Tomáš Klus: Jsme rezignovaná společnost, je čas spolu začít mluvit

Tomáš Klus
Tomáš Klus | Zdroj: archiv umělce

Album SpOlu Tomáše Kluse a jeho Cílové skupiny již pár týdnů vyhrává v českých rádiích a nadešel tak čas slavného českého písničkáře opět vyzpovídat. Ten se pro nás rozmluvil jak o samotném albu, tak i jeho vztahu k hudbě a v neposlední řadě i k Andreji Babišovi.

RECENZE: Tomáš Klus na nové desce SpOlu vsadil na pohodu, upřímnost a lásku

7. září jsi vydal nové album, nese název SpOlu. Proč SpOlu, proč ne Sám?

No protože spolu je nejlíp. A v momentě, kdy si člověk uvědomí nějakou roli člověka tady ve světě, tak ten člověk jako takovej je lidstvo dohromady. A myslím si, že ta přílišná diferenciace lidí na základě nějakých zjevných odlišností, je velkej přežitek a především velkej omyl. Takže důležitý je nacházet společnou řeč; samozřejmě na základě naší individuality, kterou tím nechci popírat.

Naopak si myslím, že aby člověk dokázal v té pospolitosti velký věci, v rámci nějakého prospěchu společnosti, tak je zapotřebí, aby byl nejprve srovnán sám se sebou a měl postavenou nějakou osobní vizi o tom, jak jeho život a život tý společnosti má vypadat. A na základě toho pak tvořit tu vizi společnou.

Dalo by se to album označit jako konceptuální?

Co se týče toho záměru a zprávy, kterou chce předat, tak určitě.

Jak ta zpráva zní?

Vlastně jsou to asi tři zprávy. Jedna vrcholí tím, a ta je stěžejní, že je čas spolu začít mluvit. A ty podzprávy – jednak je třeba vyrovnat působení mužů a žen ve společnosti, ne na základě tabulek, ale nějakého vnitřního uvědomění a… no, to asi stačí, takže vlastně jsou jen dvě (smích).

Důležitý je prostě spolu mluvit, a to především o těch tématech, které se nám zdají mimo náš dosah. Máme pocit, že je tu nějaká vyšší moc, která rozhoduje a zasahuje za nás, ale přitom je důležitý si uvědomit, že my jsme zodpovědní za všechno, co se děje okolo nás. Ať už v našich osobních životech, tak i v tom společenským životě, jsme my tou hybnou silou a to je gró toho alba.

Kdo všechno se na novém albu krom tebe a Jirky Kučerovského podílel? Jsou tam nějaké nové tváře?

Je tam ještě má žena Tamara a je tam náš hlavní stage manager a technik Jan Jelen, kterej tam má jednu píseň s náma nazpívanou, respektive jím nazpívanou a náma zahranou. A pak už jen ti stabilní chudáci jako Jan Lstibůrek a Petr Škoda (smích). Tam už není zbytí, jednou jsme koupili kolo, tak musíme šlapat (smích).

Četl jsem, že jsi na nové album původně napsal nějakých osmdesát písní. Je to pravda?

Čtyřicet jich bylo. I když možná v té prvotní fázi, se všema možnýma haluzema… Tak padesát.

To všechno vznikalo v době mezi posledním albem a nahráváním SpOlu?

Vlastně jo. Já jsem měl roční pauzu, takže jsem mohl víc chodit do zkušebny a já to mám tak, že si do zkušebny nejdu jenom zahrát, to moc neumím, ale rovnou si zapnu přístroje a nahrávám to. Mě na tom celým přijde nejrajcovnější ten proces tvorby, to mě baví nejvíc a všechny ty demáče, který pak předávám tady kapelníkovi (Jiří Kučerovský, pozn. red.), jsou vlastně online záznamem vzniku té skladby.

Jak vznik takové skladby ve tvém podání probíhá? Má to nějaký stálý koncept?

V zásadě je to vždycky tak, že přijdu do zkušebny, zapnu si cajky a hraju. A do toho když na nějakou melodii přijde nějakej text, nebo si dočtu nějakou knížku a dočtu se v ní nějakou myšlenku, tak si jí rozvinu a vznikne to. Nikdy moc nemám předem záměr, že dnes chci napsat písničku o tomhle a tomhle. To se dělá samo.

