Adys: Úspěch může potkat i text napsaný za tři minuty

Adys | Foto: Honza Tran, MonsterMusic

Mladá kapela s úderným názvem Adys pochází z jihočeských Klatov, ale postupně se jí daří budovat svůj věhlas napříč celou republikou. Má za sebou vydání druhé řadové desky Lopaty POPu a před sebou její křest v domovském městě. O svých začátcích, hudebním vývoji i dalších peripetiích, které potkávají mladé muzikanty, se nám v Národní kavárně rozpovídali zpěvák Adys, baskytarista Adam a bubeník Venca.

Jaký je hudební svět ve vašich domovských Klatovech? Jsou tam dobrá místa na koncertování nebo přímo i hudební scéna?

Adys: Máme tam velký kulturák (Městské kulturní středisko), tam je kapacita tak 500 až 1000 lidí. V Klatovech jsou i různé kluby, dobrý je třeba Falcon, který je takový hodně alternativní, skoro až underground. Máme také Music club Střelnice a to už je tak všechno. Mezi fakt prima venkovní scény patří Velké lázně, které mají docela bohatou kapacitu, nebo se dělají koncerty na náměstí nebo klidně i na různých nádvoříčkách. Co se týče místních kapel, nějaké tam samozřejmě máme. Přijde mi, že Plzeňský kraj je hodně metalový, všichni se tam snaží hrát tvrdou muziku a měkčích kapel je méně.

Čtěte také: SinPlus: Zašli jsme moc daleko, míchali jsme rokenrol se vším možným. Teď konečně hrajeme to, co nás baví

Odkud se vlastně znáte? Jak jste se dali dohromady?

Adys: Já se nejdéle znám tady s Adamem (baskytarista – pozn. red.), a to už čtyři roky. Kapelu jsme zakládali hrozně narychlo. Já sám hrál na kytaru svoje písničky a dával je na YouTube. Pak jsem chtěl mít videoklip a v něm samozřejmě kapelu. Adama jsem poznal úplnou náhodou na začátku roku 2018 a souhlasil, že si zahraje v klipu, aby to vypadalo dobře. Vzápětí jsem se přihlásil Pekařovi, který hledal předkapelu do jednoho klubu v Klatovech. Chtěl jsem hrát sám s kytarou, nanejvýš tak s cajonem. Vyhrál jsem to a měl jsem tři týdny do koncertu. Adam řekl, že založíme kapelu, ve které by hrál na baskytaru. 

Znali jsme se chvíli, za tři týdny byla hotová kapela a už nás to tak bavilo a nerozpadli jsme se. Jeden učitel s námi hrál na kytaru a jeho syn na bicí, tam se to obměnilo. Učitel nám pomohl a domluvil Lukáše, který tady teď není, ale jinak celou dobu hraje na kytaru. Učitelův syn odešel na konzervatoř a ještě se u nás pár bubeníků vystřídalo; Jeden neměl čas a jiný odřekl důležitý koncert. Vaška už máme tři roky.

Vašek: Já se o nich vlastně dozvěděl z Instagramu. Viděl jsem příspěvek, že shání bubeníka, tak jsem zkusil Adysovi napsat, sešli jsme se…

Adys: …A pak jsme se ožrali a bylo to tam. (smích)

Jak přišel Adys ke své přezdívce a co že se po něm jmenuje celá kapela?

Adys: Nejdříve se kapela jmenovala Adys s kapelou, pak jsem ale zjistil, že Adamovi se taky odjakživa říkalo Adys. Já jsem Adolf a dřív jsem hodně hrával fotbal. Můj táta byl trenér a vždycky, když na mě nadával (a nadával na mě furt, protože jsem nehrál úplně dobře), tak na mě křičel “Ádíku! Ádiku!” A když přišla puberta, jednou jsem mu odpověděl, aby mi tak už nikdy neříkal. Nelíbil se mi ani Adolf, takže mi tak v patnácti začali říkat Adys a od té doby se to se mnou táhne.

