Václav Neckář: Z pódia mě budou muset sestřelit

Václav Neckář, Sázavafest 2017 | Foto: Šárka Bejdová, MonsterMusic

Stále aktivní zpěvák Václav Neckář, který bezesporu patří k legendám české populární hudby si s námi popovídal o svých hudebních začátcích, herecké kariéře i o tom, jak to má teď a že se rozhodně nechystá jen tak skončit.

Václav Neckář aktuálně se svým bratrem Janem přispěl také pořadu Pohádky na internetovém kanálu Stream ukolébavkou Uspávanka pro Honzu a zařadil se tak mezi řadu dalších českých hvězd, které si tam můžete poslechnout.

V dětství jste začínal u opery. Nemrzí Vás teď, že jste u ní nezůstal?

Moje operní kariéra skončila mutací ve čtrnácti letech, takže jsem u ní ani zůstat nemohl. A vzhledem k tomu, že mi při mutaci odešel hlas a dodnes ho hledám, tak mi opera nechybí. Ale rád na ni zajdu do divadla.

Co Vás od opery přivedlo k populární hudbě?

Po maturitě jsem se pokoušel celkem třikrát dostat na studia herectví. Na DAMU mě ale nevzali, tak jsem to zkoušel jinde. A měl jsem štěstí. Pan ředitel Poživil mě přijal do Divadla Pracujících v Mostě jako eléva herectví a na poloviční úvazek jako osvětlovače. Taky jsem zkoušel zpívat se studentskou kapelou v Ústí nad Labem s Jirkou Kolouchem a Jankem Kubíkem. Pak jsem se náhodou dozvěděl o konkurzu do plzeňského divadla malých forem ALFA. Tam jsem zazpíval Dajánu od Paula Anky a hit Pavla Sedláčka Život je pes. Pan ředitel Svatoň mě odmítl se slovy: „Pane Neckář, proč se na tom jevišti tak hejbáte?“ A přísedícímu Bobanovi Ondráčkovi – kapelníkovi divadelního orchestru dodal: „Toho přece nemůžeme vzít, když se tak divně hejbá!“ Boban odpověděl: „Naopak, právě proto, že se tak hejbá, ho přijmeme…!“ A tak jsem se dostal k populární hudbě.

Co jste vlastně v dětství a mládí poslouchal za muziku? Mělo na Vás něco z toho zásadnější vliv?

V dětství jsme zpívali s bráchou, babičkou a maminkou naše moravské a jihočeské lidové písně. Operní árie jsem uměl nazpaměť. Když ale přišlo období divadla SEMAFOR, oblíbil jsem si písně Jirků Suchého a Šlitra. Pak přišel rock’n’roll a s ním Cliff Richard a Beatles s Rolling Stones

Přál jste si být v dětství nebo dospívání slavný?

To mě ale opravdu ani nenapadlo… (smích)

Máte pocit, že bylo jednodušší se prosadit v hudebním průmyslu v šedesátých letech, kdy se to povedlo Vám, nebo je to snazší dnes?

Ta doba tenkrát byla úplně jiná a prosadit se vůbec s např. s tzv. bigbítem nebylo snadné. Dnes už žádná ideologická omezení neexistují. Zato je větší konkurence.

A sledujete českou hudební scénu? Zaujala Vás v poslední době třeba nějaká mladá kapela?

Mladých kapel vzniká tolik, že je ani všechny nepoznám, ale líbí se mi třeba ostravská kapela FiHa, se kterou jsem několikrát vystupoval a zpěvák kapely Filip Rácz mi napsal písničku Tak mi ruku dej, kterou jsme vydali u Supraphonu na mém posledním CD Mezi svými.

Vždycky mě u lidí a kapel, kteří na hudební scéně působí delší dobu, zajímala jedna věc. Jaký asi mají vztah k písničkám, které už hrají desítky let a fanoušci je stále vyžadují, i když by se třeba chtěli pochlubit novými věcmi a tím, že se posunuli dál. Jak to máte Vy?

