Anglická alternativní kapela Ten Fé již dnes večer odehraje svůj první koncert v České republice, a to v Café V lese. Kluci mají pár měsíců venku novou desku Future Perfect, Present Tense a my jsme vyzpovídali zpěváka a kytaristu Leo Duncana. Prozradil nám, co ho v psaní nové tvorby inspiruje, kdo je jeho idolem a co by dělal, kdyby nebyl muzikant.
Téměř před dvěma měsíci jste vydali album Future Perfect, Present Tense. Jaké pocity jste se pokoušeli předat fanouškům prostřednictvím této desky?
Psaní nových skladeb je nejdůležitější věc v našich životech. Proto jsme především našim fanouškům chtěli dát ty nejlepší songy, které jsme kdy mohli napsat. Prvním albem jsme nasadili laťku velmi vysoko a já věřím, že ani touto deskou jsme nezklamali. Tentokrát jsme se snažili být více otevření a upřímní v emocích. Nové skladby jsou více akustické a instrumentální, než elektronické, a to nám také hodně pomohlo udržet level celkem vysoko.
Vaše první album bylo vydáno u Ewan Pearsona. Proč jste se rozhodli pro změnu a druhé album vyšlo u Some Kinda Love?
Chtěli jsme se na produkci druhé desky podílet mnohem víc osobně. Většinu skladeb jsme nahráli v Oslu a až po návratu do Londýna jsme si uvědomili, že přeci jenom potřebujeme s deskou pomoct a proto jsme se obrátili na našeho starého známého Luka Smitha (producent ze Some Kinda Love, pozn. red.) a díky němu jsme vše dotáhli do konce.
Čtěte také: Elton John v O2 areně: Láska vyléčí všechno
Kdybys měl vybrat tvoji nejoblíbenější skladbu z nového alba, která by to byla?
Echo Park. Miluju, když mě Ben překvapí s novým songem, který bych já nikdy nedokázal napsat. Stále si pamatuji, jak jsem seděl v ložnici, když mi Ben poprvé zahrál Echo Park a já jsem si jen pomyslel „Sakra jak to napsal?! Tohle je úžasný!“
Kde čerpáš inspiraci pro vznik nových songů? Můžeš nám přiblížit proces, jak se vše odehrává?
Všechno vychází z naslouchání. Inspirace přichází odevšad – kousky zaslechnuté konverzace, postavy, které pozoruji, lidé, které potkávám, slogany z reklam – všechno. Píši stále a píši o všem.
Vaše album Hit The Light je velmi přirovnáváno ke stylu The 1975. Co si o tom myslíte? Nevadí vám to?
My fakt nemáme rádi The 1975 a mé srdce pláče, kdykoliv nás s nimi lidé srovnávají. Myslím, že naše texty jsou mnohem hlubší a naše hudba je mnohem těsnější.
Pověz nám něco o vašem neobvyklém jméně. Co vůbec Ten Fé znamená?
Název naší kapely vlastně vymyslel jeden starý Španěl, který vždy popíjel v baru vedle našeho bytu v Londýně. Kdykoliv jsme mu hráli nějaké songy, vždy na nás křičel „Ten Fé! Ten Fé!“. Pak jsme zjistili, že „ten fé“ ve španělštině znamená „mít víru“ a rozhodli jsme se si toto jméno ponechat. Čím dále se dostáváme ve své tvorbě, tím více nám toto jméno sedí.
Jakou hudbu rád posloucháš? Která kapela je tvoje nejoblíbenější?
Mám velmi rád The Waterboys, Culture, Erasure, Neila Younga, Amen Dunes, Johna Lennona a Sinéad O’Connor. Každou neděli poslouchám Otce Johna Mistyho.
Čtěte také: TIP REDAKCE: Drogová závislost, erotika i láska v tvorbě Eda Sheerana
Přemýšlel jsi někdy nad tím, čím by ses živil, kdyby tu nebyla hudba?
Moje babička vždy říkala, že bych byl skvělý kněz a já s ní souhlasím.
Dnes večer vaše fanoušky čeká historicky první koncert v České republice. Na co se můžou těšit?
Pro pražské publikum máme v plánu odehrát pár a capella songů, což bych přirovnal k „nahému“ vystoupení. Takže se mají opravdu na co těšit.
Co je ta nejdivnější věc, kterou posloucháš?
Pár dní zpět jsem si v charitativním obchodě v Eastbourne koupil starý vinyl Lost Sounds of The Industrial Revolution. Tahle deska vznikla v roce 1930, kdy se někdo v Británii rozhodl nahrávat ty nejdivnější zvuky z industriálního průmyslu: koně táhnoucí vozy, chrastící řetězy, kostelní zvony, je to docela divný, ale stálo to 50 centů. Ačkoliv by to mělo stát asi méně.