Nové album jsem slyšel a na to, že jsi písničkář a dokonce se tak označuješ i sám, mi přijde, že je na něm neobvykle hodně všemožných aranží – více stop vokálů, různé zvuky na pozadí, výrazná kytarová sóla… Co tě to popadlo?

Ono velmi záleží na úhlu pohledu každýho člověka, co si představí pod tím, co je písničkář. Já nutně nepovažuju za písničkáře někoho, kdo má kytaru a zpívá nebo píše písničky. Ale pro mě je základním aspektem písničkáře jeho autenticita. Jak popisuje to, co prožívá a jakou formu k tomu zvolí, je jedna z obrovských deviz svobodnýho prostoru písničkáře. Že si může sáhnout prakticky kamkoli, protože důležitý je, aby podpořil sdělnost těch věcí, který produkuje. A v tomhle jsem velmi vděčnej za širokej záběr Cílové skupiny, která je schopná spáchat prakticky cokoli (smích). A hlavně na to mají ty schopnosti.

Na albu se nachází písnička Flusnu. Ta je uvedená jako bonusová – proč?

To je právě ta píseň Jana Jelena. Když jsme natáčeli desku Proměnamě, měli jsme udělanej takovej countryovej podklad a on přišel s tím, že k tomu napsal text. Tak jsme ho vzali do kapely a tuhle písničku s náma zpívá na festivalech. A jedna z věcí, proč se ta deska jmenuje SpOlu, je, že chci vyjádřit svou vděčnost za to, jakýma lidma jsem obklopenej a tak bylo naprosto logický, že se tam musí objevit i tenhleten člověk.

Co pro tebe funguje jako hnací motor, ta motivace, která tě nutí psát ty songy a odehrávat ty koncerty na sto procent?

Já moc neumím odehrát koncert jinak. Je to asi ten bejvalej sportovec ve mně, ale mě irituje ten moment, když lezu ze stage a mám ještě sílu ty schody slízt, to mám pak takový nepříjemný post coitum. Ale co se týče toho, proč to dělám, tak protože to potřebuju. Já to musím dělat a myslím si, že to mají všichni muzikanti stejní, že někde uvnitř tě to nutí dělat a proto mi přijde občas směšný, když někdo říká, že to dělá z jiných důvodů. Nebo né směšný, to jsem řekl ošklivě (smích).

Před rokem jsem tě viděl hrát na Veveří a první, co mě napadlo, když jsem na ten koncert koukal, bylo, že to překypuje energií a spontánností. To je tvůj standard? Můžu to čekat, když tě uvidím zase někdy jindy a někde jinde?

Myslím si, že jo. Taky je to hodně o tom, s kým to dělám, protože nás to baví. A já tajně sním o tom, že se mi podaří lidem ještě víc přiblížit, jaký věci se dějou na tom pódiu. Tam se dějou takový naschvály, třeba když mám nějakej srdceryvnej proslov k lidem, tak se zezadu začne ozývat, jestli bubeník má už přezuto a ta parta, která to má na svědomí, tak si myslím, že je gró toho, co se na tom lidem líbí.

Nám je spolu dobře a baví nás to a proto to může bejt pokaždý jiný. I když jsou to dva koncerty v jeden den, tak ani jeden není stejnej, protože nás spojuje jednak láska k tý muzice a jednak i radost z toho, že máme možnost to dělat. Dokonce se mi na jednom koncertě stalo, že si paní přišla pro podpis a říkala, že jí ty písničky vlastně moc nebaví. Tak jsem se jí zeptal, proč tady teda je a ona řekla, že protože je tu dobře.

Ty jsi zmiňoval, že máš v sobě pořád toho sportovce. Je rozdílný pocit třeba vyhrát závod a odehrát dobrý koncert?

Je to dost podobný. Je fakt, že už nemusím tolik trénovat, protože ta hudba je postavená na osobnosti člověka a jeho né tak fyzicky náročných postojích, v čemž je snažší. Jsou to dva podobný světy a ten výsledek, ta euforie z toho odehranýho koncertu, je srovnatelná s tím, když člověk něco vyhraje.

