbě. Není nikdo, koho bych chtěl vypíchnout. Každá kapela, která se mi líbí, se mi líbí taková, jaká je. Někdo mluví víc, někdo míň, někdo je vtipnější a někdo míň, ale ve finále je to zas furt o tý hudbě.

Matěj Ruppert (Monkey Business): Mezi nejlepší český frontmany určitě řadím Vojtu Dyka, Michaela Viktoříka a Otu Klempíře. To jsou vtipný chlápci! A já mám rád vtipný frontmany, protože to je podle mě těžší než frontman tzv. bubák!
Zahraničních je o dost víc, ale nejlepší byl určitě Prince, to bylo prostě neuvěřitelný! A taky se mi moc líbil Phil Collins tady v Praze na koncertě Genesis! Pak je ale zajímavej druh frontmana tzv. „nechte mě na pokoji“, kterej byl třeba David Sylvian. Sotva pozdravil, sedl si, ani jednou se nepodíval do publika, nic neřekl mezi písničkama, dozpíval poslední písničku, zvedl se, sotva se rozloučil a odešel! Přesto jsem celou dobu od něj nemohl odtrhnout oči i uši.

Mirai Navrátil (Mirai): Richard Krajčo za Česko, Igor Timko za Slovensko, Bono a Chris Martin za ty světové. To jsou všechno skvělí frontmani, ale je jich spousta dalších, ti mě ale napadli z fleku.

Jindra Polák (Jelen): Asi bych nedokázal vyzvednout jednoho konkrétního člověka, spíš musím říct, že jsem rád, že mám možnost potkávat velkou spoustu výrazných osobností české i slovenské scény a je to pro mě ohromně inspirující. V současnosti je to třeba Kuly z kapely DESmod. Hrozně mě baví jeho chlapácká energie, to jak dokáže komunikovat s publikem, dělat si sám ze sebe legraci, ale při tom nenechává nikoho na pochybách, kdo je tady u kormidla.
Nebo třeba můj kamarád David Stypka, který se nebojí zachovávat si svůj osobitý humor navzdory všem a přitom si udržet to zvláštní tajemství, ať už zpívá kteroukoliv píseň. Moc se mi líbí klukovská energie Miraie, rozevláté básnictví Michala Malátného, šibalská a přitom neuvěřitelně dobrácká jiskra Michala Hrůzy, výřečnost Igora Timka, upřímná civilnost Vaška Bláhy a Prochajdy z Divokýho Billa, elegance a lehkost Mira Žbirky, charisma Roberta Křesťana… to je jenom zlomek, který mě teď napadá, o těch světových radši ani nemluvím, protože tam je velkých a skvělých jmen tolik, že by to vydalo na samostatný článek. Snad kdybych měl vyzvednout jedno jméno, tak bych rád vzpomenul Freddieho Mercuryho, jeho obrovský talent, píli a nasazení, které pro mě nepřestává být inspirací už spoustu a spoustu let.

Určitě se Ti už někdy na pódiu stalo, že publikum ne zcela pochopilo či ocenilo Tvůj vtip nebo nějaký záměr. Vzpomeneš si na některou konkrétní situaci a podělíš se s námi o ni? (Případně jak jsi z ní vybruslil?)

Pišto (Ovoce): Mám pocit, že se mi to děje furt. Radši to zapomínám, nebo to prostě už beru jako samozřejmost a vyloženě na něco si nevzpomínám, co by vybočovalo. Tudle v Plzni jsem se posral. Den předtím pár Budvarů, pak člověk zatlačí na hlasivky a bránici a po zbytek koncertu už to s choreografií nepřehání. Ale to nebyl tak úplně nepovedenej vtip. (smích)

Martyn Starý (Holden): Někdy? Úplně pořád. Kapelní život je těhle přešlapů fakt plnej. Jednou se stalo, že si na festivalu lidi v publiku házeli nějakým nafukovacím míčem, kterej asi nedopatřením přistál u nás na pódiu. Chtěl jsem do něj kopnout a poslat ho až kamsi daleko do lidí, jak to člověk zná z živáků světovejch kapel. Tak jsem se rozeběhl, probudil se ve mně Chris Martin a s představou, že jsem megastar na obrovským koncertě, jsem načutnul ten míč přímo do obličeje dámě v první řadě, což samozřejmě vedlo k její značné nespokojenosti. Ta slečna se naší fanynkou pravděpodobně už nikdy nestane.

