Nad sklenicí pomerančového džusu a v rušné kavárně nedaleko centra české metropole – i tak se dá dělat rozhovor s jedním z nejdůležitějších zpěváků české hudební scény, Danem Bártou. Ten se pro nás rozpovídal o nadcházejícím albu a turné s Illustratosphere, ale zabrousil i do politiky či jeho tolik oblíbených vážek.
Brzy s kapelou vyrážíte na Mezi vrcholy Tour 2018, proč Mezi vrcholy a na co se fanoušci mohou těšit?
Tak, jednak budeme často jezdit přes Vysočinu, mezi Vysočinou a Žďárskými vrchy po D1, takže to je jedna věc – pojedeme po cestě krajinou. A jednak je to šňůra mezi dvěma deskama a každá ta deska do jistý míry představuje takovej vrcholek společný práce. Je to takhle nezáludný.
S Illustratosphere plánujete další album, co nás na něm čeká a v jakém je stádiu? Bude v něčem jiné než Maratonika?
Máme už dost materiálu, abychom to nezahodili a mohli začít pracovat nějak koncepčně. Nějakej posun tam samozřejmě bude, ale není deklarovanej v tom smyslu, že bychom si řekli, že teď budeme hrát víc hip-hop nebo že budeme ignorovat trumpety. (smích)
Turné budete zakončovat v Pardubicích s tamní Komorní filharmonií, jak vás to napadlo?
Už jsme spolu hráli, takže Komorní filharmonie Pardubice už má deset, možná dvanáct věcí zaranžovanejch pro orchestr a přidáme k tomu třeba dvě nový plus jednu, kterou jsme společně ještě nehráli. A protože ty koncerty jsou většinou vyprodaný a protože je v aranžmá pár dobrejch věcí navíc a protože jsou silnější o těch dalších x lidí, který tam hrajou, tak to bude o to větší.
Maratonika vyšla v roce 2013 a před 3 lety jsi v rozhovoru pro DVTV říkal, že bys byl raději, kdyby ta prodleva mezi deskami nebyla tak dlouhá. Od vydání posledního alba už tu ale máme zase 5 let, kde to vázne?
Musí to dozrát. Když se bavíme o zvířatech, tak jednou takovou základní biologickou charakteristikou je doba březosti, to se uvádí v každym atlasu, takže si myslím, že co se týče desek interpretačních a autorských uskupení našeho typu, tak když k tomu přičteme ještě narůstající věk jednotlivejch členů, tak ta doba březosti je prostě taková.
Kratší už to tedy asi nebude…
Já myslím, že ne. Jako může se to zrychlit, pokud omezíme všechny ostatní aktivity a nebo budeme mít takovej přebytek materiálu, že se nám z něj podaří další desku postavit za dva roky, ale není to úplně pravděpodobný. V okamžiku, kdy to člověk pojme tak, že každá ta deska je vylití nádoby, tak ta nádoba se vyprázdní a aby se naplnila, tak to nějakou dobu trvá, přičemž autocenzura roste, nápadů, který by člověk považoval za zaznamenáníhodný, ubejvá, takže to zas bude trvat nějakej čas.
Prošel sis obrovským spektrem hudeních žánrů, přes rock a metal ses dostal až k jazzu, respektive experimentálnímu jazzu… Je to Tvoje cílová stanice?
Na experimentální jazz bych se musel ještě trošku dovzdělat, ale já si spíš myslím, že Illustratosphere je vlastně pop. V tom smyslu, že pop trošku vychází ze slova popularizace, což znamená, že všechny tyhlety vlivy se tam odrazí, nějakym způsobem se zhutní, prosejou, zestruční a je to vlastně podobnej model, jako když člověk píše ve zkratce obsah nějaký knížky nebo udělá krátkej sloupek.