Tudíž jsme nejdřív byli Adys s kapelou, ale když jsme začínali hrát, někdo někde napsal “kapela Adys” a nám to znělo prostě dobře. Adamovi taky odmalička říkali Adys, takže ten název je v podstatě… To samé, jako že Miraiova kapela je Mirai.

Cítíte na desce Lopaty POPU posun od debutu Naděje? Kam se vaše tvorba posunula?

Venca: Nedávno jsme se bavili o tom, že posun je vážně obrovský. Napodruhé je naše muzika určitě vyspělejší.

Adam: Je vyspělejší a taky zvukově jsme si sedli.

Adys: Hlavně jsme na první desce nedělali ani moc jako kapela, byli tam totiž asi tři nebo čtyři různí producenti a tak dále. Na tomhle cédéčku jsme do toho všichni dali ruku a nahrávalo se to všechno (kromě jedné písničky) u Petra Lebedy v Kutné Hoře. Co se týče první a druhé desky, určitě je tam znát velký posun.

Adam: Já vidím posun určitě v tom, že jsme se dali úplně dohromady jako kapela. Stmelili jsme se a tvořili společně. Co se týče feedbacku od lidí, kteří si desku poslechnou, prý na ní mají třeba jednu nebo dvě písničky, co se jim nelíbí, ale většinou je to baví celé. 

Adys: Každou písničku jsme vytvářeli společně; a co se mi líbí, že to není jenom jeden styl, ale víc stylů v jednom. Třeba Sociální sítě začínají jako country a pak se v půlce písničky přelijí do popu. Je to takové hodně jiné.

Proč zrovna Lopaty POPu? Čekal jsem mnohem popovější feeling, na desce je ale spíš šťavnatý punk-rock, nanejvýš pop-punk.

Adam: Dneska pop není ani moc žánr, ale spíš značí obecně populární muziku. Na té desce je znát, že se neškatulkujeme do jednoho stylu; to ani nemá cenu. Když děláš muziku, tak prostě děláš muziku, co se ti líbí a co tě baví. My jsme vychovaní tvrdšími styly, tak je to na desce taky někdy slyšet, ale na druhou stranu jsme takoví měkčí kucí, co?

Co musíte z písniček cítit, abyste si řekli, že je super nápad umístit ji na desku místo do šuplíku?

Adys: Nějaké šuplíkovky máme, ale zas tolik jich není. Třeba se nám ale nedávno stalo, že jsem chtěl dát vehementně na desku písničku Tajemství polštáře. Měla takový pěkný text, ale melodie nás nevzala. Teď už děláme nové věci a nedávno jsme udělali jinou písničku, do které se text polštářů hodil mnohem více. Abychom si řekli, že dáme písničku na desku, rozhodně musí dohromady hezky znít melodie a text. Každá písnička nás musí přesvědčit z obou stran.

Texty píše zpravidla Adys?

Adys: Je to tak a muziku děláme dohromady. Já vymyslím maximálně čtyři akordy, spíš Adamovi se v poslední době daří psát dobré melodie.

Adam: Vždycky přijde nápad, přinese se mezi ty čtyři lidi a pracuje se na něm společně.

Adys: Naše zkoušky jsou teď taky takové lepší. Nejedeme furt to samé dokola, ale skutečně řešíme každou vteřinu písničky. Je to vyspělejší, než to bylo ze začátku.

Jak se vám deska točila? Byla to jen radost, nebo spíš nekonečná únavná práce?

Adys: Dvakrát jsme točili dvě písničky za dva dny, ale když Vašek bubnoval, bylo půl dne zabitého, a když hrál Adam na basu, bylo dalšího půl dne zabitého a všichni jsme se tam nudili. Zbylých pět písniček jsme dodělávali komplet a jediné Sny jsme nahrávali u Petra Jandy z Olympicu ve studiu Propast.

Jak jste se k Petru Jandovi dostali?

