The Cult Classics v čele s Aaronem Buchananem v prosinci navštívili Česko jakožto předkapela švédských Royal Republic. S Aaronem jsme si popovídali nejen o jeho bývalé kapele Heaven’s Basement, ale i o jeho image a idolech.
Čtěte také: Nekonečná rocková párty: Royal Republic se předvedli na Flédě, slíbili brzký návrat s novou deskou
S Royal Republic jste v letošním roce navštívili mnoho zemí Evropy. Je něco, čím ti utkvěly v hlavě české zastávky?
Vlastně si ani nepamatuji, kolik zemí jsme na turné navštívili. Byla to taková mlha plná cestování a hraní, že nakonec zapomenete, co se dělo polovinu času. Řekněme, že toho bylo hodně! Od východní Budapešti až na sever do Stockholmu. V České republice jsem byl poprvé. Nejvýchodnější zemí, kterou jsem navštívil, pak bylo Polsko, kde jsem byl v roce 2014 na turné s kapelou Black Veil Brides. Východní země ale mívají vzrušující publikum, na jednom místě jsme hráli i pro 2 000 lidí.
Minimálně fanoušky v Brně jste určitě jako předkapela nadchli a velmi bavili. Jak si rozumíte s Royal Republic?
S Royal Republic vycházíme skvěle! Byl jsem v průběhu let na turné s desítkami různých kapel, počínaje turné s Aerosmith, Halestorm, Alice Cooper, The Pretty Reckless, Seether, Buckcherry a spoustou dalších, ale s Royal Republic vycházíme bezpochyby až neuvěřitelně dobře. Kdyby se za to udělovala cena, vyhráli by ji. Jsou to laskaví pánové s fantastickou crew kolem sebe a po koncertech s nimi byla vždy zábava. Doufám, že s nimi budeme zase brzy někde hrát. Velmi je jako kapelu obdivuji.
Co bys označil jako hlavní rozdíly mezi The Cult Classics a tvou předchozí kapelou, Heaven’s Basement?
Hlavním rozdílem mezi The Cult Classics a Heaven’s Basement je hudební směr a atmosféra na turné. Myslím, že jsem docela úzkostlivý člověk, ale teď mám kolem sebe hodně dobrý tým, který mě dohání k lepším výkonům, a na turné je to znát. Měl jsem opravdu štěstí na Paula, Marta, Toma a Laurie. Upřímně, jsou to obdivuhodní lidé. S kapelou The Cult Classics jsme začínali úplně od nuly a najednou jsme na světovém turné s deskou, kterou lidé milují – sami jste tvůrcem svého osudu.
Když jsem odešel z Heaven’s Basement, zařekl jsem se, že už nikdy nepojedu kapelní turné, pokud to nebude stejné, nebo lepší než s Heaven’s Basement. Bezpochyby se mně i našim fanouškům turné s The Cult Classics osvědčilo, kapela prošla velkým vývojem, vyrostla a je krok napřed před vším, co jsem dělal s Heaven’s Basement. Celá show je vychytanější, zábavnější, přísnější, chytřejší a pro mě to nejdůležitější – je modernější. Štvalo mě být v osmdesátkové kapele. The Cult Classics se nejvíce inspirují u Muse, Biffy Clyro, Foo Fighters a mnohých dalších kapel éry 90. let. Myslím, že to dělá jedinečný zvuk a show. Hudební průmysl je v současnosti zahlcen kapelami, které předstírají, že jsou v roce 1985. Tohle ale já nechci. Chci jít stále kupředu, vyvíjet zvuk a styl.
„Být umělcem je o tom, že po sobě zanecháte odkaz. Pokud zemřu bez jediného, zklamu lidi, kteří věří v to, co dělám.“
Mezi své hlavní vlivy uvádíš grunge 90. let. Máš teď s The Cult Classics více prostoru mířit tímto stylem v porovnání s předchozí kapelou Heaven’s Basement? Neplánuješ nějaký velký comeback grunge na rockovou scénu?
Žádný comeback grunge nebude. Nechci být v nostalgické kapele. Album The Man With Stars On His Knees (2017) nás přeneslo z osmdesátkových Heaven’s Basement k devadesátkovým The Cult Classics a naše další album bude dále vývojem modernismu, témbrů a stylů. Nechci působit zastarale. Chci, aby lidé měli o čem mluvit, aby alba mohli milovat i nenávidět, aby spolu mluvili a sdělovali si příběhy. Být umělcem je o tom, že po sobě zanecháte odkaz. Pokud zemřu bez jediného, zklamu lidi, kteří věří v to, co dělám.
V recenzi od Team Rock jste byli svým soundem částečně přirovnáni k legendárním Soundgarden. Ty často jako svého hlavního pěveckého idola uvádíš Freddieho Mercuryho, měl jsi podobný vztah i ke Chrisi Cornellovi? Jak na tebe zapůsobila jeho smrt?
Obdiv a fascinace, kterou mám pro Cornella a Mercuryho, je neporovnatelná. Jsou to dva velmi rozdílní vokalisté a každý z nich zanechal odkaz, který se od toho druhého značně liší. Myslím si, že oba byli fantastickými zastánci psaní hudby, která má příběh a jejíž psaní přináší potěšení v prvé řadě jim samotným. Celistvost je rozhodně zásadní věcí, na kterou mě baví se zaměřovat při poslechu rockové hudby. S moderním popem je to jiné, snažíš se poslouchat hlavně basu, virbl, kopák a groove – tohle a k tomu hook (melodická, opakující se linka ve skladbě – pozn. red.). U rocku musí být větší integrita mezi slovy, vybranými groovy a kytarovými party, aby mě to dostalo. Jsem náročný …
Kde jsi přišel ke své „retro/classy/košile s kšandami“ imagi?
Košile a kšandy pochází z toho, že jsem chtěl na pódiu vypadat větší. (smích) Jsem poměrně malého vzrůstu, asi 170 cm, a nejsem obzvlášť svalnatý. Zjistil jsem, že když budu mít na sobě bílou barvu, světla by mě mohla dělat větším. Rád ale taky působím upraveně. To, jak vypadáme, je pro The Cult Classics velmi důležité. Jsme otroci stylu …
Jaké je to hrát v kapele se svou sestrou?
Moje sestra je prvotřídní kytaristka. Začala hrát akusticky, poslouchá Andyho McKee a Newtona Faulknera, ale obdivuje také Coheed and Cambria a Fleetwood Mac. Tyto různé styly ji tvoří tou, kým je. Je neuvěřitelně jedinečná. Neexistuje kytarista, který by byl jako ona. A přesně proto je ideální pro The Cult Classics.
Co plánujete během dalšího roku? Vrátíte se k nám do Česka?
Předpokládám, že v Česku si v budoucnu zahrajeme vícekrát, ale kdy a kde ještě není dáno. Budeme se o tom bavit hned po Vánocích.