Kuba Ryba (Rybičky 48): To se mi stává často. (smích) Máme takový heslo, který zní: „Náš humor začíná tam, kde končí veškerá legrace!“ Těch případů je víc, vzpomněl jsem si ale na historku, kdy jsme hráli v Čáslavi v divadle na předávání nějakých cen. Publikum tehdy bylo věkově tak 60+ a při uvádění písně Zamilovaný/Nešťastná jsem říkal, že Bára Zemanová, která tenhle song s námi nazpívala, tu dnes není, protože neměla čas. Náš kytarista Breny na to řekl: „Jo, prej má menzes!“ V tu chvíli by se dalo ticho krájet! (smích) Fór jsme nepochopili ani my, natož publikum. (smích)

Igor Timko (No Name): Nie. Buď som to dovysvetlil, alebo sa tváril, že som filozof. (smích)

Thom Fröde (Imodium): Asi jich byla celá řada za ty roky. Jeden z těch posledních je z letošního léta. Náš blízkej kamarád Ondra, kterej navštěvuje velkou spoustu koncertů nejen našich, ale i jiných kapel, se letos objevil opět v doprovodu svýho skvělýho táty! Všiml jsem si toho během hraní a do mikrofonu zvolal: „Ondro no sakra kde ses coural, skvělý, že jsi přišel!“ Všichni na mě chvíli koukali zaraženě, ale když viděli, že se Ondra i já tomu smějeme, pokračovalo se dál. Teď je potřeba říct, že Ondra je na vozíku.

Petr Harazin (Nebe): Jednou na koncertě v Brně praskla našemu bubeníkovi blána na kopáku a já jsem rozhodl v mezičase povykládat vtip o Brně. Nezasmál se vůbec nikdo, ale bylo to jednak proto, že mě klávesák nenechal ten skvělý vtip dopovídat a jednak proto, že to bylo před nějakými 10 lety, kdy na nás v klubu Desert bylo asi 7 lidí.

Kryštof Michal (Portless): No, to se mi stává furt. Většinou to pramení z toho, že člověk chce říct něco hlubšího, na což samozřejmě na koncertě není čas, protože lidi jsou tam na hudbu. Člověk by měl mít předem sesumírovaný o čem chce mluvit, občas se pak stane, že něco řekneš, ono to vyzní jinak a je to i pochopeno jinak. Nejlepší je z toho vybruslit s úsměvem a uvést věci na pravou míru zpětně. Ale jasně, stává se to a nejlepší je, čelit tomu vtipem.

Matěj Ruppert (Monkey Business): Nejlepší je se rovnou přiznat k tomu, že jsem předseda Smíchovského klubu bezpointových vypravěčů, a je to! (smích)

Mirai Navrátil (Mirai): Někdy se to prostě stává, ale častější to bylo dřív, když jsme byli ještě teenageři a hráli jsme v různých punkrockových kapelách a ten náš humor byl trochu debilní a za hranou. Tyhle zkušenosti raději vytěsňuju z hlavy, takže ti tu asi nic konkretního nevybalím.

Jindra Polák (Jelen): U mě vedou hlavně přeřeky. Občas se mi taky stane, že mi naskočí nějaká starší verze textu, kterou jsem v průběhu tvoření písničky třeba vyškrtnul a najednou se odněkud objeví a tváří se, že tam patří. To na mě kluci potom dost valí oči! (smích) Taky si vzpomínám na jeden koncert, kdy byla před pódiem natažená plachta, která se měla roztáhnout ve chvíli, kdy začneme hrát. Jenže se něco porouchalo a povedlo se jí roztáhnout až na refrén. Musím říct, že to byla ta nejdelší předehra a první sloka v mém životě! (smích)

Existuje v Česku nebo na Slovensku kapela, u které by sis chtěl na hodinu vyzkoušet být v jejím popředí? A proč?

