Když se Glasvegas během svého turné zastavili v Praze, aby zahráli DJ set, vyzpovídali jsme při tom jejich zpěváka Jamese Allana. S tímto neuvěřitelně milým frontmanem vám přinášíme rozhovor a zároveň připomínáme, že můžete Glasvegas v plné sestavě vidět 31. ledna 2014 v pražském Rock Café.
Momentálně jste na turné, jak probíhá? Co bylo zatím nejlepším zážitkem?
To je těžká otázka. Možná to bude nudná odpověď, ale nejlepší věcí na každém večeru, kdy hrajeme, je to, že zapomenu, kdo jsem, proč jsem, kde jsem. Je to pocit, jako když škrtneš sirkou a najednou máš oheň. Máš jenom kytaru, bubny,… a pak jdeš hrát zase někam jinam. Kvůli ničemu jinému na světě se tak necítím. Takhle je to každý večer, je to pro mě vždy to nejlepší – nebýt tady, neuvědomovat si, že vůbec někde jsem. V životě toho není moc, co mi umožňuje se takhle cítit, ale hraní v kapele, hraní rock’n’rollové hudby ano – můžu se jednoduše ztratit v hluku.
Zajímalo by mě, čí nápad byl tento netradiční last minute DJ set. Neznám jinou kapelu, která by něco takového někde tady udělala.
Vlastně nevíme. Cestujeme, včera jsme byli v Německu, zítra máme hrát ve Vídni. Někdo se nám ozval, jestli se nechceme stavit, potkat se s lidmi, zahrát nějaké písničky, dát si nějaké jídlo a tak. A my jsme si řekli ok, proč ne? Nebylo to žádné velké přemýšlení.
Mám na tebe otázku ohledně vašeho posledního alba Later… When the TV Turns To Static. Mám pocit, že je podobné spíše vaší první desce než Euphoric Heartbreak. Čím to je? Vracíte se ke kořenům?
Ne, myslím, že naše poslední deska… asi jsme nechtěli, aby byla právě taková. Myslím, že si písně samy vybraly, jaké chtějí být. Jde o interakci s nimi, zvědavost, smysl pro experiment. Možná jsme tomu chtěli dát tento nádech. Skladby jsou hodně jednoduché, trochu nedotknuté, neobalené. Lidská syrovost, intimita. Některé jiné písničky z minulosti možná vyžadovaly něco jiného. Fajn věcí na hudbě je, že není definitivní, není černá nebo bílá, správná nebo špatná. To je část jejího kouzla, protože je tu hodně možností, hodně banánových slupek, na kterých si můžeš poklouznout, ale také mnoho perel a triumfálních momentů. Nevím, ale opravdu si myslím, že toto album vyžadovalo lidský dotek a jednoduchost.
Má další otázka směřuje k vašemu klipu k písni If. Je v něm záznam, kde vás na nějaké Late show uvádí William Shatner. Uvádí vás v době, kdy už jste známá a slavná kapela. Měl jsi rád Star Trek, kde byl právě on velkou hvězdou?
Ne, nesnáším to. Když jsem byl mladší, pořád jsme se se sestrou hádali o to, co budeme koukat v televizi. Ona chtěla koukat na Star Trek, milovala to, já jsem to nesnášel. Nikdy jsem tomu nerozuměl, bylo to příšerně nudné. Není to tak, že bych čekal, že to bude jako Star Wars, to ne… ale není. Je to divné a nudné. (smích) Je však pravda, že to hodně lidí miluje.
Máš rád nějaké jiné sci-fi filmy nebo seriály?
Jo, to jo. Mám rád třeba Bladerunnera a podobné věci. Fakt ten film miluju.
Čteš knížky? Četl jsi třeba předlohu k Bladerunnerovi?
Ne, popravdě nečtu vůbec. Nikdy jsem nepřečetl knížku. Ne, že by mě to nebavilo, spíš v tom jen nejsem dobrý. Když jsem byl ještě kluk ve škole, byl jsem fakt špatný ve čtení, přečetl jsem dva řádky, pak jsem začal myslet na něco jiného a už jsem nevěděl, o čem jsem četl. Myslím, že by mi přečtení celé knihy zabralo tak deset let. Jsem fakt špatný v koncentrování se. To, že jsem nikdy nepřečetl knihu, je divné, jsem přeci dospělý člověk. Sám jsem byl šokovaný, když jsem v kapele začal psát texty a písně. Normálně si to neuvědomuju, ale vždycky, když někdo chválí nějakou knihu, nebo se o ní lidi baví, tak já vůbec netuším, o co jde. Mám rád filmy, to zvládnu, ale na knihy se neumím soustředit. Je divné, že na některé věci se umím soustředit a jdou mi dobře a v jiných jsem špatný. A tím myslím neuvěřitelně hrozný. Když píšu texty, tak mám podobný pocit jako na koncertech, prostě si nevšímám, kde jsem a úplně zapomenu, kdo jsem. Na některé věci mám větší cit, je to jako hypnóza, jako bych do toho stavu usnul. A pak jsou tady jiné, běžné věci, které mi nejdou.