Je to takovej zhuštěnej popis a protože jsou tam lidi, jejichž kotva je v jazzu nebo lidi, jejichž kotva je v bigbítu, je to taková fúze, kde se všechny ty vlivy nějakym způsobem zohlední, takže je to spíš tudy. Illustratosphere má ambice celou tu formu zestručnit a nějakym způsobem ji zpřístupnit.
Ten materiál je většinou považovanej za strašlivě složitej a komplikovanej, ale ono to tak není. Spíš je to relativní ve vztahu k tomu, jaký písničky se dneska považujou za masově přijatelný, což jsou v podstatě jenom krátký, neustále se opakující dětský popěvky s gramatickými rýmy. (smích)
Máš v hudbě nějaký cíl, kterého jsi ještě nedosáhl, nebo si už připadáš na vrcholu? Byl jsi už dokonce i vyhlášen zpěvákem čtvrtstoletí.
Nevím, jestli se to takhle dá brát. Je to pěkný, ale nikdy to nebyl cíl, rozhodně to neznamená, že už mám hotovo. Když nafasuješ titul RNDr., tak to ještě neznamená, že jsi skončil, to do jistý míry začínáš. Je to podobně kontinuální, jako práce v jakymkoli oboru. To znamená, že cílem je, to dělat líp, smysluplněji, pravdivěji, efektivněji, pořádněji a tím pádem se nekoukat, jestli ten vrchol je za mnou nebo přede mnou… To se zhodnotí až v závěru.
A s muzikály jsi tedy definitivně skončil?
Zatím to vypadá, že jo. Nijak mě to neláká.
Nemají Tě občas lidé zafixovaného jako Jidáše?
Občas, ale těch lidí ubývá. Spíš se potkávám s lidma, který si na to občas vzpomenou, že na tom představení byli se školou, ale že by po mně lidi chtěli, abych zpíval písničky z muzikálu, to ne. Spíš se občas od někoho dozvím, jak by bylo perfektní, kdybych zahrál On My Head nebo nějaký starý písničky z Alice.
Mimo hudbu se dost intenzivně věnuješ vážkám, dokonce i studuješ ekologii. Chceš, aby na Tebe třeba za sto let lidi vzpomínali jako na slavného zpěváka nebo jako na biologa?
No takhle, pokud si na mě lidstvo za sto let vzpomene, bude mi víceméně jedno, v jakých to bude souvislostech. Pokud se mi teda nepodaří, v rámci nějaký postupující choroby, stát se masovým vrahem. (smích) Jestli si na mě někdo za sto let vzpomene, tak jestli to bude jako na muzikanta nebo na vážkaře, to už neovlivním.
A jak jdou studia?
Docela to jde. Tenhle semestr mám volno, dělám teď první rok toho povolenýho prodloužení a musím v letním semestru udělat jednu zkoušku. Ale je to fyziologie rostlin, takže bych se už měl pomalu začít učit. (smích)
Proč zrovna vážky? Má to zaměření nějaké konkrétní zakotvení?
Vždycky to má nějakej příběh. Ve správnej čas jsem si jich všimnul a pak jsem potkal pár lidí, který si všimli mě, že jsem si jich všimnul, a správně se rozhodli, že mě je trošku naučej a nakonec jsem je začal rozeznávat, začalo mě to bavit víc, než cokoli jinýho a tak se to nějak roztočilo, do takovejch příčin a následků, zpětnovazebnejch smyček… Tak jsem se tím začal zabývat, začalo se mi to vracet a mě to těší. Většinou říkám, že je vidím větší, než ve skutečnosti jsou.
Ve zmíněném rozhovoru s DVTV jsi říkal, že biologii s muzikou nijak nespojuješ a zároveň často opakuješ, že hudbu ani neposloucháš. Neodlučuješ se trochu od hudebního světa? Sleduješ alespoň hudební dění?