Ale je pravda, že v tom sportu člověk nevyhrává tak často. Ty koncerty jsou každej víkend a je jich několik, tak se člověk stane rychleji závislej na úspěchu a musí se podrobovat nějakým autocenzurním praktikám, který mu dávají ty nohy zpátky na zem. A to mají ti sportovci jednodušší, protože ty pády tam víc bolí.

Tvým hlavním nástrojem, když jsi na pódiu, je kromě zpěvu i kytara. Jak ses k ní dostal? Hráli v tom roli rodiče nebo ses chtěl zalíbit nějaké slečně?

Můj táta hrál na kytaru a byl to takovej ten velkej tramp, takže já jsem vždycky chtěl bejt kluk s kytarou. Strašně se mi líbilo, jak se na tátu koukaly u ohně holky. Prostě klasická cesta ke kytaře (smích).

Ale na kytaru asi zvládneš víc, než co můžeme vidět na koncertech, ne? Neplánuješ někdy vydat sám nějaké progresivní album se spoustou sól a riffů?

Jestli toho zvládnu na kytaru víc, to asi ne. Občas si zahraju i na bicí a to taky není moc dobrý (smích). Ale baví mě takový experimenty a mám jich plnej počítač, tak uvidíme, co s tím budeme dělat. Ale už jsem kolikrát řešil, jestli je správný, že jsem označovanej za hudebníka, ačkoli nějaký znalosti o hudbě, zdravej přehled a nějakej dril za sebou moc nemám.

Ale tady kolegové, kteří jsou studovaní muzikanti, mě od takových myšlenek odháněj, že od té akademické složky věci jsou tam oni a že já si mám zachovávat ten intuitivní přístup. Že to z toho dělá to, co z toho je.

A je fakt, že když já něco poslouchám, často jsou to třeba zpěváci, co neuměj’ moc zpívat. Mně jde spíš o tu emoční složku muziky a toho, co ten člověk vyjadřuje. A nemusím tomu kolikrát ani rozumět, baví mě klidně i islandský kapely a jde mi o to, jakej vibe z toho jde. A to mě na hudbě baví.

To jsi vlastně trochu punkáč…

No to pozor, to já si myslím, že jsem víc punkáč, než kdejakej punkáč (smích).

Nejen v textech tvých písní je vidět, že se rád vyžíváš v různých figurách a slovních obratech našeho jazyka. Jak to děláš?

Já jsem nemocnej. Častokrát mám problém, když s někým mluvím a on použije nějaký slovo, tak v něm vidím tři další a už ho přestanu poslouchat a začnu si hrát s těma přesmyškama. Tak to mám v hlavě nastavený, mě ten jazyk fascinuje, ale je smutný, že mě baví hrát si s jazykem a bavily mě vždycky slohovky, ale nejsem moc dobrej na gramatiku. To je věc, kterou se snažím dohánět. Ale to hraní se slovama je prostě součást mojí psychózy.

Stane se ti někdy, že napíšeš text v angličtině?

Ne, já moc anglicky neumím.

Na začátku skladby Mořeplavci je slyšet dítě. Je tvoje?

Je, to je Alfréd. Ta písnička vznikla v Dominikáně (Dominikánské republice, pozn. red.) a tam je to obrovsky tvůrčí. Nevím čím to je, jestli tím, že jsem daleko od domova, ale strašně dobře se mi tam tvoří a navíc tam můžu tvořit v bizarních podmínkách.

Tady jsem měl na zahradě pod obrovským mangovníkem postavenej plastovej stůl se slunečníkem a na tom počítač, zvukovou kartu, mikrofon a k tomu kytaru a když jsem tam tvořil, chodily tam různě děti a říkaly různý věci a zrovna Alfréd přišel na začátek jedný písničky a oslovil mě, tak jsem to tam tak nechal. A nakonec o tom ta píseň i konec konců je.

Čtěte také: Tomáš Klus: Naši největší nepřátelé jsou náš největší dar

Když jsme se bavili před rokem, říkal jsi, že je špatně, když v noci brečí dítě a rodiče ho nechají vyřvat. Kolikrát jsi to za ten rok porušil?

Ani jednou. Myslím si, že období do tří let člověka je velmi zásadní ve tvorbě jeho osobnosti a myslím si, že člověk, kterej je nechávanej na pospas svému křiku, čímž vyjadřuje nějakou potřebu a na to vyjádření potřeby je reagováno tím, že na něj není reagováno, tak ten člověk rezignuje. A rezignovat na svůj vlastní hlas je velice nebezpečný.

