Písničkářka Tereza Balonová na sebe letos upozornila zdařilým debutem s názvem Půlnoc. Na koncertech jste ji v poslední době mohli potkat společně s kapelou Jelen nebo Pokáčem. V rozhovoru jsme se bavili nejen o její nové nahrávce, ale také o hudebních začátcích a úskalích, která přináší hraní s looperem. Po celou dobu úsměvem a dobrou náladou sršící zpěvačka prozradila, proč je křest její nové desky vlastně jejím prvním sólovým koncertem.
Jako zpěvačka ses dostala do povědomí díky turné s kapelou Jelen. Jak jste se dali dohromady?
Já tomu říkám takové osudové setkání. Mým učitelem na základní škole jsem byla “dokopána” k tomu, abych se přihlásila na Portu. Pět minut před uzávěrkou přihlášek jsem se přihlásila. Nakonec jsem vyhrála první i druhé kolo, až jsem se dostala do finále. Následovalo sólo pro vítěze a potom vystupoval headliner večera kapela Jelen. Vzali si na mě kontakt a díky tomu jsme se dali dohromady. Pravdou je, že díky nim jsem asi tam, kde teď momentálně jsem a jsem za to strašně vděčná.
Vyhrála jsi jak dětskou, tak i velkou Portu. Brala jsi už v tu chvíli hudbu vážně s tím, že by ses jí jednou mohla živit, nebo to byl pořád jen koníček?
Pro mě byla hudba vždy hlavně radost. Je to hrozně intimní věc a útěk od reality. Můžu přijít ze školy naštvaná, nebo se stane něco špatného a já si vezmu do ruky kytaru a whatever. Je mi všechno jedno. Máma mi nedávno říkala, že když mi v šesti letech dali do ruky kytaru, tak jsem se najednou hrozně zklidnila. Myslím, že pro každého je snem živit se tím, co opravdu miluje. Opravdu to byl můj sen od malička, abych se živila muzikou. V jednu chvíli to sice vypadalo, že to spíše bude sport, ale nakonec jsem se zase vrátila k hudbě.
Písničky si píšeš sama. Kdy nejčastěji přicházejí nápady a inspirace?
Já to vždycky měla tak, že to přicházelo v tu nejméně vhodnou chvíli. Na střední se mi to dělo často v momentě, kdy jsem psala nějaký test. Psala jsem si při tom nějaké nápady na lavici a jednou mě profesorka chtěla i napomenout s tím, že tam mám tahák, pak ale zjistila, že tam mám nějaké verše. Díkybohu to byla učitelka literatury. (smích) Často mě něco napadne třeba při spěchu na autobus. V poslední době i při řízení nebo ve zkouškovém období. Když mám prokrastinovat, tak je to ta nejlepší chvíle na psaní. Dost často to bývá i v noci.
Ta písnička, kterou jsi napsala v literatuře, je i na aktuální desce?
Jo myslím, že jo. Mám pocit, že to byla písnička Půlnoc. Byl to nějaký malý úryvek z ní.
Půlnoc je i názvem nového alba. Proč právě Půlnoc?
Ono to má více významů. Za prvé je půlnoc nový začátek dne. Přijde mi, že půlnoc je takový dobrý mezník. Tahle deska je pro mě nový začátek a právě i novým mezníkem. No a za druhé jsem i dost noční tvor a nejvíce práce udělám v noci. Většina písniček totiž v noci opravdu vznikla. Jak říká Bono z U2: “Půlnoc je nový začátek.” Tahle deska je zkrátka mým novým začátkem.
Od vydání tvého EP uplynulo pár let. Co se u tebe změnilo? Cítíš nějaký posun, nebo změnu?
