Minulý týden jsme si popovídali s českým písničkářem Xindlem X, jemuž vychází už 18. dubna nové album s názvem Čecháček made. Xindla jsme se vyptávali na novinku i na jeho pohledy na svět.
Za pár dní ti vychází nové album Čecháček Made. V čem bude jiné než ta dosavadní?
Už podle názvu je jasný, že ta deska bude protestsongová. Střílet se bude hlavně do vlastních řad, do různých čecháčků, co žijí okolo nás. Deska je složená z jednotlivých portrétů jednotlivých čecháčků, který jsem poslední dobou kolem sebe zaregistroval. Třeba titulní píseň je věnovaná čecháčkům, kteří tvrdí, že za totáče se žilo líp, i když ten jejich dojem vzniká spíše z nějaký nostalgie, než že by to tak opravdu bylo. Je tam píseň o lidech, co kradou a omlouvají si to tím, že přeci kradou všichni ostatní. Je tam píseň i o barbínách, co chtějí vypadat jako holky z titulních časopisů a neřeší, že ty holky ve skutečnosti neexistují jinde než na těch stránkách. Nebo píseň o velkých Vontech, co někde sedí jako žába na prameni, na různých úřadech. Z takových portrétů je ta deska poskládaná.
Když se vyžíváš v těch protestsonzích, které téma tě baví nejvíce kritizovat?
Já si neříkám ,,tak a teď budu kritizovat tohle a budu o tom psát různé věci”. Spíše se snažím, abych nepsal dvakrát o tomtéž. Ale většinou to začne nějakým jednotlivým veršem nebo nějakým formálním nápadem. Třeba v nové písni Když k nám přišla svoboda mě nejdřív napadlo napsat o naší porevoluční společnosti tak, že budu popisovat koňskou stáj. A z té dostihové terminologie najednou začala vyrůstat písnička.
Považuješ se ty sám za nějakého z těch ,,čecháčků”?
Já doufám, že ne teda. I když něco vychází z vlastní zkušenosti. Třeba píseň Já a ďábel. Určitě jsem se několikrát ocitl v situaci, kdy mi najednou došlo, že podávám ďáblovi ruku. Ale doufám, že na rozdíl od hrdiny své písničky jsem tu ruku dokázal včas pustit.
Na albu Čecháček Made najdeme jak písně, které hraješ s kapelou, tak písně nahrané jen s kytarou. Jaká z těchto tváří tě baví více?
Mě právě baví obě tyto tváře, takže jsem nechtěl ani jednu upřednostňovat před druhou. Přišlo mi správné, ukázat v té desce jak proaranžovanou polohu s kapelou a s hosty, tak syrovou podobu, co můžou znát lidi z mých sólových koncertů, které jezdím jenom s kytarou. Takhle vznikl disk Unplugiát.
Proč sis vybral ke spolupráci právě Olgu Königovou a Mirku Miškechovou?
Zatím jsem měl na každé desce nějaký duet, což jsem chtěl i nyní. Ale nechtěl jsem to lepit nějak uměle. Zpívat s někým, s kým se neznám, jen proto, že by to bylo dobrý pro marketing. Chtěl jsem mít na desce někoho, s kým si dobře rozumím i lidsky a ne jen hudebně. S Mirkou jsem se seznámil loni, když mi předskakovala na jednom koncertu slovenského turné, a mně se její písničky líbily natolik, že jsem ji vzal s sebou i na zbytek šňůry. A už během ní jsme dostali nápad, že bychom mohli udělat tuto píseň česko-slovenského neporozumění. Píseň o tom, jak si dva lidé přestávají rozumět, a udělat to v češtině a ve slovenštině. Takže jsem tenkrát napsal muziku a část textu a poslal to Mirce, aby doplnila zbytek. A takhle vznikla píseň Cudzinka v tvojej zemi.
Zatímco u té druhé písničky to bylo naopak. Celá písnička byla už nahraná se všemi nástroji a my jsme si řekli ,,to by bylo hezký, kdyby tady byl nějaký ženský hlas”. A Olga byla první, která mě napadlla. Jednak protože to je kamarádka, se kterou se znám už od doby, kdy ještě hrála s kapelou Obří broskev, před níž jsem jezdil jako předskokan, a taky proto, že se mi dost líbí věci, se kterými spolu s projektem ILLE teď přišla na naši hudební scénu. Tak jsem se rozhodl, že ji ukecám. A naštěstí se mi to podařilo.
Cítíš, že ses od roku 2007, kdy jsi s hudbou začal, jako hudebník změnil?
Já cítím, že každá deska byla trošku jiná. Ať už hudebně nebo tématicky. Myslím, že by bylo divné, kdybych natočil čtyři desky a všechny by byly stejné.