Adys: Taky zajímavě. Hráli jsme v roce 2020 úplně náhodou koncert před Olympicem. Napůl jsme ho pořádali a nějak jsme si řekli, že si tam rovnou i zahrajeme a že to bude hezké. Sice se k Olympicu asi moc nehodíme, ale zkusíme to. Koncert zvučil Petr Kovanda; to bylo někdy v září 2020 a v říjnu nebo v listopadu za námi přijel až do Klatov. Řekl nám, že za těch dvacet let, co zvučí Olympic, neslyšel lepší kapelu a že by s námi chtěl něco nahrát. Vůbec jsme to nečekali, protože šlo přeci zrovna o Olympic… Dokonce i Petr Janda nám řekl, že hrajeme fakt skvěle, což je od něj skutečně čest, ale že teda “Ty čtyři akordy, to je fakt šílený, to musíte pozměnit…” Ale i Petr Kovanda nám řekl, že aby Janda někoho pochválil, tak to se vážně jen tak nestane. 

Já osobně si myslím, že jsme hodně živá kapela, a jako posluchač cítím, že naživo má všechno vždycky větší koule než na cédéčku. Spoustu fanoušků si nabíráme živě, když omylem zakopnou a koupí si lístek. To byl koneckonců i případ Petra Jandy a Petra Kovandy. Kdyby nebyl covid, tak bychom si k Petru Jandovi jeli zahrát na jeho domácí koncert, který pořádá jednou za rok a na který nás pozval, což od něj bylo fakt hezké. Ještě by nás mohl pozvat do Lucerny. (smích)

Čtěte také: Nová alba 2022: Bastille na vlně Daft Punk, Alt-J v mysli sériového vraha

Ze skladby Sociální sítě cítím stesk nad krizí mezilidských vztahů v internetové době. Pociťujete ji na vlastní kůži? A jak se s ní dá bojovat?

Adys: Ten text je starý… Ty bláho… Deset let? Napsal jsem ho v osmnácti a nezměnilo se na něm nic, jen melodie. Písnička je tak stará, že jsem ji hrál ještě sám, a věděli jsme, že na první desku ji nedáme. Petr Lebeda jí udělal produkci a udělal ji fakt dobře. Takže písnička je napůl nová a napůl stará.

Na vlastní kůži už závislost na sociálních sítích moc necítím. Asi si tím ale musí projít každý mladý. Když je někomu 18 nebo 20, tak cítí potřebu žít na sociálních sítích, ale pro mě osobně je to spíš recese. Sociální sítě už ani tolik nevnímám. Dřív jsem to ale pociťoval i já, byl to pro mě mazec, když jsem mobil neměl třeba jeden den.

Lavina pocitů má poměrně vtipný text o vztahových nedorozuměních. Je založený na osobních zkušenostech?

Adys: Jednou jsem nějak po běhání přišel do zkušebny, kde máme takový gauč. Ve dveřích mě napadl dvouslovný název Lavina pocitů a na sofě jsem za tři minuty napsal text. Bylo to tak snadné, protože písnička je prostě ze života tak, jak jsem to cítil. Bohužel se u mě s oněmi holkami víkendovkami nic nezměnilo, tak jsem se na to alespoň snažil napojit a napsat pravdivý text.

Máme dva členy zadané a dva členy single. Lavina pocitů je o pravdě a text se líbí všem, což je trochu zvláštní, když byl hotový za tři minuty.

Holky každopádně alespoň vědí pravdu hned a taky vědí, že od nás nemůžou moc čekat. Jsou v tomhle takové úplně jinak konzervativní. My to jako kluci moc neprožíváme: když je holka jen na jednu noc, tak je holt možná zraněná a má to blbé, ale holky se víc bojí, že ublíží druhému.

Písnička Něco končí vypráví o vašem tour s Pekařem. Byl to pro vás zásadní mezník? Co vám přinesl?

Adam: Tour nám přinesla do kapely hlavně Václava, který se přidal chvíli před první zastávkou. Tak by měl asi hlavně on říct, jaké to s námi bylo, když jsme spolu hned objeli celou republiku.

