11 kytaristů, 4 otázky: S kterou písničkou začínali a na co myslí při hraní sóla?

Petr Lebeda, Rybičky 48 | Foto: Jan Kurka, MonsterMusic

V minulém článku jsme věnovali pozornost několika baskytaristům současných českých kapel. Tentokrát jsme se zaměřili na české a slovenské kytaristy dnešní pop-rockové scény, kterým jsme položili opět 4 otázky.  Co nám prozradili?

Čtěte také: 10 basáků, 4 otázky: Proč jsou lepší než kytaristi a co si myslí o předsudcích?

O kytaristech se často mluví jako o kapelních egomaniacích, ale taky jako o tom nejzajímavějším, co na pódiu při koncertu je. Do jaké míry s tímto souhlasíš?

Petr Lebeda (Rybičky 48): Kytarista je podle mého názoru něco jako vědec, vegetarián nebo uživatel iPhonu. Takového poznáš podle toho, že ti to prostě řekne nebo na ten fakt nějak upozorní. Když nás srovnám třeba s basákama, což byla minulá rubrika, tak basáci tam prostě tak v klídku pobublávaj, dávaj nejdůležitější zvukovej základ, dobře to vědí a víc není potřeba dělat – a to ani na zvukovce. Většina kytaristů už od zvukovky vytahuje nejtěžší kalibry tappingů, sweepů, nejhrůznějších efektů a kvákadel a to i přes to, že se nic z toho v celém repertoáru koncertu nevyskytne ani jednou. Taky to občas dělám, když jsem zrovna náhodou v týdnu cvičil a naučil jsem se nějaký riff nebo běh, tak si to chci zkusit „nahlas“. (smích) Ale celkově si myslím, že většina kytaristů je hodně technicky založena a proto se nejspíš s tím nástrojem nakonec setká.

Štěpán Petrů (Nebe): Myslím, že to nejde takhle zjednodušit. Pozice egomaniaka a toho nejzajímavějšího na kapele může být klidně u jakéhokoli postu nebo nástroje v kapele. Kdybych si měl ale vybrat, tak budu radši to druhé. (smích)

Dušan Timko (No Name): Egomaniak v jakémkoli oboru nebo směru nezní vůbec dobře. V naší kapele odjakživa platí, že kdokoli může přijít s jakýmkoli nápadem či písní. Každý může zasáhnout do koncertu, nové skladby, nového sóla a tak podobně. Každý má prostoru tolik, kolik si zažádá, takže mezi sebou nemáme důvod, někoho označovat egomaniakem. Takhle by to u nás nešlo. (smích) A jestli jsou kytaristi to nejzajímavější? Já mám úžasný pocit, když kapela šlape jako celek. Myslím si, že je to velmi důležité. Když máš výborného kytaristu, ale kapela nešlape, odejdeš z koncertu dříve, než skončí. V naší kapele je to v rovnováze. Máme silné individuality, no, stojí to na týmové práci.

Evžen Hofmann (Kryštof): Každý kytarista si myslí, že je ten nejlepší hudebník i samozřejmě kytarista nejen v kapele, ale přímo na celém světě. To je naprosto přirozené… Já se dostal na úroveň, kdy myslím, že patřím alespoň mezi ty nejlepší u nás. (smích) A teď vážněji… Je to vždy otázka osobnosti, co je pro vás důležité, jak vidíte svou roli v kapele a co od vás kapela potřebuje. Je to i věc hudebního vývoje, sžití se s kapelou apod. Pamatuji, že na začátku intenzivního hraní s Kryštofem naše ega sem tam na sebe narážela, ale nyní už to máme vyjasněné. Každý jsme povahou jiný, ale zvykli jsme si a respektujeme se. Bereme vše více s nadhledem. Na pódiu jsou kytaristé buďto v pozadí, kde se jen pohupují do rytmu anebo opačně se předvádí a berou tu pódiovou show i jako součást svého hráčského projevu. Řadím se k druhé sortě a musím podotknout, že mě to stále velice baví. Zřejmě tady u show jsem měl velkou inspiraci po zhlédnutí koncertů Jimiho Hendrixe ve svých asi 12 letech. To mě uchvátilo, ta propojenost mezi hrou a vizuálem.