Na jaké scéně vystupuješ nejraději? (Festivaly, koncerty, pro známé, …)
To se nedá jednoznačně říct. Na jednu stranu mám rád festivaly, kde hraju s kapelou, a na druhou stranu mám rád ty intimní koncerty, kde vylezu jenom sám s kytarou a navážu tak bližší kontakt s diváky kolem sebe. Ale myslím, že je důležité, aby hudba ladila s prostorem. Takže obecně mě baví nejvíce hrát na letních venkovních akcích spolu s kapelou a ty menší klubové koncerty sám s kytarou.
A co posloucháš? Inspiruje tě nějaký jiný interpret ve tvé tvorbě?
Já poslouchám spoustu muziky a spousta z toho je odlišná od toho, co dělám já sám. Od malička poslouchám Guns’n’Roses, stejně tak jako nyní sólového Slashe. Ale v poslední době poslouchám mnoho nových interpretů, které jsem dosud neznal. Hodně mě baví ZAZ nebo Mumford and Sons. Vrátil jsem se k deskám Jacka Johnsona, kterého jsem dříve párkrát slyšel a teď to intenzivně naposlouchávám. Také mě hodně baví nová deska Jarka Nohavicy, kterého jsem taky poslouchal celý život, ale nyní se mí líbí ta nová podoba, kde hraje pouze s kytarou a s harmonikou. To mě dost oslovilo a i inspirovalo, co se týče nového alba. Díky těmhle deskám jsem chtěl udělat desku komornější a akustičtější, než byly ty předchozí.
Ty seš původně vystudovaný filmař, ale fanoušci tě znají především jako hudebníka. Pracuješ občas na filmech, věnuješ se něčemu takovému?
Přesněji scénárista a filmům se teď věnuji pouze okrajově, protože na to nemám čas. Ale máme už několik let rozpracované dva filmové projekty s režisérem Jakubem Somerem. Jedno je hudební projekt z muzikálního prostředí, který se jmenuje Raportér. S Jakubem jsme k němu napsali námět a já teď píšu písničky a hudbu. Druhým projektem je česko-slovenská filmová romance, neboli ČSFR. Taková letní road movie.
A k vlastním klipům si píšeš scénář sám?
Ano, ty moje klipy jsou to poslední, co mi z filmové školy zbylo. Vždycky chci, aby klipy byly moje autorské, a tak scénáře píšu vždycky dohromady s režisérem klipu. U nové desky jsem se u scénářů klipů chtěl víc odvázat, a proto jsem se rozhodl, že klipy budou animované – protože když klip není hraný, můžu si ve scénáři víc vymýšlet. Zatím oba dva klipy, co vznikly (první ke skladbě Barbína, druhý ke skladbě v Blbým věku, který se chystá na květen), jsme dělali s výtvarníkem Ondrou Pfeifferem, který mi do té doby dělal plakáty nebo obaly. První klip je kreslený a ten druhý vzniká jako animace z fotografií. S Ondřejem jsme na stejné vlně, takže scénář byl hotový ani ne za za dvě hodiny. Ondra to pak akorát musí půl roku animovat.
Nedávno proběhla aféra ohledně jedné nejmenované hudební ankety. Jakou úroveň mají podle tebe podobné akce?
Myslíš Českého slavíka? Mně jsou tyhle ankety popularity vcelku ukradené. Hudba není sport. Když dělám písničku, nepíšu ji proto, abych byl populárnější něž nějaký jiný muzikant. Jde mi víc o to napsat něco, co v ostatních lidech zarezonuje. Jasně, ceny mohou pomoci k tomu, že je muzikant vidět. Ale lepšího muzikanta z něj neudělají.
Jaké máš plány pro blízkou budoucnost?
V nejbližší době jedu turné k nové desce. To začalo ještě předtím, než ta deska vyšla. Jsem teď zhruba v půlce. A je to akustická podoba turné, kde jedu jenom menší sály sám s kytarou. Zatímco na podzim bychom chtěli udělat druhou půlku turné, kde bude koncertů míň. Konkrétně jenom tři – Praha, Brno a Bratislava. A mělo by to být ve velkých prostorech s kapelou a s hosty. Mezi tím nás s kapelou čekají v létě různé festivaly. Kromě toho mám nový pořad na Hitrádiu, který se jmenuje Xindloviny, kde se vždy pokouším novou písní a novým fejetonem reagovat na to, co se v posledních dnech událo. A vzhledem k tomu, že jsem do toho ještě dvojnásobný otec, tak se opravdu nenudím a další plány zatím nevymýšlím.
Takže, že bys rovnou ze studia začal psát další desku, to asi nehrozí?
Já jsem si říkal, že bych si rád to nové cédéčko užil, hrál to lidem na koncertech a zatím si nelámal hlavu s tím, co přijde potom. Říkám si, že s novým albem jsem vyprázdnil svůj šálek. Čím ho budu v budoucnosti plnit, to se teprve uvidí.
