Thom Artway se již několik let probojovává na vrchol české hudební scény a po cestě sbírá jednu poklonu za druhou. Jak vnímá své začátky u buskingu, jak se mu skládá v češtině a co by rád poradil svému mladšímu já?
Jsi hodně zcestovalý, byl jsi v Austrálii, na chvíli v Indonésii. Máš pocit, že tvoji hudbu tyhle cesty ovlivňují nějakým speciálním výrazným způsobem? Pomáhá to?
Určitě, to byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem třeba do té Asie jel, abych něco napsal. To, co člověk zažije, se na hudbě podepíše. Já to mám tak, že v určitých obdobích poslouchám různé styly, občas třeba víc akustické, občas víc elektronické, někdy si pustím i nějakou klasiku a kdybych tehdy jel do té Indonésie s hlavou plnou houslí a vážné kompozice, věřím, že by z toho vzniklo něco jiného. Tvorbu ovlivňuje strašně moc vlivů, které okolo nás proudí přesně v tom okamžiku.
Máš tedy pocit, že to, co posloucháš, takhle hodně formuje to, co děláš?
Určitě to spolu souvisí. Ne, že bych od cizích lidí čerpal, spíš to asi nějak ventiluju. Kdybych nikdy neslyšel nic jiného než dechovku, tak pravděpodobně ani žádnou jinou hudbu sám nevytvořím. Vidím to i na svých kamarádech z branže. Když vím, co poslouchají, v jejich tvorbě ten vliv slyším, ať se to týče postupů, nebo zvuku.
Jsou v tomhle nějaké výjimky? Jsi si vědom toho, že nějaký styl máš rád, ale rozhodně tě neovlivňuje?
Asi ne, já totiž ani vlastně nevím, jak se to na mě vlastně projevuje, všímám si toho spíš právě u lidí okolo, stejně jako si oni všímají toho, z čeho nevědomky čerpám já. Občas se mi stane, že mi někdo přijde říct, že moje písnička zní jako tenhle a tenhle interpret a já se málem urážím, protože to je přece moje písnička a nikomu jsem ji nevzal, tak co to na mě zkouší! (smích)
Přemýšlel jsi někdy o tom, že odložíš kytaru a ujmeš se jiného nástroje?
Přemýšlím nad tím docela často, poslední dobou více a více. Začal jsem se učit na klavír – no, už to říkám asi pět let, že se začínám učit na klavír, ale teď už to je doopravdy – takže na ten bych se opravdu rád naučil pořádně. A za rok, dva někdy vytáhnul klavír i na koncert, to by bylo nejlepší, protože klavír je skvělý nástroj.
U nás taky moc sólistů, co hraje na klavír, není, že? Možná Lenny, ale jinak si nikoho nevybavím.
To máš asi pravdu, se jim to totiž nechce tahat! (smích)
Když už jsem zmínila Lenny, nedávno jste spolu natočili písničku a doprovodili ji pěkným klipem. Oba dva jste Anděly ověnčení umělci, takže jste jistě bedlivě pozorováni kritickými očky. Měli jste trochu strach, nebo vlastně býváš obecně nervózní, když má vyjít nějaká takováhle očekávaná hitovka?
Snažím se na to nemyslet. Než jsme na tom s Lenny začali pracovat, měl jsem písničku už skoro hotovou, jen jsem neměl promyšlený ten její vokál a nějak jsme to spolu domysleli. Byla to velmi příjemná spolupráce! Samozřejmě je hezké, když si váš výtvor poslechne více lidí, ještě, když se s tím tak děláte. Kritika je důležitá. A když je objektivní, tak má cenu se jí zabývat. Umělci ale přece vždy záleží na dobře odvedené práci a dělá ji nejlíp jak může.
A stalo se ti někdy, že jsi vydal písničku a byl jsi z ní nadšený, ale publikum to vůbec nepřijalo tak, jak bys očekával?
Když to převedu na živé hraní, tak si nemyslím, že by se to týkalo skladeb, jakožto spíš provedení. Když hraju stejný song se stejnou kytarou pro deset lidí, může to pro ně být větší zážitek, než když jsou na fesťáku mezi tisíci lidmi. Nejvíce to samozřejmě platí u pomalých písní. Člověk pro to může udělat maximum, ale ta intimita se mezi ně kolikrát nedostane.
Čtěte také: GG Allin od krve a nejdražší tour kapely U2 aneb Megalomanie a podivnosti v koncertní historii
Bylo to pro tebe tedy těžké, přesunout se z ulice a buskingového levelu do klubů? Je to velice jiné, dokonce jsi i vlastně doslova postavený na vyšší úroveň kvůli pódiu a davy se množí. Nebo to bylo naopak výhodou, protože jsi byl už ostřílený ulicí?
Na ulici to můžeš milionkrát za vystoupení pokazit a nic moc se nestane, ale na koncert si lidi koupí lístek, má to nějaký harmonogram a lidi něco očekávají. Dřív jsem z toho býval úplně na nervy, teď jsem v klidu. Nikdy se to ale netýká úplně toho hraní, spíš jde o ten čas mezi písničkami a průpovídky, kterýma bych ho měl vyplnit. Z toho jsem mnohdy víc nervózní.
Co ti na tvém povolání dělá momentálně největší radost?