Moc ne. Vlastně vůbec, abych se přiznal. Zabývám se tím denně, je to můj chleba, ale abych poslouchal, co novýho natočila skupina XY, tak to se k tomu spíš dostávám náhodou. Třeba, že mi kluci, co poslouchaj víc než já, něco pustěj a já se tak dozvím něco o zajímavym kytaristovi z Islandu, ale že bych si poslechl současný hitparády – to stačí, že si pustím rádio na cestě z Prahy do Boleslavi a mám v zásadě přehled o tom, co bych dělat nechtěl. Hm, anebo, abych se nevytahoval, v podstatě už ani nemoh’. (smích)
Co Tě pořád inspiruje k psaní textů?
Třeba když si na něco vzpomenu, nebo si něco představím, něco se mi zdá, něčeho si všimnu, vzpomenu si na nějakej svůj pocit z mládí, nebo si představím pocit někoho jinýho z jeho života… To jsou věci, ze kterých se za ideálních okolností stane takovej výjev, něco jako obraz v pohybu a text je pokus o popis tý emoce nebo toho výjevu. Když se mi podaří něco představit a ta představa ožije, tak je vlastně vyhráno a pak už se to musí jenom vysedět.
Pak musím jenom hledat vhodný slova, kterýma to popíšu a kladu si překážky, že by bylo fajn, aby to bylo v ich formě nebo v er formě nebo tak nebo jinak, že když už se budu držet metafor, tak budu používat spíš barevný… To už jsou potom takový detaily, který částečně fungujou intuitivně.
Píšeš raději v češtině nebo v angličtině?
Já v angličtině nepíšu. Mně pomáhá v angličtině moje žena Bětka, která umí anglicky mnohem líp, než já. Někdy vím, že ta písnička je vymyšlená a nafrázovaná tak, že by bylo vhodný ji nazpívat v angličtině spíš z povahy toho jazyka – asi jako když střídá kytarista elektrickou kytaru a španělku, tak angličtina a čeština jsou taky jenom instrumenty.
Nedávno pozici prezidenta znovu obhájil Miloš Zeman, pár měsíců zpátky zase volby do sněmovny vyhrálo ANO v čele s Andrejem Babišem. Jak vnímáš aktuální politickou scénu?
Já z toho radost nemám, myslím si, že to týhle společnosti neprospívá. Teprve se ukáže, jak ta demokracie, ta dohoda o fungování společnosti po roce 1989, je pevná a životaschopná. Jako našinec vlastně můžu jenom čekat, jak to dopadne, plus občas se nějak aktivně nahlas ozvat, jinak ty možnosti moc nejsou, protože se věnujeme většinou svýmu životu.
Věc, která mě hodně znepokojuje, je, že ty souboje jsou nečestný za rámec. Vyhrát závod v běhu, když jeden běží nadopovanej a druhej ne, tak to se ještě dá vydržet, ale pokud ten jeden vyhraje tím, že přemluví svýho spolupracovníka, aby v okamžiku, kdy soupeř probíhá poslední zatáčkou, po něm flusačkou flusnul kapsli, která jeho pohyb zpomalí na polovinu, to už je svinstvo. Výhry, o kterejch se tady bavíme, z čestnýho a férovýho souboje nevyšly. A když není páka, jak to zastavit, je to frustrující. Nemám rád populismus, to vlezdoprdelství. Ani v muzice, ani jinde.
Nemám rád pomluvy, lži, úmyslný šíření dezinformací, manipulace a všechny tyhle machiavellistický nástroje, když je cílem jen holá moc a žádnej prostředek k jejímu dosažení není nevhodnej. To je velmi nebezpečný a nedělá to dobrou službu soužití obyčejnejch lidí, který se k tomu, aby se zase začali chovat jako dobytek, nechají přemluvit příkladem, činy a slovy mocných a vlivných nebezpečně snadno.
Na facebooku jsi před druhým kolem prezidentské volby podpořil kandidáta Jiřího Drahoše, proč zrovna jeho?
