Po českých a moravských hradech putuje spolu s Annou K. nebo Mig 21 i písničkář Tomáš Klus a se svou kapelou tak rozdává dobrou náladu tisícům lidí. Naši redaktoři si jej na jedné ze zastávek na hradě Veveří odchytili a zeptali se ho na to, proč je stále tak dobře naladěn, ale třeba i na rodinu nebo minulost.
Jak se Ti líbí na Veveří a jak sis užil koncert?
Mně se tady líbí vždycky a vím, že příští rok se mi tu bude líbit taky. Koncert jsem si opravdu užil. Bylo to neuveveřitelné.
Všimli jsme si, že jsi byl na pódiu bos. Chodíš takhle všude?
Ne, jenom tam, kde je příroda nebo koncert. Po městě ne, tam mi to přijde jako blbost. Protože tam jsou chodníky a chodníky nejsou dobrý na chodit bos.
A proč vlastně chodíš bos?
Protože to je lepší. Jednak proto, že cítím to, kudy chodím a taky proto, že jsem pak opatrnější. Člověk si tak dává víc pozor a díky tomu třeba nezašlápne spoustu jiných tvorů. A zároveň je vidět, kdo je v partě boss, to je taky plus (smích).
Taky jsme si všimli častých freestyleů. Máš nějaké rýmy naplánované už dopředu nebo je to opravdu čistá improvizace?
Ne, dopředu to neplánuju. Když to přijde, tak to přijde. To je jak s čůráním. To prostě nemůžeš odkládat (smích).
Pojďme se teď přesunout do minulosti. Představoval sis třeba před patnácti lety svou budoucnost takhle?
Já jsem si to přál. Prostě jsem si přál bejt slavnej. Bylo mi jedno kudy to přijde a jsem rád, že to přišlo, protože díky tomu chápu, že to nic není, že to je jenom iluze. A to jsem samozřejmě potřeboval vědět, prohlédnout ten klam. Protože sláva může dávat člověku pocit nějaké výjimečnosti a člověk na tom může pak ulítnout a ztratit kontakt. Se sebou třeba a s jinejma lidma okolo sebe. A to je špatně. A díky tomu, že mám kolem sebe lidi, který mě nepustili ulítnout a že sem tu iluzi mohl prohlídnout, tak díky tomu můžu poznávat spoustu lidí, kteří mě třeba chtěj poznat a jsem pak strašně bohatej a můžu pak lidem sdělovat, že žijeme ve snu.
A co jsi vlastně poslouchal v dětství?
Poslouchal jsem spíš folkaře. Hodně Nohavicu, Nedvědy a Kelly Family (smích). Kelly Family a Nedvědi ale byli tajní. To se nesmělo říkat, že to člověk poslouchá. Ale pak přišla Mňága, Vypsaná fiXa a trošku jsem přitvrdil. A pak přišli Soulfly a to už jsem byl hodně tvrdej. Mám pocit, že jsem si prošel skrz všechny žánry. A to je dobře, protože dneska jsem v pozici, kdy mi žánry vaděj a mám pocit, že žánry by neměly existovat, protože muzika je jenom jedna. Muzika by měla spojovat a neměla by se používat jako zbraň.
Mně pořád vrtají hlavou ti Kelly Family. Neplánuješ nějakou vlastní Kelly Family?
No rozhodně je to na dobrý cestě (smích), ale myslím si, že lepší bude, když budou moje děti dělat, co chtějí. Opravdu nechci být ambiciózní otec, kterej bude nutit svý děti dělat něco, co bych chtěl, aby dělali. Ale samozřejmě když přijdou s tím, že chtějí kapelu a že chtějí hrát se mnou, tak budeme mít kapelu a budou hrát se mnou. To už v podstatě bude celá kapela, i s manažerkou (smích).
To je jak v nějakým seriálu.
Osbournovi (smích).
A jak to berou doma? Celkově Tvoji slávu, turné, fanynky?
Já mám pocit, že to celý prošlo takovou hezkou obměnou, i to publikum. Že najednou… žena jednou (smích) to došlo k tomu, že se akceptoval ten můj jiný stav toho ženáče a že já už nejsem jenom já. Já jsem naše rodina. Jsem moc rád, že to takhle je, protože pokud můžu předávat nějakou informaci, tak rozhodně jsem rád, že je to právě tahle, o tom, že je dobrý věnovat se svý rodině. Protože lidi, který maj děti a nevěnujou se jim, dělaj obrovskou chybu. Protože ty děti jsou pak dospělí a jsou většinou smutní dospělí, mají spoustu problémů a přenášejí je zase na svý děti. A pak žijeme v nespokojený společnosti. A jsou to i takový hlouposti.
