Pád do neznáma, který se vydařil. Tak by se dala popsat nová deska Jamese Harriese, který se na posledních dvou deskách věnoval komornějšímu a možná i trochu experimentálnějšímu podání své hudební tvorby. Návrat do studia s kapelou a změna hudebního žánru tak byla velkým, ale krásným překvapením.
I přes to, že před naším setkáním stihl James Harries rozdat již dvě desítky rozhovorů a nejmíň jedna další ho ještě čekala, nebylo to na něm znát. Ba právě naopak, o své nové desce mluvil rád a neskrýval nadšení z křtu, který se bude konat už zítra 15. září v Experimentálním prostoru NoD. Usadili jsme se společně ke stolu v nádherné kavárně Kafe Míšenská a strávili příjemnou půlhodinku povídáním o Until The Sky Bends Down. Recenzi na tuto desku připravujeme a zatím se můžete začíst do rozhovoru.
Když jsme si povídali minulý rok v Jazz Docku, řekl jsi, že by sis přál, aby tvá nová deska byla velkolepější než ty předchozí. Splnilo se ti to?
Je to možná trochu větší, než jsem čekal, ale jo. Jako velkolepý… Já jsem chtěl změnu. Ty dvě desky před tím byly komornější. Ta úplně poslední byla lo-fi natolik, že víc už to ani není možný. Takže jsem se chtěl vrátit do studia s kapelou. Byla to otázka nejen financí a logistiky, ale taky toho, jestli je to vůbec možný. Chvilku trvalo, než jsem dal všechno dokupy. Chtěl jsem, aby to bylo přímočařejší a myslím, že jsem se tomu tak nějak přiblížil.
Je něco, co bys na desce změnil?
Nemyslím si. Kdybych ji třeba poslouchal, tak bych si tam něco našel. To je asi normální. Ale takhle nic bych neměnil.
Zasahoval jsi producentovi nějak do výběru písniček? Měl jsi nějaké preference?
Vůbec ne. Měl jsem jen jednu podmínku, aby na albu byla ta úplně poslední The Hillside. Ty ostatní jsem nechal vybrat jeho.
Pokud si dobře pamatuji, tak na většině předchozích desek jsi měl na přebalu alba kresbu. Proč teď fotografie?
Chtěl jsem, aby i deska vypadala jinak, když zvuk zní jinak a dopadlo to takto. Tohle je moje sedmá deska a zároveň druhá, kde mám vůbec nějakou fotku a ještě takhle blízko – nikdy. (smích) Nejdřív byly nějaké návrhy, které byly úplně jiné a kde nebyla fotka. Pak jsem oslovil Stefan Osciatku, který pro mě, a nejen pro mě, ale například i pro umělce jako Glen Hansard, dělal spoustu plakátů. On je strašně šikovný a dlouho jsme o tom diskutovali. Stefan od nás dostal spoustu fotek. Většina z nich byla hodně elegantní, ale připomínalo mi to spíš reklamu na Rolex nebo Jamese Bonda. Fotka, kterou Stefan nakonec vybral, byla z natáčení klipu k Salvation. Byl jsem 12 hodin na nohou, venku 42 stupňů a já byl totálně vyřízený a kamerman Tomáš Jelínek udělal cvak na monitor s iPhonem. Stefan to pak viděl a udělal z toho přebal a bylo to.
Už se blíží křest alba. Přizveš si kapelu i na pódium?
Ano, budou tam úplně stejný lidi, kteří se mnou točili ve studiu kromě klavíristy. Budou tam i menší smyčcové sekce. Bude nás na pódiu tuším přibližně deset, což bude zábava, protože pódium až tak velký není. Moc se na to těším.
A už jste měli i zkoušku, abyste věděli, jak to půjde?
Zatím jsme měli jednu zkoušku bez smyčců. A myslím, že to bude dobrý. Alespoň mě to bude strašně bavit.
Když velkolepé album tak i velkolepé turné?
Velkolepé turné to až tak nebude. Mám nějaké plány, ale zatím nic není jisté. Teď na podzim v Čechách mám přibližně deset až patnáct koncertů, kde jen pár z nich bude s kapelou. Ale doufám, že v příštím roce bude i něco většího.
