Projekt Vlčie maky zpěvačky Jany Kozákové loni představil své druhé album, tentokrát s názvem Horehronie. Na duetu Kážu sa mi ženiť, kombinujícím slovenskou lidovou píseň s jazzovým aranžmá, se svým příspěvkem podílel i český zpěvák Dan Bárta. Oba interprety se nám podařilo vyzpovídat. Proč se dali dohromady, v čem bylo nahrávání hektické a jak na ně doléhá probíhající válka na Ukrajině?
Jano, jak se Vám s Danem na písni Kážu sa mi ženiť spolupracovalo? Podle předchozích rozhovorů jste o písni jako o duetu uvažovala už od momentu, co jste ji začali připravovat. Byla ve hře ještě nějaká další jména, nebo pro Vás byl Dan Bárta hned prvním a zároveň posledním nápadem?
Jana: Když jsem přemýšlela o koncepci našeho druhého CD, které se věnuje horehronským písním, napadlo mě, že bych ho mohla oživit duety – i proto, že dvě skladby byly v mužském rodě. Hledala jsem zpěváky, kteří by mi byli blízcí nejen svým zpěvem, ale i životní filosofií, lidi, kteří vědí, co chtějí svému publiku říct a odevzdat. Proto jsem oslovila Dan Bártu, a také Petra Adamova. Navíc mají oba blízko k jazzu, splňovali všechna má kritéria. Danův projekt Illustratosphere znám už déle, jejich tvorba se mi velmi líbí.
Dane, nepředpokládám, že bys měl v diáři zrovna prázdno. Jak dlouho Ti trvalo, než ses rozhodl na nabídku spolupráce se skupinou Vlčie maky kývnout, co Tě k tomu přimělo?
Dan: Pokud se správně pamatuju, což nezaručuju, udělali jsme to zrovna během těch dvou let, kdy diáře každého muzikanta na celém širém světě byly plné tak akorát smutnejch červenejch škrtanců… Ale mně se líbila ta věc, ta melodie. Je to předělaný, ale citlivě. Jenom je to krapet vysoko. (smích)
Jak rychle se vše podařilo dát dohromady, od první komunikace až po nahrání duetu? Znali jste se předtím?
Jana: Vůbec. Zavolala jsem mu, že bych s ním ráda nazpívala duet a jestli mu mohu poslat demo s tím, že pokud se mu nebude líbit a nebude se mu do toho chtít, nic se neděje. Naštěstí souhlasil, zaujala ho hlavně aranž, kterou vytvořil Klaudius Kováč. Měli jsme celkem dlouhé rozhovory, jak si to oba představujeme a cítíme, řešili jsme to asi 2 měsíce, než se mu podařilo přijet.
Původně jsme to měli nahrávat v Bratislavě, pak v Košicích, no a nakonec jsem ho trochu sobecky přemluvila, aby za mnou dorazil do Banské Bystrice do PJ Sound Studia, kde bychom měli mít největší klid a pohodu. Moc se před tím nevyspal, okolo třetí ráno dorazil na hotel a už v devět jsme měli sraz. Šlo to ale rychle, měl to promyšlené a připravené.
Sama jsem se nejvíce těšila na improvizovanou část, zajímalo mě, co tam Dan vymyslí. Když začal napodobovat zvuky fujary, věděla jsem, že to bude super. Natočili jsme při tom ještě pár záběrů do klipu a v jednu odpoledne už nasedal do vlaku. Byl to pro mě krásný, ale trochu hektický zážitek. (smích)
Dan: Ta improvizace byla v duchu, že tu pecku párkrát „přes mrtvoly projedu“ a rovnou se to natočí, přičemž se s tím takto současně nejlépe seznámím a zabijí se dvě mouchy jednou ranou. A pak to uděláme znovu „vedle“, kdy budu trochu více respektovat ten hudební prostor a pak se to ještě „producentsky vyředí“, aby tam zůstal oblouk, ale nebylo to přeplněné anebo blbě exhibiční nebo tak něco. Vlastně velmi tradiční způsob práce.
S projektem Vlčie maky máte za sebou už druhou desku, jak si svět jazzu užíváte, Jano? Vnímáte jako zpěvačka výraznější rozdíl oproti Vašemu angažmá ve skupině Mukatado?