Hodně mě baví psaní, ale musím na to mít čas, klid a čistou hlavu. Často se nedokážu soustředit, když vím, že musím furt kontrolovat hodinky, abych náhodou neprošvihl rozhovor, nebo jinou schůzku. (smích) Ale jinak je to všechno dohromady skvělé. Poslední víkend jsme hráli tři koncerty a mělo to všechno. Nejdřív se někam řítíte v dodávce s kapelou a je to sranda, dostanete se na nová místa k novým lidem a je to baví, takže z toho máte sami radost. Stejný víkend jsem hrál ještě jeden malý koncert v Opavě, po kterém jsem flámoval s fanoušky až do tří do rána a byl to super zážitek. Ale vím, že nejvíc mě nebaví organizovat sociální sítě a dělat tyhle propagační věci, protože na to člověk musí furt myslet.
K hudbě ses dostal už v dost brzkém mládí. Myslel sis ale někdy, že skončíš v nějaké úplně jiné branži a hudbě se nebudeš věnovat profesionálně? Byl bys třeba v kanceláři, nebo manažeroval restauraci?
Bych byl asi naštvaný a smutný člověk, protože bych nedělal hudbu. (smích) No ale jinak vůbec nevím. Po střední jsem chvíli dělal střechy, pak jsem pracoval v obchodě, podle mě bych prostě dělal to, co by zrovna bylo. Kdybych ale teď chtěl seknout s hudbou, tak bych asi nejradši pracoval v nějaké pěkné kavárně.
A celý den dělal kafe?
No, to je taky otázka, jestli by mě to bavilo déle než měsíc! Možná kdybych nějakou kavárnu vlastnil, tak by to bylo jiné.
To bys zase neutekl tomu papírování a organizování. (smích)
To je taky pravda, tak to s tou hudbou asi přestat nemůžu!
Jak se chystáš naložit se zbytkem svého roku? Plánuješ nějaký odpočinek na léto?
V červnu budu mít ještě hodně koncertů, ale v červenci pojedu na chvíli do Itálie a pak snad ještě s kamarádem na náš klasický buskingový trip. To prostě někam vyrazíme, obyčejně ale nevíme ani v den odjezdu, kam nás to zavede. Zároveň se budu snažit připravovat materiály na novou desku, což bude se všemi koncerty, co budou následovat v srpnu a na podzim, docela záhul.
Jak to máš se psaním v češtině? Zkoušíš to někdy?
Minulý rok jsem nahrál cover Václava Neckáře, Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, ale to je vlastně jediná česká věc, kterou jsem „vydal”, ale je to k poslechu jenom na YouTube. Doma toho ale mám zpracovaného docela dost, třeba minulý týden jsem napsal skoro dvě celé české písničky. To si ale tak jen schraňuju a beru to jako experiment. Napsat něco v češtině, to není úplně jednoduché, musím pár písniček vyhodit, než se s jednou spokojím.
Je to pro tebe v angličtině o tolik jednodušší?
Určitě, lépe se mi tam zpívá, můj hlas se v angličtině lépe chová. Asi je to i tím, že díky buskingu jsem si osahal více anglických písní než českých.
Čtěte také: Milionový song Ho Hey plný zklamání aneb Co možná nevíte o The Lumineers?
A českou desku bys tedy někdy vydat chtěl?
Určitě, ale nebude to hned, ještě to chce čas.
Takže za pár let a s pianem. (smích)
To by bylo fajn!
Je něco, co bys do budoucna přál českému hudebnímu průmyslu, nebo celkově světovému?
Jak jsem říkal, kdybychom nemuseli trávit tolik času vypisováním příspěvků na sociální sítě, docela by se mi ulevilo, ale to je takový globální vývoj i mimo hudbu, tak se s tím nic moc udělat nedá. Každopádně bych byl rád, kdyby lidé stále, i více chodili na koncerty podporovat umělce a aby se mladí umělci snažili a pořádně na sobě pracovali. Je potřeba, aby umění nebylo dobré jenom na oko, ale mělo to nějaký celkový přesah. Ono se to ale mladým těžko vysvětluje, když ještě neví co chtějí. Jen si myslím, že kdyby mi někdo v patnácti řekl, abych na různých věcech pracoval víc, byl bych rád, protože nějaké mé zlozvyky mě teď dohánějí.
Máš pocit, že tě to teď brzdí? Nebo ti to v kariéře ubližuje, protože to řešíš až teď?
No dnes jsem byl na jevištní mluvě, na kterou už chvíli pravidelně chodím. Musím se věnovat výslovnosti v češtině, protože opravdu mumlám. Jenže v patnácti by mi to asi bylo jedno. I možná proto se mi těžko nahrává v češtině a nechci to dávat ven. Díky té práci jsem si víc a víc jistý, ale mrzí mě, že mám v tomhle ohledu z češtiny takový strach. Dřív jsem ani nevěděl, co všechno dělám špatně, ale teď, po dvou letech, vidím, že jsem se alespoň nepatrně posunul. Taky si myslím, že by mladí měli chodit na hodiny zpěvu, protože unavit hlasivky špatnou technikou je strašně jednoduché a může to způsobit spoustu problémů. Ale zas jde o to stejné, hodně lidí neví, že si ubližují, než je často pozdě.
Platí to ale všeobecně, všichni bychom na sobě měli stále pracovat, jinak se z nás může rychle stát interpret, co vyletí a hned zas spadne dolů. Sám jsem ale stejným nepoučitelným případem.