Podobně. Nové písně se prosazují ztěžka. Zvlášť, když je neslyšíte v rádiích a v televizi. Proto i rád koncertuji, abych zjistil, jak na nové písně reaguje publikum.

 A máte nějakou písničku, kterou si vždycky rád zazpíváte? Jestli ano, proč zrovna tu?

Při našem koncertě mám vždycky nejraději tu příští písničku, protože je to ta následující…

A zajímalo by mě ještě něco. Co delší dobu působící populární zpěváky a muzikanty, kteří jsou ve věku, kdy už si ostatní lidé užívají klidného důchodu, stále nutí vracet se na pódia, cestovat po republice a být neustále aktivní?

Co jiného bych asi dělal? Nic jiného neumím, a ještě mě to stále baví. Kolegy to se mnou taky ještě baví a fanoušky též. Kdybych seděl doma na zadku, tak bych se ukousal nudou… (smích)

Nemáte někdy chuť s tím seknout?

Zatím ne. Na jedné z besed, které jsme s bráchou a Otou Petřinou občas dělali pro školy v sedmdesátých letech minulého století se zeptala jedna malá dívenka: „…a kdy přestanete zpívat?“ Odpověděl jsem: „Milá, zlatá, mě budou muset z pódia sestřelit!“ (smích)

Cítil jste se v životě vždy jako zpěvák a muzikant, nebo i jako herec? A neměl jste někdy chuť dát se čistě na hereckou dráhu a hudební kariéru pověsit na hřebík?

No, asi takhle. Kolegové zpěváci říkají, že bych měl hrát víc divadlo a kolegové herci, abych raději zpíval. Má hudební kariéra ale jednou, asi tak rok opravdu na hřebíku visela. To, když soudruzi zakázali Martě Kubišové zpívat. Skupina Golden Kids, kde jsme společně s Martou Kubišovou a Helenou Vondráčkovou zpívali, byla zrušena a přestala existovat. Marta podala žalobu na neznámého pachatele a já jsem čekal, jak dopadne soud, u kterého jsem svědčil ve prospěch Marty. Občas jsem zajel do Chuchle pomáhat kamarádovi Ferdovi Minaříkovi s koníky ve stájích. Jirka Menzel mi tenkrát nabídl roli Konráda ve hře Mlynář a jeho dítě, kterou režíroval v Divadle Na zábradlí.

S Vaší ženou jste prožil dlouholeté manželství, což dnes již není úplným standardem. Kdybyste mohl dát současným mladým párům tip, jak na to, aby se jim to taky povedlo, co by to bylo?

Tip? Hlavně, mít se rádi, podělit se o starosti i radosti a být k sobě tolerantní.

A jak jste zvládali odloučení, kdy Vaše žena jezdila s představeními a Vy po koncertních šňůrách? I v tomto byste mohl mladé páry inspirovat.

Je to asi hlavně o míře tolerance a vzájemného pochopení, aby manželství vydrželo co nejdéle.

Máte něco, co byste chtěl mladým lidem, mladým muzikantům nebo celkově čtenářům MonsterMusic vzkázat?

Vydržte ve svém úsilí a nenechte se ničím a nikým otrávit, nebo dokonce odradit. Věřte v sebe…

Děkujeme za rozhovor a přejeme, abyste ve svém úsilí tak vydržel a ať se Vám stále daří.


Napište komentář

Veronika Sodomová
O Veronika Sodomová 153 Článků
Holka z Vyškova, která strávila pubertu v knížkách o rockových hvězdách s vidinou toho, že jednou bude na jejich místě. Po čase se však střetla s tvrdou realitou a zjistila, že to nebude tak snadné, tak teď o těch hvězdách aspoň píše. Na tvrdý rock stále a nikdy nedá dopustit a považuje ho za lék na všechny chmury. jen se pořád nemůže rozhodnout, jestli má radši kluby nebo festivaly.