…takže jsi se našel v hudbě…
Jo, to jsem se teda našel! (smích) Když jsem byl malý, bylo to pořád jen: „Jamesi, proč jsi neudělal tohle, Jamesi, proč jsi neudělal tamto?“ a já jsem nevěděl. Teď napíšu píseň a někdo mi řekne: „Jo, Jamesi, to je dobrý, líbí se mi, cos udělal,“ to je super, protože takhle to vždycky nebylo.
Co bylo tou myšlenkou, která stála za založením vaší kapely?
Nevím, jestli to byla právě myšlenka, co stála za založením kapely, ale určitě byla její součástí… jako když vyrůstáš a máš kočku a představuješ si, že je to žirafa, anebo si představuješ, že jsi Bladerunner. Nebo vidíš Elvise Presleyho a říkáš si, jaké by to bylo být Elvis Presley. Vezmeš si hřeben a zpíváš si v pokoji jeho písničky, nebo tenisovou raketu a děláš, že hraješ na kytaru. Je to fantazie, která je určitě součástí toho všeho. Myslím, že existuje nějaká vyšší energie, která tě vede k tomu, abys byla sestřička, pošťák nebo zpěvák v rock’n’rollové kapele. Věřím, že je nějaká neviditelná ruka, která nás vede po různých cestách. Takže máš na jedné straně tenisovou raketu a na druhé neviditelnou ruku. Myslím si, že to tak nějak funguje… jestli to tedy dává smysl.
Co jsi poslouchal, když jste začínali?
Očividně Elvise Presleyho. Když jsem vyrůstal, bylo hodně kapel, které mě nějak ovlivnily, ale nebylo to tak, že bych si mohl hudbu úplně vybírat. Tu vybírala moje starší sestra a pak to hrálo na celý dům, takže sám jsem si moc vybírat nemohl. Když pouštěla například Madonnu, tak to bylo to, co jsem zrovna poslouchal. Taky pouštěla Kate Bush, tak jsem poslouchal i tu. Myslím, že mě hodně téhle muziky nějak podvědomě ovlivnilo. Nevyrůstal jsem s hudbou nějak moc, ale divné je, že ještě předtím, než jsem vůbec uměl hrát na nějaký nástroj a slyšel jsem nějaké akordy, tak jsem hned věděl, jaké to jsou. Někdy si myslím, že všichni máme na něco větší citlivost. Já třeba právě na muziku.
Posloucháš teď nějakou novou kapelu?
Nedávno, když jsme hráli v Götteborgu ve Švédsku, tak na druhém konci ulice hrála další kapela, jeden strasně milej chlap. Jmenují se Youth Lagoon a byli moc dobří, zpěvák mi dal šampaňský, nemůžu si stěžovat, nejlepší kapela! (smích)
Už jste byli na turné v Americe. Jaký je ten největší rozdíl mezi americkým a evropským publikem?
Nemyslím si, že je velký, protože lidi jsou lidi. Nemůžu říct, že by americké publikum bylo víc to, evropské víc tamto… Z mého pohledu, z pohledu zpěváka, člověka, který skládá písničky, má rád texty a pak je zpívá, je to tak, že jsem očividně vystaven spoustě lidem, kteří jsou vášniví. Nemyslím si, že je mezi nimi velký rozdíl. Kulturně tam určitě rozdíly jsou – jak lidi vypadají, jací jsou, jaké je to na ulicích a podobně. Ale když jde o lidi, vášeň je vášeň, tam velký rozdíl nevidím.
Jaké máte s Glasvegas plány do budoucna? Je to jen pár měsíců od vaší poslední desky…
Až se po tomhle vrátíme zpátky do Glasgow, budeme dělat na novém albu, jež je plné spoluprací. Bude to speciální deska, na které již delší dobu makáme. Po Vánocích přijedeme zpátky sem, zahrajeme na několika dalších místech, pojedeme menší turné po Americe, budeme optimističtí a budeme potkávat milé lidi.