Myslím, že největší posun se stal ve mně. Je to asi přirozené, protože když jsem vydala to EP, bylo mi osmnáct a teď je mi jednadvacet. Jsou to vlastně tři roky, což v perspektivě celého života není vlastně nic. Každopádně tři roky v tomto období života, kdy se člověk tvaruje a začíná z něj být dospělá osobnost, jsou pro toho člověka dost zásadní a dost se toho změní. K tomu mě potkala ještě neuvěřitelná spousta nových věcí, které mě ovlivnily. Spoluprací s Jeleny to všechno začalo a pak jsem měla to štěstí, že jsem mohla potkat spoustu inspirativních lidí. Ten posun cítím hlavně v tom, že jsem se otevřela hodně novým věcem. Naučila jsem se stát za tím svým, když to tak cítím a zároveň nebýt uzavřená tomu okolnímu světu a nápadům jiných. Nebát se toho. Hudba je o svobodě a o radosti, tak doufám, že je to na tom vidět.
Čtěte také: Open (F)air Music znovu na brněnském Výstavišti. V červnu jej odstartují Billy Talent
Čtyři z pěti písniček z EP šly i na album. Říkala jsi, že za ty tři roky se v tobě dost změnilo. Nestalo se ti třeba, že některá z písniček už pro tebe nebyla aktuální?
My všichni muzikanti rádi hrajeme ty aktuální věci, protože jsme to v tu chvíli nejvíc my. Nejvíc nás to baví a máme potřebu to sdělovat, ikdyž lidi chodí na ty staré hity. Myslím si, že to není špatně. Není špatné se posouvat a určitě není špatné, když je ten progres vidět. Chápu, když už se někdo s nějakou písničkou neztotožňuje, ale já to díkybohu s žádnou nemám. Nedávno jsem zjistila, že jsem opravdu dlouho nehrála skladbu Sama v peřinách, protože je to stará věc. Kvůli blížícímu se křtu jsem ale začala ty písničky oprašovat. Tuhle jsem třeba na koncertě nehrála dva roky, protože už mě nebrala a teď jsem ji oprášila a zjistila jsem, že mě hrozně baví. Tím, jak jsem si od ní dala pauzu, jsem si k ní zase našla cestu.
Na albu Půlnoc je písnička Sebastian. Mám pocit, že není o partnerském vztahu, ale spíše o tom kamarádském. Je to tak? Kdo je ten tajemný Sebastian?
Je to jedna velmi blízká osoba, která v mém životě plní roli z textu písně. Myslím si, že většina lidí má v životě člověka, díky kterému si uvědomí, co je a není důležité. Máš v životě nějaké starosti a zajdeš za tím člověkem, probereš to a ta tíha z tebe spadne a hned se ti lépe dýchá. Ten člověk ti dává pocit uvědomění si těch pravých hodnot a toho, že může přijít sebevětší déšť, ale ty si v něm stejně tancuješ.
Moc často se o kamarádství nezpívá. Většinou to bývá o nějaké partnerském nebo mileneckém vztahu.
Přesně tak. Přitom jsou tihle lidé tak důležití. Ještě že je máme, ty Sebastiany! (smích)
Jak začala tvá hudební cesta? Bylo to v šesti letech, když jsi dostala kytaru, nebo na ZUŠce, kde jsi chodila?
Já jsem si ve školce vymyslela, že chci hrát na nějaký nástroj a v šesti letech jsem se rozhodla, že chci hrát kytarová sóla jako Angus Young z AC/DC a hotovo. Moje máma, která kdysi hrávala, měla starou kytaru, tak jsem si ji vzala a začala jsem chodit do ZUŠky. Potom to se mnou bylo prý už k vydržení. (smích)
Prošla jsi ZUŠkou. Koukáš se někdy na muzikanty a říkáš si, že ten akord drží špatně?
No poznám to, ale já sama už jsem lajdák. Už jsem si našla svoje gripy jak to hrát podle sebe, aby to mělo ten, či onen zvuk, takže poznám, jak to má být správně. Do ZUŠky jsem chodila na klasiku, což je oproti tomu, co hraji teď, docela rozdíl. Když člověk nechce vyloženě hrát klasiku, tak je to hlavně o vášni a o tom, kolik toho nahraje. Já jsem vlastně samouk. Znám ale spoustu muzikantů, kteří jsou samouci a hrají skvěle.
Přišli někdy učitelé na tvůj koncert?