To teď vidíme. Žijeme ve společnosti, kdy, i když ten trend teď upadá, necháváme v porodnici křičet dítě, protože jsou děti odebíraný a ty děti, který volají po svých rodičích a chtějí bejt s nima, protože nic jinýho neznají, jsou tam vyřvaný a pak už jsou rezignovaný. A to je jedna z věcí, která utvořila situaci, ve který jsme – jsme rezignovaná společnost, která má pocit, že nemůže svým hlasem nic změnit. Neříkám, že je to primární důsledek, ale je to jedna z věcí, která tam hraje poměrně důležitou roli.

Během stejného rozhovoru jsi zmínil, že naši nepřátelé jsou náš největší dar a že se učíš děkovat Andreji Babišovi za to, že tě učí trpělivosti. Změnilo se na tom postoji od té doby něco? Nepřetekla už ta trpělivost?

Já se snažím ho pochopit. Snažím se nebejt ve svým úhlu pohledu na něj příliš přísnej a odsuzovat ho jako člověka. Třeba je hrozně fajn když si s ním dáš pivo nebo třeba je výbornej táta. Ale já se neztotožňuju s jeho činy, který dělá. Jsou mi nepochopitelný a přijdou mi velmi amorální – třeba ohledně křivý přísahy na zdraví jeho dětí. To mi přijde jako zásadní lidský pochybení, nebo morální pochybení.

A myslím si, že je nemocnej mocí. Spíš je mi ho líto než že bych ho nenáviděl. Není to nepřítel, spíš je to člověk, který potřebuje pomoc.

V nedávném rozhovoru pro DVTV jsi na otázku Martina Veselovského, kolik jsi po svém facebookovém prohlášení o bojkotu veškerých akcí spojených s penězi Andreje Babiše, už ztratil kamarádů, odpověděl, že ještě nemáš konečné číslo. Rýsuje se už nějaké?

Spíš to nebyli kamarádi, ale kolikrát potrefený husy. A se dvěma z nich jsem si to už vyříkal, takže to není tak rapidní. A to je právě to, co se stalo a co jsem nechtěl aby se stalo, že ten bojkot se stal hlavním bodem toho prohlášení, ale tak to není. Co jsem chtěl a o co usiluju, tak je občanská aktivizace a přijetí odpovědnosti jedince za celek.

Někteří lidé zastávají názor, že by se umělci do politiky míchat neměli. Třeba paní Šárka ke tvému statusu o událostech srpna 1968 píše: „Pane Klusi, možná byste se měl rozhodnout, jestli chcete dělat hudbu nebo politiku. Nejde sedět na dvou židlích zároveň. Měla jsem vás ráda jako zpěváka, ale slyšela jsem od více lidí, co byli na Štěrkovně, jaká to byla slušná politická nalejvárna. Ti lidi jdou na hudbu, ne na politiku…“ Jak se k takovým názorům stavíš?

Tohle je třeba zrovna lež. Protože právě na Štěrkovně jsem zrovna neřekl ani slovo o politice. Tam jsem o tom opravdu nemluvil, protože to byl koncert s filharmonií, takže paní Šárka má asi mylné informace od svých informátorů. A tohle podle mě říkají hlavně lidi, kteří jsou už nějakým způsobem rezignovaní a čekají na toho hrdinu nebo viníka, na kterého mohou ukázat prstem a říct „ty to udělej za nás“ nebo „ty můžeš za naše neštěstí“.

Ale já říkám, že v momentě, kdy se budeme tvářit, že se nás politika netýká, tak se nás opravdu nebude týkat a bude se dělat sama pro sebe. A myslím si, že je důležitý o ní mluvit, protože každej den její výsledky používáme a dotýkají se našich životů. Takže já se angažovat budu, samozřejmě v rámci nějaké osobní svobody a toho, že neplánuju a asi ani nebudu dělat nějaké agitky konkrétních jedinců.

Já si chci zachovat svobodu v tom, že budu moct bejt pořád objektivní a otevřenej jakýkoli diskusi nenapadnutelně, že lobbuju za nějakou ze stran. A zároveň když mi lidi říkají, abych šel do politiky, tak já už do ní jít nemůžu už jenom ze svý pozice. Já bych jako politik přece nemohl operovat s hlasy, který bych dostal na základě toho, že někdo má rád píseň Pocity. To by přece nebylo fér.