Pišto (Ovoce): Nikdy a nikde! Frontman patří do svý kapely, dává jí xicht a jinam nepatří. A mě to nijak neláká, rád zahostuju, ale nemám takový sny.

Martyn Starý (Holden): Víš, že jsem o tomhle nikdy nepřemýšlel? Jsem naprosto šťastnej se svojí kapelou, s klukama, se kterýma ji sdílím, že bych ani na vteřinu neměnil!

Kuba Ryba (Rybičky 48): No jasně, Kabát, protože je to rock’n’roll a vidí na ně nejvíc lidí, ale počkám si na náš vlastní „vi/ypich“. (smích)

Igor Timko (No Name): Som šťastný, že som jedným z No Name. Podľa mňa máme v prístupe k muzike, ku koncertovaniu a k životu stále nemenný postoj. Hrať tak, akokeby sme hrali posledný koncert v živote. Máme vysoké tempo a sme nastavení na profi úroveň. Nechcel by som hrať s niekým iným a hľadať iný systém fungovania. Som vďačný za to, čo máme a ako sme si to nastavili.

Thom Fröde (Imodium): No jasně že jo. Stát na pódiu místo Ewy Farný můžeme bejt dost zajímavý jak pro mě, tak pro publikum. Čuměli bychom asi všichni stejně. (smích) A krom jinýho má skvělou kapelu.

Petr Harazin (Nebe): Myslím, že by to byla kapela Buty, kterou odmala miluju a jejich písníčky mě provázejí do současnosti.

Kryštof Michal (Portless): No jasně, chtěl bych stát před každou mojí oblíbenou kapelou na pozici frontmana. (smích) Kdysi, když jsem byl malej kluk, tak jsem o tom snil a říkal jsem si, jaký by to bylo, mít kapelu jako je Red Hot Chilli Peppers a zpívat jako ten nebo támhleten. Ale nakonec si člověk musí založit vlastní kapelu, zpívat sám za sebe a tvořit něco vlastního. Není nic, kde bych chtěl z nějakýho důvodu vysloveně stát, ale se všema oblíbenýma kapelama bych si rád zahrál kvůli tomu, jakou hrajou hudbu, jaký maj písničky. To by mě strašně bavilo, ale o tom si nechám zdát a budu hrát s Portless.

Matěj Ruppert (Monkey Business): Je a já mám to štěstí, že jejich frontnéřem jsem, jsou to Monkey Business! Ale zajímavá výzva by bylo bejt vepředu s Pražským Výběrem, ale myslím že bych to tak, jako Michael Kocáb, asi nezvládnul. (smích)

Mirai Navrátil (Mirai): Jsem rád za to, co mám. Možná bych zkusil hraní v Duu Yamaha, ale měl bych z toho strach.

Jindra Polák (Jelen): Na festivalech a koncertech potkáváme spoustu kapel, na které člověk kouká a říká si „Ty jo, tuhle energii bych si chtěl na pódiu zažít“, je těžké, vyzdvihnout jednu. Možná bych se zase vrátil k naši kámošům z DESmodu, já měl vždycky hrozně rád velké rockové kapely s mohutným, tvrdým zvukem a přitom melodickými písničkami a to je přesně to, co kluci dělají a šlape jim to fakt neuvěřitelně. Dát si s nima pár našláplých vypalovaček, to by mě myslím fakt bavilo!

Popiš mi prosím ve zkratce, co se Ti obvykle honí hlavou v prvních 20 minutách koncertu.