Mně ta jeho představa smíru vyhovuje, měl jsem dojem, že nejméně polarizuje, věřil jsem v jeho obecnou přijatelnost. Uvažoval jsem mezi panem Drahošem a panem Fischerem a nakonec se ukázalo, docela překvapivě, že je pan Fischer v určitých ohledech mnohem konvzervativnější než já. Proti tomu nic nemám, ale nakonec jsem se přiklonil na tu liberálnější stranu. Navíc před druhým kolem už našinec tak jako tak žádnou jinou volbu neměl.
S každou politickou událostí se často opakuje výrok, že by se umělci neměli vyjadřovat k politice. Co si o tom myslíš?
Dneska jsem se o tom bavil shodou okolností doma s Bětkou. Nemusí vyloženě jitřit nějaký emoce, ale ono to patří k věci – děje se to vždycky, bude se to dít, dělo se to, že politik reprezentuje, podnikatel to platí a slavnej člověk tomu dává nějakej společenskej kredit. To je to, co ti umělci mají a fungujou na obou stranách.
A je samozřejmý, tady je to teda ještě nahnutý tou komunistickou minulostí, že většina umělců jsou vždycky liberálové a většina umělců jsou vždycky trochu levičáci, protože pracujou s idealismem, s fantazírováním, se vztahem k lidem, s emocema, tolerancí a se svobodou, kterou symbolizujou, protože jsou to tvůrčí bytosti, takže to patří k věci. Ale jakýkoli zbytečný hulákání nebo hysterčení je vždycky na škodu.
Nemůžou lidi, který jsou veřejnejma osobama do tý míry, že se některý živí praním svýho špinavýho prádla na veřejnosti, zůstat v takovym okamžiku stranou, o ně se opře kdokoli. A jestliže já řeknu na svým facebooku: „dělejte si co chcete, ale bejt váma, volím Drahoše,“ tak to je vlastně podobně kampaňoidní, jako když dá Miloš Zeman státní vyznamenání člověku, kterej oslovuje skupinu, která je dostatečně široká, s tím, že by to mohlo přitáhnout nějaké hlasy, to je totéž a nemáme si co vyčítat, s tím velmi důležitým rozdílem, že já se k tomu, na rozdíl od něj, přiznám, hm, a jeho impakt je mnohem silnější. O to hůř pro něj, é, snad.
Když jsi na pódiu, působíš neuvěřitelně nespoutaně, to musí být obrovský výboj energie. Jak to zvládáš i po tolika letech? Cvičíš?
Já to mám tak, že to pódium je vlastně to cvičení. Zpívání je aerobní zábava, já se nadejchám a naskotačim, někde jsem si to i počítal, že natancuju nějakejch pět nebo šest kilometrů za koncert. A ještě u toho musím hulákat a mlátit do přístrojů a šílet. (smích)
Zároveň při zpívání často gestikuluješ rukama, dokázal bys zpívat, kdyby Ti je někdo svázal?
Asi i jo. Ono je klidně možný, že to je takovej tik, ale zase na druhou stranu – já jsem nástroj, když zpívám, to moje tělo celé. A cílem je ze sebe ze sebe dostat ten tón, kterej má znít takhle, má bejt takhle vysoko a má bejt takhle dlouhej a k tomu nemůžu používat jenom plíce, hlavu a hlasivky, to je málo. Takže se člověk sem tam prohne, občas si dupne a všechno to má vliv na ten tón. Takže jsem takovej živější. (smích)
Poslední, stěžejní otázka. Těšíš se na turné?
Těším se, těším. My jsme si teď zahráli s klukama a vyjádřili jsme to všichni najednou, že se těšíme na to, až si zahrajem, až spolu budeme dlouho a budeme hrát ze středy na čtvrtek a ze čtvrtka na pátek, opravovat ty chyby, bavit se o tom, vyhazovat věci z repertoáru, přehazovat repertoár, dávat pozor na to, co hrajeme, navazovat, hrát tuhle věc pomalejc, tuhle rychlejc, tvrdějc, to je vždycky zábava. Člověk nemyslí na kraviny a jenom na tu práci.