Setkáváš se s nenávistnými reakcemi někdy i osobně?

Ne, vůbec, nikdy se mi to nestalo. Proto si pořád říkám, jestli ti lidi vůbec existujou, jestli to nejsou jenom profily. Ale je fakt, že jsem do tý konfrontace alespoň prostřednictvím sociálních sítí nastoupil, to bylo když jsem zveřejnil status o tom, že jsem ve svým okolí upřímně pátral po voličích Miloše Zemana a bez jakýkoli zášti se ptal, co na něm teda vidí pozitivního. A to mi přišly fantastický věci.

Od toho kde všude bych měl viset a za co všechno mě při tom kdo bude tahat, ale já jsem se zařekl a řekl jsem si, že si dám den a každýmu z těch lidí jsem odepsal. A v devadesáti procentech z nich se mi pak dostalo odpovědi, která začínala omluvou.

A to mi potvrdilo, že je strašně důležitý mluvit spolu napříč všema názorovejma spektrama, protože jediný, co stojí mezi náma a nějakým smírčím řešení, je naše komfortní zóna a ochota otevřít se druhýmu člověku v rámci názoru. Je dobrý naučit se být v grupě nejen v rámci souhlasu, ale bejt v grupě i v rámci vedení rozhovoru. Nemusíme se rovnou začít mlátit, můžeme se nejdřív začít chápat.

Co je tedy cílem tvých prohlášení? Chceš lidi vzdělávat nebo chceš řešit nějaký problém, který má česká společnost…?

Česká společnost má ten problém, že není občansky sebevědomá. Nejdříve naši rodiče a teď my jsme furt vychováváni v pocitu toho, že nemůžeme do ničeho zasahovat a nemůžeme do ničeho mluvit, protože to dělá nějaká vyšší moc za nás. Ale to není pravda.

Odevzdání hlasu je samo o sobě hrozně deprimující termín. Protože „odevzdáme“ hlas a tím to pro nás končí. Ale když někomu dáme svůj hlas a ten člověk těch hlasů dostane třeba čtyři sta tisíc, tak na něj musí být upřeno osm set tisíc očí, protože on má náš hlas a on opatruje naši důvěru. A v momentě, kdy se odkloní, tak se zákonitě musíme ozvat, že nesouhlasíme s tím, co dělá.

Proto já nechápu, když se teď vrátím k panu Andrejovi, tak když někdo volil ANO a bylo mu x let vštěpováno, že s komunisty nikdy a pak najednou je tady vláda ANO podpořená komunisty, že se nikdo voličů ANO neozval a neřekl „pane Andreji vy jste nás zradil.“

Nebo „udejte mi nějaký důvod, proč tomu tak je. Protože pro mě důvod, že s váma nikdo jinej nikdo nechtěl jednat, není relevantní, protože to není pravda. Jedinej problém, kterej s váma měly strany, který s váma do tý koalice mohly jít, byl jejich argument toho, že nemůžou přeci mít premiéra, kterej je trestně stíhanej. Tudíž kdybyste to myslel dobře, jak říkáte, tak přece v tu chvíli odstoupíte z tý funkce a necháte to tak, aby opravdu bylo líp. Ale vy jste příliš fixovanej na svou moc, a to je přece problém, pane premiére.“

Poslední otázka – na co se v tenhle moment nejvíc těšíš?

Na soustředění, až pojedeme s klukama. Vezmeme rodiny, pojedeme do Hranic na Moravě a budeme tam zkoušet nový písničky. Takže se těším na to, že proces tvorby v rodinném prostředí bude zase probíhat soustředěně a s nadšením. Takže na to se těším (smích).

Moc děkuju za rozhovor.

Já děkuju.


Napište komentář

Jiří Růžek
O Jiří Růžek 249 Článků
Milovník rock'n'rollu, nadšenec do žurnalistiky a student mezinárodních teritoriálních studií na FSV UK. Mezi mé oblíbené interprety se řadí Motörhead, Slash, David Bowie, Jack White, Billy Talent a obrovská spousta dalších, sám pak hraji na bicí a elektrickou kytaru a ve zbytku volného času rád cestuji všude, kde to jde.