Pepa Bolan (Mandrage): Kytaristi si vysloužili přirovnání k egomaniakům asi proto, že někteří mají pocit, že musejí v písničkách furt něco hrát a nejhorší je, pokud si myslí, že z nich bude nový Hendrix a tváří se u toho jako by právě srali tří kilovej meloun. (smích) Kytara je dost nebezpečnej nástroj a jakmile ho dostane do ruky talentovanej blázen, je to stejný, jako poslouchat půl dne sousedovic Terezu, jak pilně trénuje na flétničku. Jako posluchač vnímám hudbu jako celek a po jednotlivých nástrojích se nepídím. Jako muzikant, jsem musel začít se pídit a zkazilo mi to všechny moje dětský sny o špinavym rock’n’rollu. (smích)

Honza Homola (Wohnout): Absolutně. Kytaristé jsou skvělí lidé! Chytří, vtipní, mají rozhled, citlivý. Rozpláčou se nad chundelatým štěňátkem, ale taky dokážou hrubě praštit do stolu a říci: „Budiž světlo!!!“ (smích) Naopak bubeníci a basáci jsou většinou lidé hloupí, bez vlastního názoru. Většinou nás kytaristy na pódiu ruší, hrají nepřesně a celkově shazují úroveň vystoupení. Podotýkam ještě, že kytaristé jsou lidé velice skromní. (smích)

Honza Rek (Jelen): Jsem stydlivej egomaniak. Pozornost si užívám, ale když nemám moc zažitou tu situaci, tak panikařím. (smích) Myslím, že v kapele jsme zajímaví všichni a každej nějak, i když všichni sólovku teda nehrajeme…

Láska (Ovoce): Já myslím, že se to nedá shrnout takhle paušálně. Znám spoustu kytaristů, kterým byste mimo pódium podali pětikorunu, jak jsou „zábavný“…ale jakmile vylezou na stage, je to masakr. Bohužel jsou taky obrácený případy! No a pak jsou kapely, kde není nejzajímavější kytarista, ale třeba hezká zpěvačka nebo zrychlující bubeník!! (smích)

Jiří Kučerovský (Animé): Ani jedno z těchhle zjednodušení jsem ještě neslyšel. Odpověď je tedy – spíše nesouhlasím. Ale možné to samozřejmě je.

Timon Svoboda (Holden): Jestli je to pravidlo, tak si o sobě troufám tvrdit, že jsem výjimka. Myslím si, že v kapele je důležitý zpěv a bicí, zbytek je jen „vomáčka“ a je úplně jedno, jestli to zahraje kytara nebo klavír – to jen podle toho, jakým směrem chce kapela jít. Na druhou stranu, když navštívím koncert, samozřejmě jako kytarista jiné kytaristy sleduji a nechám se rád inspirovat. Kapelu se ale snažím vždy vnímat jako celek a ne jako jednotlivé hráče. Samotnému se mi několikrát stalo, že jsem byl po koncertě pochválen, že prý jsem byl nejlepší z celé kapely, a jistě to bylo myšleno dobře, nicméně mě to více mrzelo, než těšilo a hodně jsem to řešil, protože pokud už má z kapely někdo vyčnívat, tak je to jedině frontman, ne kytarista. Hodně kytaristů ale svou roli nechápe a problém zvaný „patnáctiminutové sólo“ je na světě.

Volt (UDG): Úplně si to nemyslím, v kapele je mě pro důležitý, aby fungovala jako celek. Když si někdo honí vlastní triko, je to spíš na škodu. A jestli nejzajímavější? No, asi je to zajímavější nástroj než třeba basa (smích), ale jinak mi kytarista na pódiu nijak zvlášť nevyčnívá…

Když se tě zeptám na slavné kytaristy, tak který český a který světový kytarista se ti vybaví jako první a proč?