Pišto (Ovoce): Nic. Prázdno. Maximálně že ten větrák by chtěl trochu naklopit, támhleto světlo bych zrušil, v jaký kondici mám hlas, ale jinak nula. Kdyby ses zeptala na 20 minut před koncertem, nebo den koncertu, kdy mám sevřenej žaludek, nemám chuť jíst, nerad komunikuju, nerad cokoliv dělám. To by bylo na knihu! (smích)

Martyn Starý (Holden): Já během koncertů mívám úplný zatmění. Pamatuju si ty chvíle spojený s koncertem zpravidla do momentu, než začne intro, pak je nějaká mlha, ve který se strašně rychle odehraje samotnej koncert a pak si zas pamatuju, že jsme v šatně a už to skončilo. Myslím, že je to nějakým emocionálním vypětím, který se mi v tu chvíli odehrává uvnitř v hlavě, že se ta hodina sleje do jednoho pocitu, kterej nakonec člověk z toho koncertu má. Ale že bych věděl, co se v jaký minutě dělo, to fakt ne. Vlastně bych si to někdy chtěl prožít v klidu.

Kuba Ryba (Rybičky 48): Celej koncert se mi honí hlavou to samý. Během zpívání přemýšlím, jakou hláškou pobavit po songu publikum a při bavení s publikem přemýšlím, jak je kurva přesně ten text následujícího songu. (smích)

Igor Timko (No Name): To si nechám pre seba, aj tak by si mi neverila. (smích)

Thom Fröde (Imodium): 20 minut je dlouhá doba. Vždycky jde hlavně o prvních 20 vteřin. Max 2 minuty. Zaručeně během takhle krátký doby zjistím, kam se bude koncert ubírat, jaké je publikum a tedy jak s ním pracovat. Jo a taky vždycky zjistím, co všechno od zvukový zkoušky nefunguje! (smích)

Petr Harazin (Nebe): Buď to, že je všechno ok, a nechceš ať to skončí. Anebo je studené publikum a čekáš, až konečně dojdeš v setlistu k něm písním, které znají a oni jako zázrakem ožijou. Nebo taky neožijou. (smích)

Kryštof Michal (Portless): Většinou nějakou chvilku řeším zvuk, obhlížím lidi, dívám se na to, jak a na co reagujou. Snažím se přijít na nějakej způsob kontaktu, odhadnout, na co by publikum mohlo slyšet, aniž by to potřebovalo mnoho slov. Není to tak, že bych 20 minut myslel na něco, já většinou nemyslím na nic. Hlavu si vyprázdním v backstage a snažím se zpívat a zpívat co nejlíp. Tak, aby to lidi bavilo.

Matěj Ruppert (Monkey Business): Vůbec nic, ale běda, když je v první řadě vnadnější fanynka! To mě pak často vypadne text! (smích)

Mirai Navrátil (Mirai): Je to různé. Někdy, jestli je dobrý zvuk. Jestli se baví lidi. Jaký nás čeká catering. (smích) A nebo v Lucerně, že už z toho pódia nikdy nechci slézt.

Jindra Polák (Jelen): To asi dost dobře nedokážu… já po pár minutách veškeré myšlení vypínám a nechávám jenom proudit pocity a energii, snažím se soustředit na tu vlnu mezi mnou a klukama na pódiu a mezi námi a publikem a vézt se na ní a nesklouznout. Ale první tři minuty vypadají zhruba takhle: Kytara? Mám. Mikrofon? Jede. Všichni na pódiu? Yes. Playlist mám? Mám. Tamburina? Kapodastr? Trsátka? Mám. Vysílačka – zapnutá. Připravit a jedeme za tři – dva – jedna – nádech – výdech… Ježišmarjá to je lidí. „Dobrý večer, dámy a pánové, my – jsme – JELEN!“


Napište komentář

Markéta Koloničná
O Markéta Koloničná 225 Článků
Miluji léto a festivalovou atmosféru! ☼ Live koncerty jsou události, jež mě naplňují energií a MonsterMusic mi dává příležitost se s vámi podělit o pojmy s dojmy.