Jana: V aranžích, harmoniích i rýmech si změny uvědomuji. I když to, co jsem zpívala doposud, bylo jazzu velmi blízké, bylo to takové soulové cítění. Svět jazzu si každopádně užívám, je celkem fajn, umožňuje mi poznat zase nové lidi.
Slovenský folklor představujete v tuze originálním aranžmá. Dá se popsat, jak taková fúze většinou vzniká?
Jana: Na první album jsem připravovala demonahrávky já, aby kluci z kapely – Peter Solárik za bicími, Róbert Ragan Jr. s kontrabasem a Klaudius Kováč u piana – věděli, jakou mám přibližně představu, do té doby jsme se neznali a nehráli jsme spolu. Klaudio to poté aranžoval spolu s kapelou ve studiu. Druhé CD už připravoval doma, aranžmá je tedy celé jeho práce. Já jsem spíše dramaturg, ale trochu mluvím do toho, jak to cítím, abych dělala, co mě baví.
Jak kombinace slovenských lidových písní dohromady s jazzovým aranžmá baví Tebe, Dane? Nedočkáme se někdy i českých lidovek v podání Dana Bárty?
Dan: S lidovkou co nejopatrněji. Některý písničky jsou krásný, Zelený hájové třeba, některý koledy… A nebudu mluvit o textech, to je ještě jiná kategorie. To, co lidi většinou v úpravách lidových písniček slyší jako „jazz“ je reharmonizace, tedy výměna akordů pod melodií, která víceméně zůstává, jakkoliv v dost jiných souvislostech, v jiném světle, v jiném kontextu. A to je někdy hodně nevkusná věc, nebo minimálně divná, třeba jako tradiční svatební kroj z Podněstří upravený afektovanou kubistickou módní návrhářkou z Hondurasu – těžko se pak dobrat jiného důvodu než holé svévole.
Takže si umím představit, že jenom tu písničku hraju na ne-lidové nástroje, třeba v duu, s tvrdším groovem, čímž opravdu nemyslím „funky“, a doškálnými nadstavbami, volněji dělenou nebo tak, že tu harmonii jenom drobátko zpochybním, změkčím, ne já, samo sebou, aranžér podle mých pokynů. (smích) Ale jen v jednotlivých kusech, desku ne, to by bylo na moc dlouho hledání v archivech. Když si dáte tu práci, uděláte pěknou písničku i ze Skákal pes. Ne tak, že ji „zachráníte“ tím, že ji přepíšete do něčeho „chytřejšího“, ale že ji jenom dobře, citlivě, prostě a pokorně zahrajete a zazpíváte víceméně tak, jak je.
Navíc, pro mě je už slovenská melodika a lidová písnička vlastně trochu exotická, takže vlastně mě o něco víc vzrušuje a stejně tak k ní nutně, i když nechtěně, přistupuji „zvenku“ a povrchněji, ale zase o to intuitivněji a statečněji. Jako kdybych šel na návštěvu k velmi cizím, ale defaultně přátelským lidem, nebo tak něco.
A když se pak takto post-mortem pseudoanalyticky psychologizuji, přičemž toho mnoho pro lepší uchopení metaforuji, vypadá to, že mám všechno těžce promyšleno, ale opak je pravdou. Příliš nespekuluji, zamotat se je tak snadné, přesto, že přesně víte, o čem mluvíte a že nic z toho, co říkáte, není intelektuální alibismus okořeněný špetkou sebeironie, kromě toho posledního souvětí, samozřejmě. (smích)
Co se slovenského textu týče, rozhodně se nejedná o Tvou premiéru. Mimo jiné se skladba ve slovenštině objevila i na posledním albu Illustratosphery, Kráska a zvířený prach. Když jsme se dříve bavili o textech v jiných jazycích, zmiňoval jsi, že různé jazyky vnímáš jako různé hudební nástroje. Tehdy jsme se bavili v kontextu češtiny a angličtiny. Vnímáš tak i slovenštinu, která je Ti jako českému zpěvákovi, předpokládám, výrazně bližší?