Petr Lebeda (Rybičky 48): Tak abych spojil slavný, český a třeba výrazný, tak mi první naskočí Radim Hladík, jeho feeling a přínos neskutečně zdvihly kvalitu české scény před rokem ’89 nebo takovej Ota Petřina. Potom těch skvělých kytaristů, o kterých bylo a je slyšet, byla řada, ať už sólových nebo jako členů kapely. Já se teda přiznám, že nejsem ten typ, co šmejdí po historii kapel, zná jména interpretů a jejich biografii. Mě prostě občas něco zaujme, jako třeba když tu chvíli fungoval Kocábův Pražský Výběr II a tehdy s Klaudou Kryšpínem přijel z Austrálie Glenn Proudfoot. Potkali jsme se na pár festivalech a z něj jsem se málem po****. Jinak z těch zahraničních je pro mě asi nejvíc Joe Satriani, John Petrucci a Guthrie Govan. Samozřejmě i Steve Vai, Zakk Wylde, Eric Johnson, atd…

Štěpán Petrů (Nebe): Z českých se mi asi vybaví spíš takový balíček kytaristů, kteří mě v různých obdobích brali za srdce… ať už „kabátníci“ Váňa/Krulich v dětství, Vartecký/A.m. Almela později a Pavlíček jakožto legenda sama o sobě. Ze zahraničních mám oblíbenců také víc, ale od cca 15 let je mým hlavním kytarovým hrdinou The Edge.

Dušan Timko (No Name): Jsem Slovák, a tak vzpomenu na slovenského kytaristu. Mám strašně rád Andreje Šebana. To je kytarista, jehož tvorbu a zvuk bych dokázal poslouchat donekonečna. U vás je to pak určitě Michal Pavlíček. Ze světa si pak vybavím jména Wes Borland (Limp Bizkit) a John Frusciante (RHCP), to jsou chlapci, kteří mnou hýbou od malička až po současnost.

Evžen Hofmann (Kryštof): U nás pan Radim Hladík, který byl naprosto jedinečný a mou největší českou inspirací. Můj otec mi pouštěl alba Nová Syntéza II, Svět hledačů, Modrý efekt atd. Byl jsem unešený ladným vedením kytarových linek, nosnými motivy a i když šlo chvílemi o velice těžké technické finesy, vždy to bylo hráno s lehkostí a přirozeností. Měl jsem tu čest, že jsme poznali, i dokonce spolupracovali na sountracku pro film Kobova garáž. Dodnes si živě pamatuji, že jsme si dali kafe ve studiu Citron a tam si povídali nejen o kytarách a kytaristech, ale o životě obecně. Byl to kromě špičkového kytaristy i velice příjemný a přátelský člověk.

V zahraničí mám dva, kteří byli a jsou pro mne nejvíce důležití. Za prvé již zmiňovaný Jimi Hendrix, který svou dobu a kytarový vývoj přeskočil o pár desítek let dopředu. A přesto, že obecně tíhnu spíše k anglické vlně kytaristů, typu J. Page, R. Blackmore, E. Clapton, J. Beck, je Hendrix tady velkou výjimkou. Druhým a více současným je pak vikingský kytarový Bůh Yngwie Malmsteen. Vždy jsem měl rád vážnou hudbu a nyní jsem slyšel kytaristu, který používá prvky klasické hudby přímo ve svém stylu hry a navíc má neuvěřitelně propracovanou vlastní techniku i osobitost. Yngwie měl v 90. letech tisíce napodobovatelů, nikdy to ale nikdo nedokázal tak pojmout a s jeho lehkostí interpretovat. Yngwieho od klonů rychle rozpoznáte, není to jen mašina chrlící tisíce tónů, ale slyšíte tam navíc energii a zápal. To je věc, která mě u něj baví a v praxi se to má tak, že když někdy potřebuji doplnit baterky, pustím si Malmsteena. (smích)

Pepa Bolan (Mandrage): Nejsem moc ujetej na slavný kytaristy. Vždycky jsem měl rád Arnolda Schwarzeneggera, ale tomu bohužel ke slavnýmu kytaristovi chyběla ta kytara. Vlastně mě ta kytarová onanie vůbec nebaví, i když je to furt lepší než hip-hop, tak jakmile někdo začne divoce sólovat, přejíždím si malíčkem po obočí. (smích) Kytarový inženýři a leštiči strun mají u mě smůlu, čímž nechci říct, že bych hudební virtuozitou pohrdal, vždy je obdivuhodné, když někdo něco umí, ale taky je důležité to umět správně používat.

