Charlie Cunningham: Chtěl bych zkusit i punkovější hudbu, vydat ji ale musím nenápadně

Charlie Cunningham (interview 2019) | Foto: Barbara Matějková, MonsterMusic

Britský singer-songwriter Charlie Cunningham v létě okouzlil festival Colours of Ostrava a pro úspěch se k nám hned o tři měsíce později vrátil na sólovém turné se svým druhým albem Permanent Way. V rozhovoru se otevřel o svém vztahu k sociálním sítím, interpretacích vlastních písní a punkových plánech do budoucnosti. 

Není vůbec jednoduché zjistit, kdo jsi. Internet toho na Tebe moc neprozradí. Chráníš si své soukromí, nebo je to spíš strategie – nechat za sebe promlouvat hudbu?

Myslím, že je to kombinace obojího. Rozhodně s tím ale souvisí i to, že když sám vím o některém interpretovi příliš, ovlivňuje to mé chápání jeho tvorby. Tomuhle se tedy snažím trochu vyhnout a omezit to, abych takhle sám své posluchače neovlivňoval. Vlastně ani nevím, proč by mělo být důležité, aby o mě veřejnost něco věděla, nejsem moc zajímavý. (smích) Jsem si ale vědom toho, že se od hudebníků poslední dobou vyžaduje, aby byli veřejnými postavami. Pořád se tedy snažím najít nějaký balanc mezi všemi požadavky, co na sebe mám sám, i které mi klade okolí.

Takže věříš, že nejen Tvé interpretace, ale i to, co o Tobě poví článek na Wikipedii, může ovlivnit zážitek z Tvé hudby?

Ano, chci, aby význam mých textů zůstal otevřený. Je důležité, aby si každý posluchač s písněmi spojil nějaký svůj vlastní.

Překvapil Tě už někdy některý z fanoušků jedinečným výkladem a významem Tvé písně?

Ne vždy jsou lidé úplně konkrétní, co se významů jednotlivých písní týče. Občas ale slyším opravdu ohromující věci, jako že jim moje hudba pomohla překonat určité překážky v životě, a to beru jako opravdu nejúžasnější věc, co může člověk slyšet. Nikdy je nechci tlačit, aby mi řekli, o co jde, to je jenom na nich, ale opravdu moc si toho vážím. Více mě to ale utvrzuje v tom, že pokud jsme v hudbě příliš přesní, nebude pro posluchače jednoduché, najít si k nám cestu.

V mládí ses odstěhoval na dva roky do Sevilly, kde ses zlepšoval ve hře na kytaru a nasával jsi nové zkušenosti. Teď už sice žiješ v Londýně, ale tehdy po návratu jsi to zakotvil kousek od domova, v Oxfordu, a snažil ses nejdříve prorazit tam. Proč sis vybral zrovna tohle menší univerzitní městečko?

Hudební scéna v Oxfordu není vůbec špatná a už jsem tam měl pár známostí. Od Londýna to je asi hodinu cesty a již před návratem do Británie jsem měl představu, v jakých tamějších barech by se mi mohlo podařit uchytit. To mi vyšlo a jsem rád, že jsem to udělal takhle. Probojovávat se v Londýně mezi hromadou dalších muzikantů by bylo mnohem složitější a nevím, jestli bych to zvládl. (smích)

Přemýšlíš občas nad tím, že bys znovu někam vycestoval a vstřebal jiné a nové hudební vlivy tak, jak jsi to onehdá udělal ve Španělsku?

No jasně, nad tím přemýšlím doslova pořád! Rozhodně bych chtěl strávit nějaký čas v Irsku, mám tam i rodinu, takže mě tam táhnou. Taky mě velmi láká louisianské New Orleans. Mám to takhle ale s více místy, taky určitě kvůli tomu, jak je projíždím na turné. Musím to ale trochu kontrolovat, všechno to nemůžu stihnout. (smích)

V New Orleans už jsi také hrál?

Bohužel nikdy!

To město má ale skvělou pověst, že?