Přišli a nepeskovali mě. (smích) To byla výhra. Pochopili, že ze mě bude písničkářka. Měla jsem výborného pana učitele, který je sám písničkář. Ten mě naučil přemýšlet nad písničkou jinak. Kde dát jaký akord a podobně. On byl nadšený z toho, že má žáka, co skládá věci a může mu předat svoje zkušenosti. Já jsem byla zase nadšená z toho, že je v mém životě nějaký člověk, který skládá věci, protože nejsem z hudební rodiny a kolem mě nebyl nikdo, kdo skládá. Když se během mého života objevil nějaký člověk, který byl do hudby zasvěcený, tak jsem za to byla hrozně vděčná, protože jsem si nepřipadala sama.
Sama jsi vlastně i na pódiu. Používáš looper a všechno tvoříš živě na podiu. Nenapadlo tě někdy mít doprovodnou kapelu?
To víš, že napadlo. Když jsem začala vystupovat, bylo mi dvanáct. Jenže ve dvanácti sežeň lidi, co by chtěli hrát v kapele. Všichni kluci chtěli spíše hrát fotbal. Pak jsem narazila na looper a došlo mi, že je to řešení. Díky tomu jsem si mohla dělat všechno sama. Začalo mě to hrozně bavit. Na jednu stranu mi to hrozně vyhovuje v tom, že mám obrovskou svobodu – například v momentě, kdy se rozhodnu, že uprostřed písničky, kterou lidi znají, přidám refrén, nebo změním akord. Můžu hrozně hezky reagovat na publikum. Je to samozřejmě i nevýhoda. Už jen tím, že jsem na to sama. Kolikrát se stalo, že jsem byla nemocná a musela jsem to odehrát, protože není nikdo jiný, kdo by mě podržel a pomohl mi. To je občas nevýhoda, ale zatím si hraní s looperem užívám. Nicméně v poslední době začínáme nad tou kapelou přemýšlet čím dál tím více a myslím si, že velmi brzo nějaká bude. Pořád bych si však k tomu chtěla nechat nějaký ten sólo set.
Ono to s looperem kolikrát není úplně jednoduché. Nestalo se ti, že by tě někdy vypekl?
Tolikrát. (smích) Někdy to přiznám a někdy je to tak malé, že to slyším jenom já a lidé si toho nevšimnou. Nejhorší je, když člověk hraje v létě na fesťácích a slunce paří na stage. To člověk nevidí takové ty světýlka, jestli nahrává, nebo ne. Takže si musí ještě pamatovat, jestli na to šlápl a to dostatečně, protože když na to člověk šlápne blbě, tak se to třeba nenahrává, nebo se spustí něco jiného.
Tvým oblíbencem je Ed Sheeran. Ten má s looperem taky bohaté zkušenosti. Co přesně tě na něm baví?
Nejvíc mě baví ta jeho energie. Já mám nejradši jeho rychlé písničky. Mám ráda, když rapuje a baví mě, jak dává na sebe jednotlivé vrstvy a smyčky a pak si s tím hraje. On byl vlastně druhý člověk, kterého jsem s tím viděla a který mě v tom hodně inspiroval. Díky němu vím, že to člověk může pojmout tak, že tím nahrazuje celou kapelu. Když jsem ho viděla naživo, nejvíc mě šokovalo, jak dokáže přepnout z totálního masakru do největšího ploužáku a nepůsobí to divně. To bych se chtěla naučit.
Co chystáš pro fanoušky do budoucna?
Určitě spoustu koncertů. Teď mě čeká křest desky v Café V lese. Uvědomila jsem si, že to je vlastně úplně první samostatný koncert. Žádný dvoják ani předskakování. Je to vyloženě večer, který potáhnu jen já sama, a to celé dvě hodiny. Potom máme naplánovanou fůru letních koncertů a zároveň se objevím i na pódiích společně s Jelen. Díky tomu, že Káťa Tichá má spoustu svých koncertů s Bandjeez a já to mám obdobně, tak nám to vyšlo tak, že se budeme u Jelenů střídat.