Dan: Vnímám, ale spíš při psaní, protože jí mnohem víc, mnohem intimněji rozumím než angličtině. Zjednodušeně vnímám angličtinu jako „jiný hudební nástroj“ při interpretaci, při hraní samotném. A slovenštinu tak vnímám intenzivněji, když v ní píšu a tvořím. Nicméně při hraní mi přijde slovenština o něco splavnější než čeština, to je hodně tvrdý jazyk.
Ale ta příbuznost je samozřejmě jasná, fonetická abeceda je víceméně totožná a tak dále. A některé dvojhlásky velmi pěkně změkčí úvodní synkopu fráze, někdo jí říká předražená. Lepší bude ukázat to na příkladu. Schválně, zazpívejte si v tempu sto dvacet BPM v osminách „one-two-three-four-one-two-three-pieseň“. A teď „one-two-three-four-one-two-three-píseň“. Slyšíte ten rozdíl? To je dobře. (smích)
Rozhovor (2020): Dan Bárta: Pro někoho, kdo se zaobírá experimentální hudbou, jsme mainstream jako fík
Album, na němž se skladba Kážu sa mi ženiť objevuje, se zaměřuje na slovenský region Horehronie. Předchozí deska zase vycházela z oblasti Podpolaní. Podle čeho, Jano, regiony vybíráte, máte k nim nějaký vztah?
Jana: Chtěla jsem začít něčím, co je mi blízké. A jelikož jsem se narodila ve středu Slovenska, bylo rozhodnuto. Můj otec hrával v lidovém sboru Partizán na basu, lidovky ze středního Slovenska jsem tak poslouchala nejčastěji a mám k nim největší vztah a vzpomínky. Na dalším CD bych se chtěla vydat dále na východ, zřejmě to budou goralské písně.
Co Vás letos ještě čeká dalšího?
Jana: Koncem roku bych chtěla začít připravovat své sólové album s původní jazzou tvorbou, s českými i slovenskými hosty. Bude jich tam opravdu hodně, na to se velmi těším.
Dan: Zahrajeme si koncerty s J.A.R., s Robertovým Triem, něco s bigbandem, taky s Alicí… A doufám pevně, že dojde i na další volnou tvorbu, protože se přiznám, že tahle doba pro mne příliš inspirativní není, neboť není tak bezstarostná, jak jsem byl dlouho zvyklý, kdy se našinec zabývá a zabává jen svými vlastními problémky a drobnými dramaty…
Docházíme, bohužel, k tomu samému. Koncem února se celý svět stal svědkem rapidní eskalace ruské agrese vůči Ukrajině. Ta přerostla v plnohodnotnou invazi a válku, probíhající již několik měsíců. Jak na Vás tragédie takového rozměru, navíc v nám natolik blízkém prostoru, jako na umělce doléhá?
Jana: Mám pocit, že se všechno opět zastavilo. Těžko se nám přemýšlí a těžko se nám tvoří, jsme myslí s lidmi, kteří prožívají válku. Myslím, že lidé ze Slovenska pomáhají, jak jen umí a doufám, že to celé co nejdříve skončí.
Dan: Rozkladně na mě působí, jak jinak, ruší „můj“ celý svět tím strašlivým násilím, ničením, bořením a zabíjením – to jsou přímé opaky tvorby, spolupráce, sounáležitosti, života… Generuje bezmoc, demotivuje, paralyzuje. A taky každé veselé „zpívy zpívy“ odstavuje do nepatřičnosti. Nikdy jsem nemohl pochopit, jak může mít jeden jedinec takovou moc, že se mu ostatní nemohou vzepřít, nerozumím tomu puzení k ní tíhnout a chtít ji.
A nerozumím krutosti. Je mi cizí a bytostně odporné, co Putin a jeho podržtažky a kuřbuřti se světem dělají, deprimují mě ty jejich hrozné a drzé lži a žádné slovo už není dostatečně silné a tvrdé, aby bylo s to vystihnout hloubku a upřímnost odsudku Putinových činů, jeho rozkazu zničit a porobit si Ukrajinu a pozabíjet její obyvatele, jeho záměru vymýt Rusům mozky a obětovat budoucnost jejich dětí, to celé ve jménu Putinových zvrácených sobeckých utkvělých představ o světě a jeho místě v něm. Vím, že ho nic neomlouvá, nic neospravedlní. Ani teď, ani jindy. Nikdy.
