Paulie Garand: Čeští interpreti neumí ukončit kariéru včas, tak mi to kdyžtak v budoucnu připomeňte

Paulie Garand | Foto: Radek Kudláček

Český rapový miláček Paulie Garand vydal na podzim loňského roku nové album Dank, které momentálně provětrává na turné po celé republice. Co nám pověděl o své minulosti a budoucnosti v hudbě i mimo ní?

Doneslo se ke mně, že teď po vydání Dank uvažuješ nad tím, že bys příští album pojal soulovo-funkově. Nemáš trochu obavy z toho, jak budou lidi tuhle hudbu přijímat? Mám pocit, že si Češi na takovýhle vibes ještě moc nepotrpí.

Máš pravdu, já nemůžu pochopit, jak může být tahle muzika pro český uši tak složitá, když to těm mým tak strašně lahodí a vidím to jako tu opravdu nejlepší hudbu, co vzniká a vznikala. Soulová muzika je odrazem všeho! Rock’n’rollu, rapu i popu. Je to základ pro všechno a jsem rád, že se tahle krásná hudba dělá dobře a pořád dál. Rozhodně bych chtěl něco takovéhleho zkusit začít dělat, akorát mám omezený hlasový možnosti, takže to není úplně jednoduché. Musel bych hledat správný akordy a tóny a nebát se, že to nezvládnu, ale ještě uvidím, jakou formu to bude mít. Imponuje mi i folk a country, tak bych to celý rád propojil.

To je hodně vlivů dohromady. (smích)

No taky jsem si teda uvědomil, že mě baví i samotný r’n’b, a to když jsem koukal na The Voice Česko Slovensko, kde Dan Kapitán zpíval I Believe I Can Fly od R.Kellyho. Takže se asi prostě musím pustit do takové prazvláštní fúze všech těchto stylů. Pokud se to povede a bude to mým uším lahodit stejně jako ty věci, co poslouchám, tak věřím, že to musí zasáhnout i ty lidi tady.

Máš teda pocit, že ti v tvorbě tohohle stylu doposud bránily jen tvé hlasové možnosti, které jsi zmiňoval? I ve smyslu tvého sebevědomí.

Asi to bude ta hlavní příčina. Až poslední rok jsem se odhodlal pustit do zpívaných refrénů, který dokážu odintonovat, ale je tam za tím i dost studiový práce. Nikdy bych ale nechtěl být interpretem, co nahraje něco ve studiu a pak to nikdy nedá naživo dobře, případně se tomu vyhýbá a zpívá něco jinýho. Potřebuju si v tý věci věřit, být pevnej v kramflecích. Rap je v rámci intonace jednodušší, ta soulová muzika je oříšek, chci to ale začít testovat, pronikat do toho a nasávat to tak, abych z toho mohl něco vytěžit.

Několikrát jsi zmiňoval, že na předposlední desce Nirvana ses snažil oproti svému normálu o něco přitvrdit a hudbu trochu zradikalizovat. Zároveň jsi ale zjistil, že je ti bližší být upřímný a nabitý emocemi. Dokážu si představit, že je jednodušší schovat se za lehce povrchový a vychytralý hip hop, ale tys na to nebyl zvyklý. Bylo to pro tebe náročnější, nebo naopak?

Já se rozhodně nesnažil být tvrdší, ani nikým jiným, jen mě taková ta striktní hudba baví a ocením, když je skladba plná punchlines, dobře rýmovaných hlášek. Nemusí to mít téma, je to skladba schovaná za nějaký název, ale společnou vlnu to postrádá, jde to po stylu a projevu, a to jsem chtěl docílit. Nebylo to pro mě vůbec jednoduchý, byla to výzva, které si rád dávám ke všem svým projektům, stejně jako když jsem se na Dank snažil být přímočařejší. Chtěl jsem napsat stylový tracky plný punchlines, což pro mě prostě bylo něco novýho.