Naprosto mě to přitahuje, mám dost rád blues a jemu podobnou hudbu, takže doufám že si na to někdy najdu čas. Nejdřív ale asi musím do toho Irska, to je blíž a bude to jednodušší!

Jak ses učil skládat texty?

Vlastně jsem se to nijak neučil, takže pořád aplikuji metodu pokus a omyl. Časem se mi vyvinul takový šestý smysl, který pozná, že něco zní špatně, i když mi není úplně schopný říct, proč to tak přesně je. Dávám si pozor, abych tyhle neuspokojivé pasáže dokázal nahradit a do písně se nakonec nedostaly. Není to ale vždycky jednoduché.

Takže to byl zjevně velice přirozený proces. Bereš k tomu někde inspiraci?

Možná nevědomky, ale spíš ne. Je pro mě důležité, aby moje písničky zněly jako já. Nemůžu zpívat něco, co bych sám naživo neřekl.

Tvoje texty jsou velice osobní, dokážu si tedy představit, že hrát v menších sálech ve velké blízkosti posluchačů musí být opravdu intenzivní zážitek. Preferuješ intimitu, nebo je ti bližší odstup větších míst, jako třeba festivalových pódií?

Dost se to mění, převážně je pro mě ale velmi důležité dokázat vytvořit osobní a přátelské prostředí. To se na festivalové stagi dělá dost těžko, ale přesto se o to většinou pokouším.

A zvládáš to?

Doufám! Samozřejmě to někdy nefunguje, ale rozhodně mi na tom u koncertů záleží nejvíc.

Vystupoval jsi i v celkem netradičních prostředích – v kostelech nebo v kině. Tyhle koncerty nebyly klasicky „na stojáka”, většinou se u nich sedělo, že? Jak se Ti v takovém rozpoložení komunikuje s publikem?

Je opravdu složité poznat, jak se zrovna cítí! Atmosféra je taková oficiálnější, ale je to bombastické. Místo tu náladu lehce diktuje, není to tak rozvolněné, ale jako bych jim vyloženě dělal program, vystupoval. Je to méně o komunikaci a více o tom, co jim předvedu.

Nechal ses slyšet, že se rád zaposloucháš do punku a rocku. Přemýšlíš o tom, že bys v budoucnu něco takového nahrál?

Poslouchal jsem hodně žánrů a hodně jich mám rád. Myslím, že díky tomu jsem se pořádně utvrdil v tom, co mě pořádně baví a co chci sám vytvářet. Mám rád, jak umí tvrdá hudba navodit pocit nevolnosti a myslím, že se mi tato atmosféra do některých písniček podařila přenést, i když k tomu používám jiné prostředky. Byl bych nadšený, kdyby se mi někdy podařilo nahrát něco doopravdy rockového.

Co Tě tedy drží zpátky?

Hm – no, vlastně nic, takže bych teď po turné mohl začít nahrávat a nějak nenápadně to pak vydat, abych nikoho nevyděsil. Jednou se to musí stát!

Trpíš před koncerty nervozitou?

Jo. Pokaždé. Zkracuje se to, ale ještě pořád jsem si nezvykl. Vydrží mi to vždycky ještě tak tři první písničky koncertu a pak už si to užívám. Dřív jsem už dvě hodiny před začátkem hraní nemohl jíst, mluvit, nic! Nerozuměl jsem tomu, proč si takhle vůbec ubližuji. Ale myslím si, že je dobře že mě nervozita neopustila. Alespoň mě to nutí předvést to nejlepší, co umím a nepovolovat!


Napište komentář

Kateřina Fuková
O Kateřina Fuková 266 Článků
Mám spoustu kamarádů, co sní o životě na pódiu, ať už chtějí hrát svoje písničky, nebo číst svou poezii. Já bych však nic nevyměnila za to být na té druhé straně, pod pódiem, nebo se sluchátky v uších, všemi smysly nasávajíc tu božskou atmosféru a to, že se o ty pocity pak mohu i s někým podělit, je tou nejsladší třešničkou na dortu.