Vašek: Bylo to šílené! Poprvé jsme nahlédli do muzikantského života s každým víkendem na cestách a se stovkami kilometrů, spaní po hotelích, nějakým alkoholem a holkami… Zkrátka šlo převážně o noční život. Každopádně to bylo velmi zajímavé. Hlavně jsme se během těch patnácti nebo kolika koncertů strašně sehráli. Já byl v kapele chviličku a ještě to na začátku nebylo úplně ono.

Adys: Já jsem takový strašný detailista. Když jsme s Vaškem hráli ze začátku, všichni jsme se soustředili na každou notu, jestli ji hrajeme dobře. Turné se naštěstí přehouplo do toho, že jsme se už nemuseli bát, měli jsme jistotu a mohli se víc věnovat samotné show. Hrajeme se samply, takže se občas stane, že nějaký nenaskočí přesně, ale to se stane každému. Když to dobře zahrajeme, tak si toho nikdo ani nevšimne.

Jak se vám daří držet v písničkách nadhled a optimismus, když kolem zuří válka a pandemie?

Adys: Kdybych zmínil písničku Poslední kapka romantiky, tak ta je taky ze života, a to když mi jedna holka řekla, že už v sobě nemám ani poslední kapku romantiky. Líbilo se mi to spojení. Každá písnička má nějakou backing story k životu; jde většinou o to, co se fakt stalo. Podáváme to v dobré náladě, jednoduše se to nejen líp hraje, ale i prodává. Máme na desce song Nad hladinou, který muzikantsky dobře udělaný, ale text je takový neutrální (skoro až negativní) a my ji právě proto nechceme hrát naživo. 

Čím bude neobvyklý křest desky 23. dubna?

Adys: Bude to masakr. My si sen o naplněném kulturáku splnili už v roce 2019. Na regionální kapelu je návštěva pěti set lidí docela výkon a speciálně ode mě to zní asi namyšleně, ale já tomu prostě věřím i napodruhé. Pracujeme na dobrém promo a cédéčko se taky povedlo. Nepotřebujeme na křtu vydělat. Vstupenky jsou docela levný, my jenom potřebujeme, aby se zaplatily všechny věci jako třeba pyrotechnika… Bude to hodně o nás, kmotrem bude Petr Lebeda. Bude to velký mejdan, zkrátka chceme, aby lidi přišli a užili si za málo peněz hodně muziky. Zahraje tam i místní kapela Fiasko, skvělý písničkář a standupář Vojtaano a k tomu Civilní obrana, což je dneska už docela dobrá a známá punkrocková kapela. Za 260 korun to bude hodně srandy i muziky a hezký večer. Z naší strany do toho dáme fakt maximum, bude to obrovská show a lidi si to užijou.

Adam: Co se týče toho samotného křtu, bude tam určitě víc emocí od nás i od lidí, co budou vědět, že se slaví nějaký milník kapely a že přijedou hosti včetně kmotra (prvním byl Pekař). Bude to velký a moc se na to těšíme. 

Jaké jsou vaše další plány do budoucnosti?

Adys: Za dva mrtvé roky s covidem se stal obrovský posun; dali jsme tomu hodně energie, času i peněz a určitě se všechna snaha zúročí.

V létě odehrajeme venkovní koncerty, na podzim chceme odjet tour, ale ještě nevíme, jestli bude s jinou kapelou a jak bude dlouhé. Pak přijde další rok a zjara to bude pět let, co jsme založili kapelu, takže budeme chtít udělat další milník, a to v divadle.

Bude to napůl divadlo a napůl koncert a přibudou i další nástroje jako menší orchestr. Co bude dál? To už je rok 2023, kdy bude všechno zase úplně někde jinde. Plánů máme každopádně dost. Skládáme nové písničky, tak třeba zase na podzim 2023 vydáme desku. Moc se nám nedaří co do sponzorů; že peníze hrají tak obrovskou roli je nejsmutnější.


Napište komentář

Michal Tykva
O Michal Tykva 268 Článků
Narozen 1999 v Kolíně, nyní si užívám rozmanitého studia na FHS UK a především ještě rozmanitějšího světa muziky