No jasně, po takové době, co vydáváš, se tomu nelze divit. Na to, že se hudbě věnuješ už deset let, se pořád zlepšuješ. V hip hopu to zatím není úplně problém, ale v jiných žánrech se někteří umělci vydávání nový hudby nepouští ani po desetiletích, ale občas už roky nemají co nabídnout. Ty se rozvíjíš i v jiných směrech, máš asi nějakou cestu, kterou bys mohl utéct. Jak ale vidíš svou dalekou budoucnost v hudbě?

V Čechách opravdu interpreti neumí končit včas, nebo se snaží pořád nějakým způsobem měnit rukopis, ale nemění se vždy k dobrému. Je spousta interpretů, jejichž starou tvorbu jsem miloval, ale jejich nová hudba mě nutí pochybovat, klesají v mých očích a nechtěl bych, aby se mi stalo to stejné. Když jsem byl malej kluk, strašně mě bavil Diskopříběh, Kroky Františka Janečka, ale to, co teď vytváří Michal David mi jde proti srsti, až se mi těžko věří, že to vylezlo ze stejného člověka. Jsem rád, že i po nějakých deseti letech, co hudbu dělám, pořád slyším, že se posouvám dopředu. Určitě ale doufám, že poznám ten čas, kdy už je třeba skončit a začít se plnohodnotně věnovat něčemu jinýmu.

Díky bohu mám nějaký sny, který jsem si ještě nesplnil. Jedním je film, chtěl bych udělat něco tak opravdovýho a životem nasáklýho jako je teď nedávno vydaný film Mid90s od Jonah Hilla. Další metou do budoucnosti je udělat sérii obrazů, kterou bych vystavil někde v galerii. Ale! Já si myslím, že senilita je opravdu zlá a zákeřná nemoc, která postihuje i ty nejbystřejší mozky, takže jsi svědek toho, že se tu o tomhle problému bavíme a kdyby se mi přihodilo, že si nebudu chtít přiznat, že už jen přežívám, tak mi tenhle rozhovor připomeň. (smích)

Fotoreport: Paulie Garand a Kenny Rough – Dank tour, 16. 2. 2019, Fléda, Brno

I když nikdo nepochybuje, že máš rád život, který sis za posledních deset let vydobyl, jistě se to neobešlo bez nějakých obětí. Je tu něco, čeho ses vzdával velmi hořce?

Obětoval jsem tomu určitě dost, ničeho ale nelituju. Kdybych mohl něco ušetřit, asi by to bylo moje zdraví. Nebláznil bych tolik po nocích, přiškrtil bych ten bohémský život a občas bych poslechl kamarády a rodinu při větách: „Trochu zvolni a na chvíli vypni.” Zdraví je strašně důležitá věc a když to člověka začne dobíhat, tak je pozdě s tím začít něco dělat.

Dostalo se to někdy do takové míry, že jsi měl chuť se na tenhle celý životní styl vykašlat?

Přemýšlím, jestli by se moje vztahy rozpadly úplně stejně, kdybych nebyl rapper. Každý člověk je tak jako tak nějak charakterově vytvarovanej, takže se nedá vyloučit, že koncerty nevystřídá vymetání barů a hospod, který z něj udělají ještě většího debila. Občas jsem zmrzačený vztah odůvodňoval nadprůměrným cestováním a nejednou jsem kvůli tomu myslel na zvolnění tour lifu. Je to taky jediná věc, co mám v hlavě doteď, protože to člověka nejvíc nakopává a zároveň nejvíc ubíjí, ale bez toho prostě není velkýho interpreta. Nejsem Beatlesák, abych si mohl po dvou letech dovolit už navždy jen vydávat studiový desky. (smích)

Na Molotovu se s Restem ptáte, co bude se světem. Věnujete se problémům, které před námi stojí. Je super, že se o tom mluví i v hudbě mluví – čím více o tom lidé slyší, tím pravděpodobnější je, že se nad tím budou muset dřív nebo později zamyslet. Ne že bys toho měl zrovna málo, ale je tohle něco, v čem by ses teď hodlal trochu víc angažovat?

