Do pamětí téměř 30 000 českých hudebních fanoušků se na začátku letošního června zapsal festival Aerodrome, na kterém mimo jiné vystoupili i britští Enter Shikari. Jejich frontman Rou Reynolds a bubeník Rob Rolfe si s námi po koncertě popovídali o hraní v Česku, pivu, nedávných teroristických útocích a spoustě dalšího.
Jak jste si užili koncert?
Rob: Bylo to těžké, naposledy jsme hráli dva týdny před Aerodromem a to bylo navíc v rámci turné k oslavě desátého výročí alba Take to the Skies, takže jsme teď vlastně poprvé po delší době hráli koncert se songy ze všech desek. Ještě jsem byl, tedy pořád jsem, na líbánkách se svojí manželkou a neměli jsme tak moc času zkoušet. Navíc k tomu jsme měli nějaké technické problémy, Chrisova basa nefungovala úplně správně prvních několik songů. Ale nakonec jsme se přes to všechno dostali, ve finále to šlo dobře a užili jsme si to.
Čtěte také: Největší pro a proti letošního Aerodrome Festivalu
Váš sound mixuje spoustu elementů z obrovského spektra žánrů, jak byste svůj styl popsali v pár slovech?
Rob: Kdybych to vysvětloval někomu, kdo se o hudbu nějak do hloubky nezajímá a nezná každý subžánr, řekl bych, že je to prostě punk rock se spoustou elektroniky. Tak se to dá říct nejjednodušeji.
Rou: Nejvíce nám záleží na tom, aby naše skladby byly dynamické. A aby vzbuzovaly emoce.
Rob: Ale ne aby byly emo! (smích)
Co vás vedlo k tomu, abyste hráli tuto neobvyklou směsici žánrů?
Rou: Máme obrovské štěstí, že pocházíme z okolí Londýna, kde se dá díky všudypřítomnosti hudby najít inspirace opravdu jednoduše. Našla by se spousta kapel, které nás v mnoha ohledech ovlivnily.
Když pracujete na novém songu, dá vám víc práce vymyslet a nahrát klasické nástroje jako kytara či bicí, nebo primárně věnujete čas elektronickým partům?
Rou: To záleží song od songu, někdy se potýkáme s opravdu těžkými kytarovými riffy nebo bicími patterny, jindy zase trvá dlouhé hodiny zakomponovat do skladby elektronické elementy…
Rob: Nejčastěji u nás vymýšlí nové songy Rory a většinou to začíná buď u kytarového nebo elektronického riffu a pak je třeba buď do elektronického partu zasadit kytaru, nebo do kytarového elektroniku, nebo… už se do toho trochu motám, každopádně, většinou to jde prostě jedno po druhém.
V České republice jste hráli už po třinácté. Poprvé to bylo před 10 lety na festivalu Rock for People, vzpomínáte si na ten koncert ještě?
Rou: Zrovna na Rock for People jsme byli už několikrát, ale z prvního koncertu si pamatuji, že na nás všichni byli neuvěřitelně milí a i během vystoupení se všechno neslo v hrozně přátelském duchu.
Rob: Bylo to super.
Navštívili jste krom Prahy a Hradce, kde se koná Rock for People, i nějaká jiná česká města?
Rob: Ne. Teda vlastně jo, párkrát jsme hráli v Brně, taky krásné město.
S tolika zkušenostmi s Českem je tedy asi zbytečné se ptát, jestli jste zkoušeli i zdejší pivo…
Rob: Jasně, že jo. Dokonce, když mi bylo kolem osmnácti, s kamarády jsme objížděli Evropu a když jsme se zastavili tady u vás, byl jsem v šoku z toho, kolik tu stojí pivo a hlavně jak neuvěřitelně dobře i za tu cenu chutná. A to navíc ještě hned v centru Prahy, v nějaké postranní uličce, to si pamatuji moc dobře, úplně mě to rozhodilo, jak tak dobré pivo může vyjít tak levně.
A co říkáte na české holky?
Rob: Ummm… Jsou super. (smích)
Rou: V každé zemi máme nějaké skalní fanoušky a fanynky, se kterými se potkáváme na koncertech i mimo ně a je třeba říct, že zrovna Česko má v tomhle opravdu výborné zastoupení.
Rob: Všichni Češi se zdají milí a přátelští, kluci i holky.
Hrajete raději spíše na open-air festivalech nebo v klubech?
Rou: To se těžko posuzuje, ale musím říct, že poslední dobou mám spíše raději festivaly, ale jen protože jsou pod širým nebem. Malý koncert venku je fajn, velký koncert venku je fajn, vlastně pod širákem je to vždycky super, člověk se cítí mnohem líp, je v kontaktu s přírodou…
Rob: Při hraní uvnitř je docela důležité, aby byla dobrá stage. Já sice pořád sedím za bubny, ale když pozoruju ostatní, určitě je lepší, když je na jevišti dostatek místa na pohyb. A nejhorší je, když jsme uvnitř, je opravdu horko a všichni jsou upocení, to je pak podlaha hrozně kluzká a mě to sice může být jedno, ale klukům to pak nedělá dobrotu.
V poslední době se na koncertech stalo několik smutných událostí, zrovna nedávno to byl bombový útok na koncertě Ariany Grande, před dvěma roky zas atentát v pařížském Bataclanu. Cítíte se vy osobně na pódiu méně bezpečně, nebo ovlivnily vás tyto události nějak?
Rob: Necítím se méně bezpečně. Samozřejmě, jsou to hrozné věci, příšerné, teď zase před pár dny ten útok dodávkou v Londýně, ale nepřijdu si v nebezpečí když kráčím Londýnem nebo když hraju na pódiu. Jsou to hrůzostrašné události, ale když si to vezmete, ty útoky postihly jen malinkou část lidí v porovnání s tím, jak je Londýn velký a kolik má obyvatel. Bylo to ale na předních stranách všech novin, takže to vypadalo jako něco obrovského, ve finále se to ale reálně dotklo jen malého počtu lidí – Londýn má, tuším, sedm milionů obyvatel, a ten nedávný útok se týkal zhruba deseti. Nemůžete se nečím takovým nechat vyděsit jen proto, že se média zaměřují na špatné věci, co se dějí, nesmí vás to nějak pohltit, abyste pak jen seděli doma a skrz záclonu koukali ven, jestli se něco děje. Jsou to neuvěřitelné tragédie, ale nesmí vás to zastavit.
Na letošním Aerodrome krom vás vystoupilo i několik dalších kapel, posloucháte nebo znáte některé z nich?
Rou: Je nám hrozně líto, co se stalo Mallory Knox. Jsou to naši kamarádi a není to dlouho, co jsme s nimi hráli, škoda že nemohli vystoupit.
Rob: Já jsem koukal na vystoupení Royal Republic, kteří hráli před námi, a byli skvělí.
Rou: A Simple Plan jsou taky parádní.
Blížíme se ke konci rozhovoru. Je něco, co byste chtěli sdělit svým českým fanouškům?
Rob: Hrozně moc vám děkujeme za podporu a doufáme, že vás zase brzo uvidíme.
Děkuju za rozhovor a mějte se, ať se daří.
Rob: Taky děkujeme.
Rou: Nápodobně, ahoj.