Třeba jsou děti, který hodně brečej a ty rodiče to akceptujou tak, že „oni brečej no, oni hodně brečej.“ A já třeba všechno, co dělám, nebo všechno, co někomu dělám, se snažím prožít sám na sobě, jaký by to bylo mně. To mě naučily děti. Třeba ve čtyři ráno, když já chci spát, tak on začne řvát… ale já si řeknu: „No jo, on má evidentně nějakej problém, protože já, když brečím, tak taky mám nějakej problém“. Takže vstanu a jdu to vyřešit. Protože když se děti nechávaj vyřvat, tak výsledkem je naše společnost, ve který žijem, která je plná lidí, co říkají: „Můj hlas nic nezmění“. A původ je právě v tom, že jejich hlas v dětství opravdu nic nezměnil, protože si jich jejich rodiče nevšímali. Ale to není pravda, že náš hlas nic nezmění. Náš hlas změní všechno. My jsme tou změnou, kterou chceme bejt.
To jsi řekl moc krásně. Máme pro Tebe poslední otázku. Ty působíš permanentně pozitivně naladěnej. Jak to děláš? Rodiče Tě nenechávali v dětství brečet nebo co?
Já si myslím, že nechávali, ale zase nebuďme puritáni. Lidi prostě dělají chyby a učíme se, to je v pořádku. A odpouštíme si, což je strašně důležitý. Třeba odpuštění rodičům sundává obrovskej kámen ze srdce. Já jsem se zkrátka rozhodl, že chci pracovat se svojí myslí a hledal jsem způsob jak. Protože chci bejt zodpovědnej vůči svým dětem. To byl první důvod. V minulosti jsem totiž jel strašnej freestyle. Několik let jsme s Jirkou (Jiří Kučerovský – pozn. red) dost prokalili a dělali jsme různý věci a bylo to super, ale teď vím, že se chci vrátit z koncertu a ráno bejt fungující táta. A navíc jsem v sobě objevil obrovskou lásku vůči lidem, protože jsem zjistil, že je opravdu lepší mít lidi rád, než je mít nerad. A všechno se to skloubilo v to, že je dobrý mít pod kontrolou ten oheň, co má člověk v hlavě, tu mysl. No a tohle všechno se mi střetlo v buddhismu.
Takže jsem teď praktikujícím buddhistou. A je to skvělý. Buddhismus totiž dává návod k tomu, jak má člověk zkrotit draka ve svý hlavě. A právě díky tomu jsem pozitivní, protože buddhismus tě učí být pozitivní. Třeba teď se mě ptali, proč tak moc už nekéruju do politiků. Je to proto, že už nechci nikomu říkat, co má dělat a koho má mít rád nebo nemá mít rád. Navíc naši největší nepřátelé jsou náš největší dar. Učí nás obrovské trpělivosti. Je to vtipný, ale já třeba medituju s Babišem, protože nechápu spoustu jeho činů. A vlastně ho neberu jako osobního nepřítele, ale vnímám ho spíš jako nepřítele společnosti, demokracie a principů, který já uznávám a snažím se ho nějakým způsobem pochopit, a dokonce se mu učím děkovat za to, že mě učí trpělivosti.
To jsi říkal i na demonstraci Proč? Proto!, že jo?
Jo, ono je totiž důležitý, abychom my spolu začali mluvit. Abychom se otevřeli jeden druhýmu. Protože v okamžiku, kdy to my jako společnost začneme dělat, tak už nebudeme mít prostor na to, abychom si stěžovali na lidi, kteří se spolu neumějí domluvit, protože oni tam nebudou. Protože my už si domluvíme, koho chceme. Protože všechno bude v našich rukách. To ale celý začíná u těch dětí (smích).
Moc děkujeme za Tvůj čas a za skvělej rozhovor a skvělej koncert.
Hlavně byli skvělí lidi. Já moc děkuju, moc mě těšilo. Mějte se krásně a užijte si fesťák.