Honza Homola (Wohnout): Osobně nepovažuju kvalitu kytaristy v tom, jak hraje rychle nebo složitě. Absolutní prioritou je mi originalita a vlastní pojetí hry. Znám mnoho kytaristů, kteří hrají úžasně, ale jejich způsob hry už jsem stokrát někde slyšel. A všude je mnoho nedoceněných hráčů. Z českých je to Dušan Lébl z Plexis. Má perfektní drajv, jasnej tah na bránu a krásnej zvuk aparátu. Dále Evžen Hofmann z Kryštof. Je tak úžasně svůj, jeho hra je zvláštně infantilní a pohádková. Bohužel už v kapele nemá žádný prostor, což je obrovská škoda! A Jan Šobr ze Sto Zvířat. Excelentní hráč!!! Ze zahraničí mám rád Tommyho Emmanuela a Joeho Bonamassu.

Honza Rek (Jelen): Tyjo jeden to určitě nebude. Z českých jsou pro mě nejzásadnější asi Honza Homola, Lukáš Chromek a Robert Kodym a ze zahraničních to bude Slash, Jimmy Page, Brian May, Simon Neil, Rob Scallon a Rabea Massaad.

Láska (Ovoce): Z českých asi Michal Pavlíček – úžasnej feeling, širokej žánrovej záběr, skvělý kytary a zvuky. Ale je tu spousta dalších skvělých kytaristů – jak „starých bardů“, tak kluků okolo naší generace, nebo pak úplně mladý střelci…a je to jen dobře!! No a co se zbytku světa týče, je toho ještě víc, ale první trojku mám asi David Gilmour, The Edge a Slash.

Jiří Kučerovský (Animé): Co se týče slavnosti, ze zahraničních mi první naskočil Hendrix a z českých Radim Hladík. Asi i proto, že ta ztráta je ještě pořád živá.

Timon Svoboda (Holden): Pokud jde o naše, tak mě první napadl Lukáš Chromek, protože jej znám osobně, vždycky jsem k němu vzhlížel a myslím, že pohled na roli kytaristy v kapele má podobný, jako mám já. Ze zahraničí se mi jako první vybavil kytarista z kapely Foals. Upřímně, já ani neznám jeho jméno! Zná ho vůbec někdo? (smích) A to je přesně to, co mě baví. Foals miluju, je to kapela, která stojí a padá na kytarách a já přitom ani nevím, jak se jejich kytarista jmenuje. Ten svou roli zřejmě pochopil!

Volt (UDG): U nás je to Radim Hladík. Za prvé jsem ho měl rád a za druhý je to takový synonymum český kytary. Ve světovým měřítku tuhle roli asi zastává Jimi Hendrix, ačkoliv jsem ho nikdy nijak zvlášť neposlouchal, naskočí mi při této otázce jako první.

Pamatuješ si, kterou písničku jsi uměl zahrát na kytaru jako první a kdy to tak přibližně bylo?

Petr Lebeda (Rybičky 48): To si zrovna pamatuju. Bylo mi asi tak 8 let a byli jsme s rodičema na chatě v Jeseníkách. Tehdy jsem chodil do hudebky na klavír, ale moc mě to nebavilo. Táta jeden večer vytáhl z futrálu svoji kytaru a naučil mě géčko a déčko. V tu chvíli jsem uměl polovinu country vodrhovaček k ohni. (smích) Pak mi ukázal ještě céčko a tím jsem uměl i tu druhou polovinu. (smích) Ale přímo první písničku, kterou jsem uměl zahrát i zazpívat, byl Country boy od Pavla Bobka.

Štěpán Petrů (Nebe): První technické finesy jsem piloval na Prší, prší. Začínal jsem na klasiku, takže prvním cílem byly etudy a různé skladbičky, nikoliv táborák. Bylo mi 11 let.

Dušan Timko (No Name): První písničkou, kterou jsem uměl zahrát, teda ten úvod jen na dvou strunách (smích), byla Come As You Are od Nirvany. Mohl jsem mít tak 10 roků. Panebože, to už je 20 let zpátky! (smích)

Evžen Hofmann (Kryštof): V přibližně 10 letech a byla to píseň Jarmila od p. Pavla Dobeše.