Já nikdy nechtěl být mentorem, chci jen poukazovat na problémy, který vidím kolem sebe a cítím, že se mě týkají. Nejsem ale Leonardo DiCaprio, abych byl v ekologický misi tak hluboko ponořenej. Nejsem revolucionář ani politickej hrotič, nebudu vytvářet sekty ani mlátit transparentama na bránu Hradu. Ale dotýká se mě to, všechny věci ohledně rasovejch předsudků, společenskejch pokroucenejch hodnot, moderního světa v sociálních sítích, co nás pohlcujou. Však i já jsem v tom chycenej a jsem rád, že mám alespoň nějakou sebereflexi. Vždycky ale chci, aby byla výpověď přirozená, proto jsem musel svoje myšlenky do Molotovu sepsat.

Rozhovor: Nothing,nowhere: Psaní textů je pro mě meditace. Když se dostanu z transu, zaráží mě, co jsem vytvořil

Lidi to ale docela zasáhlo.

To jsem rád. Nejdu moc do hloubky, ale ani nezůstávám na povrchu. Vlastně i já jsem byl sám překvapenej, že jsem do tak krátkýho úseku dokázal nacpat všechno, co jsem chtěl říct a nepotřeboval jsem to ještě víc omílat. A že to bylo tak úderný a jasný, zasáhlo to i mě.

Zajímal by mě taky tvůj pohled na muziku z druhé strany. Dokážeš být pořádný fanoušek, když potkáš nějakého svého hrdinu? Stalo se ti někdy, žes narazil na někoho, z koho jsi byl úplně paf?

Nevím, jestli zabrouzdat do českých, nebo zahraničních jmen, ale rád bych dal prostor oběma. Je vtipný, že jsem byl brutálním fanouškem spousty českých a slovenských rapových jmen, se kterýma teď ve výsledku spolupracuju, což by mě před lety nikdy nenapadlo a furt je to pro mě občas trochu úlet. Pravděpodobně ze mě to fanouškovství bylo občas i cítit. Taky jsem moc rád, že v některých případech to přerostlo i v pěkná přátelství.

Co se týče zahraničních interpretů, to se mi asi nejvíc poštěstilo jednou na Hip Hop Kempu. Já jsem dřív hrozně hltal Dilated Peoples, do kterých patřil i skvělej MC Evidence. To je pro mě doteď totální bůh, jeden z mých velkých vzorů a takový učitel fungování na stagi. Ve svý době jsem sjezdil všechny jeho koncerty široko daleko a vždycky jsem z toho byl strašně odvařenej. Pamatuju si, že jsem na HHK stál dvouhodinovou frontu, ještě k tomu v backstagi, abych se s ním vyfotil. Když jsem se dočkal, a ještě mi podepsal desku, tak jsem si byl jistej, že už můžu umřít. Takovýhle věci mě dokážou dostat úplně do kolen.

Když máš nějaký čas sám pro sebe, nepracuješ a ani na práci nemyslíš, čemu se věnuješ?

Svůj volný čas trávím strašně rád v kině. To je místo, kde vypnu a nemyslím na nic jinýho, protože jinak jsem mimo a nevím, co se děje. Film je, jak už je asi jasné, jedna z mých největších zálib. No ale jinak musím paradoxně dělat nějakou fyzickou náročnou aktivitu, abych mohl relaxovat, třeba hrát beach volejbal. U toho totiž nemám čas přemýšlet nad tím, že musím zavolat grafikovi, ať mi pošle poslední design, protože zítra posíláme kolekci do výroby, ale prostě běhám za tím míčem a motám se v písku.

Prostě mít telefon mimo dosah a nemoct nic.

Přesně. Jenom díky tomu si v hlavě udělám čisto.


Napište komentář

Kateřina Fuková
O Kateřina Fuková 233 Článků
Psát o hudbě je pro mě skvělou příležitostí, jak se zase z jiné strany přiblížit tomu, co je mým celým životem. Těžko si představím cestu autobusem bez sluchátek, týden bez zpívání a největší radost mi udělá, když mě někdo pochválí, že se v hudbě vyznám.