Pepa Bolan (Mandrage): Jasně. Byla to písnička Traktor od Visacího Zámku, bylo mi asi 14 let, ale teď když tu písničku slyším, tak mám pocit, že jsem ten groove hrál blbě, takže jsem to asi nikdy pořádně neuměl. (smích)

Honza Homola (Wohnout): Můj táta je kytarista a jako malýmu mi pochopitelně nedalo ho nenapodobovat. První písnička, kterou jsem zvládnul, byla Rozvíjej se poupátko na jednu strunu. Mohlo mi být tak 8. Pak jsem začal do kytary pronikat více. Když mi bylo 12, dostali jsme s bráchou první pořádnou elektrickou kytaru. Byla to Jolana Diamant a já si ji teď po letech znova pořídil.

Honza Rek (Jelen): Myslím, že to byly Tři kříže v době, když mi bylo asi 10 a na táborech jsem nevěděl, jak na holky. (smích) Pak trochu později s elektrikou (na akustiku to nebylo ono) to byla skoro samá Nirvana a Black Sabbath.

Láska (Ovoce): Jo, to bylo na letním táboře a překvapivě to nebylo nic s flétnou! Byla to písnička (název si už nepamatuju), kde byly jen dva akordy (Am a „cikánský“ Géčko)…a bylo mi nějakejch 12? Nojo, začal jsem pozdě a proto dodnes neumím pořádně hrát!!! (smích)

Jiří Kučerovský (Animé): Byla to písnička Spi Jeníčku, spi z Kytarové školy pro začátečníky od Jiřího Jirmala. Bylo mi 6 let.

Timon Svoboda (Holden): Vybavuji si to úplně přesně, byla to písnička Chajda malá, protože jsou v ní úplně nejjednodušší akordy a je pomalá, takže ruka má čas je střídat. Na kytaru jsem začal hrát v první třídě, takže mi bylo 6 let. Dodnes když někoho učím hrát na kytaru, tak začínáme touto písničkou.

Volt (UDG): Bylo mi tak 12 – 13 a byla to nějaká klasická česká táboráková vodrhovačka. Co se týče kytarovejch riffů, tak si myslím, že to bylo něco (jako u většiny kytaristů ) Smoke on the Water nebo Come As You Are. (smích)

Popiš mi prosím, co se ti běžně na koncertě honí v hlavě při hraní kytarových sólíček.

Petr Lebeda (Rybičky 48): Tak v první řadě my nejsme zrovna kapela o sólech. Před několika lety jsem se snažil po vzoru mých idolů propašovat do písniček co nejvíc složitostí a „umění“, ale pak jsem zjistil, že to stejně nikoho nezajímá a já pak nemám čas čumět do lidí, tak to neděláme. (smích) Občas se tam ale nějaké objeví a když ho hraju, tak jsem vždycky myslel na to, abych ho zahrál co nejrychleji a vždycky jsem tam chtěl i něco přidat, ať jako vidíte… Pak jsem opět zjistil, že to nikoho nezajímá. (smích) Posledních pár let si při sóle nebo vyhrávkách představuju tu melodii a to mi pomáhá to zahrát tak nějak dobře. Taky jsem začal čumět po lidech. Je to asi kravina, ale mám pocit, že to hraje líp a že to nehraju jen tak do vzduchu, ale konkrétně pro někoho.

Štěpán Petrů (Nebe): Někdy nic a cloumá mnou muzika… Někdy spousta podivností, radši to nebudu moc rozvádět. (smích)

Dušan Timko (No Name): Při hraní kytarových sól se mi hlavou honí jenom jedno, a to: „Zkus to neposrat!“ (smích) O mně je známo, že jsem trémista, takže někdy přitlačím více, než bych měl, a tak to potom i zní. (smích) Naše rockové koncerty miluju, ale dost si užívám i ty akustické. Mám vystudovanou konzervatoř v Košicích, takže se na unpluggedech hodně realizuju na klasické kytaře. Pár muzikantů, kterých si velmi vážím, mi říkalo, že se jim mé klasické úpravy, a celkově hra na akustiku, líbí, takže jsem rád. Tak šup, šup na náš unplugged. (smích)

Evžen Hofmann (Kryštof): Záleží na situaci. V Kryštofu se jedná spíše o motivy anebo riffy, tam prostor pro vyloženě sóla až tak není, bylo by to tam zbytečné. Tedy spíše se soustředím na to, aby linky dobře fungovaly s celou kapelou, měly tu správnou atmosféru a nápad. Tedy primárně koncentrace na daný song, to je důležité. V Made in 60’s, což je kytarový hippies projekt, je samotnou hudbou nabídnutý velký prostor pro kytarová sóla a improvizace. Zde neexistují žádné pevné hranice skladeb, respektive by měly, my si je na zkoušce určíme, ale pak později na koncertě je to vždy jinak. Hrajeme v klasickém složení, tedy občas se necháme strhnout euforií, což ale na druhou stranu plně koresponduje s emoční hudbou 60. let, tedy asi je vše v pořádku. Zřejmě to cítíme podobně, jako interpreti tehdy. A na co myslím při sólech? Nevím přesně, nejlépe je totiž při sólech nemyslet na nic a nechat to přirozeně plynout. Někdy mě inspiruje i kapela, zejména bubeník Vašek Žůrek, který začne gradovat part a je to pak muzikantský rozhovor mezi námi dvěma, kdo že je v kapele nejúžasnější. (smích)

Pepa Bolan (Mandrage): Pro krinda pána ať už to utrpení skončí a můžu si zase koncert trochu užívat.“ Naštěstí tam těch sólíček moc nemám. Raději roztočím ruku, prohrábnu tam lehce falešný kilo a můžu při tom šaškovat a komunikovat s fans. (smích) Asi to vychází z toho, že jsem měl jako malej vždycky raději kapely typu Ramones než Led Zeppelin a když slyším jazz, dostávám pocit, že nenávidím hudbu.

Honza Homola (Wohnout): V hospodě jedna holka říkala, že když kytarista hraje sólo, tváří se u toho jako při orgasmu. Holky z toho tedy u kapel mohou mnohé vyčíst. (smích) Já však u hry myslím na Kunratickej potok. Na to místo, kde se voda stáčí a podemílá travnatý břeh. Z vody tam kouká kámen, který vypadá jako hroší hlava. Tak na něj při koncertě myslím. (smích)

Honza Rek (Jelen): „Mám správně přepnuto?“ „Nemám stažený volume?“ „Co tone?“ „Mám vůbec správně přepnuto?“ „To vazbím já?“ „Ach jo… Kam si mám stoupnout?“ „No, tak vidíš, že to šlo.“ (smích)

Láska (Ovoce): Haha, fakt to chceš vědět? Tak třeba „Tvl jak to sólo vlastně začíná?“ „Co jsem to zas zapnul za zvuk?“ „Ku*va chlapi nehrajte to tak rychle, kdo to má stihnout?“ „Ten přehmat zněl jak kdyby tam by naschvál!!“ „Tři struny by taky stačily.“ Samozřejmě trochu přeháním, nicméně já se za sólovýho kytaristu nepovažuju, takže se do sólování ani moc nepouštím. Lepší dobrej doprovod než špatný sólo!!! (smích)

Jiří Kučerovský (Animé): Snažím se na nic nemyslet, poslouchat a hrát a prostě být přítomen tam. Ne vždycky to jde, samozřejmě. Třeba když si člověk vzpomene, že ještě nepřezul letňáky. (smích)

Timon Svoboda (Holden): Kytarová sólíčka ze zásady nehraju. Když už je sólo úplně nezbytný, tak celou dobu přemýšlím o tom, kdy už ho budu mít za sebou. Taky se při sóle snažím nezapomenout tvářit se, jakože ta kytara strašně smrdí, to je zásadní! (smích)

Volt (UDG): Já celkově moc kytarový sóla nehraju, ani se mi klasický sóla nelíbí, ale i tak jich pár menších během koncertu mám. Když to přijde, myslím většinou na to, abych to neposral, nebo taky na nějaký úplný kraviny, jako třeba kam bych mohl jet další den na výlet, nebo co bych si mohl koupit do bytu. (smích)


Napište komentář

Markéta Koloničná
O Markéta Koloničná 199 Článků
Miluji léto a festivalovou atmosféru! ☼ Live koncerty jsou události, jež mě naplňují energií a MonsterMusic mi dává příležitost se s vámi podělit o pojmy s dojmy.